Hledejte

Papež o cestě do Kanady: Políčkovala mne bolest tamních původních národů

Katecheze papeže Františka při generální audienci v aule Pavla VI., věnovaná apoštolské cestě do Kanady

Dnešní generální audience se konala v aule Pavla VI. a Svatý otec se při ní zamýšlel nad „kajícnou poutí do Kanady“, kterou vykonal v minulém týdnu (24. – 30. července). Jeho katechezi nazvanou „Apoštolská cesta do Kanady“ uvedlo čtení z Lukášova evangelia o emauzských učednících.

Lk 24, 13-15

Katecheze při generální audienci 3. srpna 2022

Katechezi Svatého otce přinášíme v plném znění:

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Dnes bych se s vámi chtěl podělit o několik úvah nad apoštolskou cestou do Kanady, kterou jsem vykonal v minulých dnech. Byla jiná než ostatní cesty. Jejím hlavním důvodem totiž bylo setkání s původními obyvateli, kterým jsem chtěl vyjádřit svou blízkost, projevit bolest a požádat je o odpuštění – požádat o odpuštění – za zlo způsobené těmi křesťany, včetně mnoha katolíků, kteří v minulosti spolupracovali na asimiliční a nivelizační politice prosazované tehdejšími vládami. V Kanadě byl v této souvislosti zahájen proces, který má psát nové stránky o pouti, na niž se už před dlouhým časem vydala kanadská církev společně s původními národy. A vskutku motto cesty, které znělo „Kráčet společně“, tuto snahu tak trochu vysvětluje. Jedná se o cestu smíření a uzdravení, která předpokládá historické znalosti, vyslechnutí přeživších, uvědomělé ujasnění skutečnosti a především obrácení, změnu mentality. Z tohoto hlubšího rozboru plyne, že zatímco na jedné straně někteří mužové a ženy z církve patřili k nejrozhodnějším a nejsrdnatějším podporovatelům důstojnosti autochtonních národů, hájili je a přispívali k poznávání jejich jazyků a kultur, na straně druhé bohužel nechyběli křesťané – kněží, řeholníci, řeholnice a laici, kteří se účastili programů, jež jsou podle našeho dnešního chápání nepřijatelné a také protiřečí evangeliu. Proto jsem se vypravil do Kanady, abych jménem církve požádal o odpuštění.

Byla to tedy kajícná pouť. Vyskytlo se při ní mnoho radostných okamžiků, avšak celkový smysl a tón udávaly reflexe, pokání a smíření. Před čtyřmi měsíci jsem ve Vatikánu v oddělených skupinách přijal zástupce původních národů – celkově šest setkání tak připravilo toto setkání v Kanadě. Tamní pouť se členila do tří etap: první v Edmontonu, na západě této země, druhá na východě, v Québeku, a třetí na severu, v Iqaluit, asi tři sta kilometrů od severního polárního kruhu. První setkání se uskutečnilo v Masqwacis, což znamená „Medvědí vrch“, kde se shromáždili vůdci a členové hlavních skupin původních národů: First Nations, Métisů a Inuitů. Společně jsem se ponořili do paměti – do dobré paměti tisíciletých dějin těchto národů, které žily v souladu se svým územím. Tento soulad je jednou z nejkrásnějších vlastností původních populací, které nikdy netrýzní stvoření, ale žijí s ním v harmonii. Upamatovali jsem se také na bolest, plynoucí z protrpěného příkoří, včetně internátních škol, jehož příčinou byla politika kulturní asimilace.

Po paměti nás druhý krok naší pouti zavedl ke smíření. Nikoli ke vzájemnému kompromisu, který by byl zinscenovanou vidinou, nýbrž k tomu, že se dáme smířit Kristem, který je naším pokojem (srov. Ef 2,14). Učinili jsme tak s odkazem k symbolice stromu, která zaujímá ústřední místo v životě a ikonografii domorodých národů.

Po paměti a smíření nastává uzdravení. Tento třetí krok naší pouti jsme učinili na břehu Anenského jezera, a to právě ve svátek svatých Jáchyma a Anny. Všichni můžeme čerpat z Krista, vodního zřídla. V Ježíši jsme spatřili blízkost Otce, která uzdravuje rány a odpouští hříchy. Z této cesty paměti, smíření a odpuštění prýští naděje pro církev, která žije v Kanadě i kdekoli jinde. Příznačná je zde dvojice emauzských učedníků, kteří poté, co ujdou kus cesty se zmrtvýchvstalým Ježíšem, přecházejí z pocitu ztroskotání k naději (srov. Lk 24, 13-35).

Jak jsem uvedl na začátku, nosníkem této apoštolské cesty byla společná pouť s domorodými národy, na kterou navázala dvě setkání – s místní církví a státními představiteli, jimž jsem vyslovil upřímnou vděčnost za velikou ochotu a srdečné přijetí, které prokázali mně osobně i mým spolupracovníkům. Před vládními představiteli, domorodými vůdci a diplomatickým sborem jsem zdůraznil, že Svatý stolec i místní katolické společenství projevují konkrétní vůli k podpoře původních kultur prostřednictvím vhodného duchovního doprovázení a se zřetelem k obyčejům a jazykům těchto národů. Zároveň jsem poukázal na kolonizační mentalitu, která se dnes objevuje v různých formách ideologických kolonizací, které ohrožují tradice, historii a náboženské vazby různých národů, zplošťují rozmanitost, soustředí se výlučně na přítomnost a mnohdy zanedbávají povinnost péče o nejslabší a nejkřehčí členy společnosti. Je tudíž zapotřebí, abychom se vrátili k prospěšné vyváženosti a harmonii, která je něčím jiným a větším než pouhá rovnováha, abychom opětovně dospěli k souladu mezi modernitou a kulturou svých předků, sekularizací a duchovními hodnotami. Tato skutečnost se přímo dotýká poslání církve, která je v celém světě povolána ke svědectví a „rozsévání“ všeobecného bratrství, ctícího a podporujícího lokální rozměr v jeho mnohotvárném bohatství (srov. Fratelli tutti, 142-153). Již jsem zmínil svůj dík kanadským státním představitelům, paní generální guvernérce, ministerskému předsedovi, představitelům lokalit, které jsem navštívil, ale znovu bych chtěl zdůraznit, že děkuji za způsob, jakým napomohli k uskutečnění této cesty. Rád bych také poděkoval biskupům, a to především za jednotu v rámci episkopátu: tato cesta byla z naší strany umožněna rovněž díky jednotě mezi biskupy, protože tam, kde vládne jednota, je možné jít vpřed. Chtěl bych to podtrhnout a poděkovat kanadským biskupům za jejich jednotu.

A ve znamení naděje se neslo také poslední setkání v zemi Inuitů, kde jsem pozdravil mladé a starší generace. Ujišťuji vás, že při těchto setkáních a obzvláště při tomto posledním, jsem vnímal, jako by mne políčkovala bolest oněch lidí, plynoucí z toho, co ztratili...staří lidé kvůli asimilační politice přišli o své děti a nevěděli, kde jsou. Byl to velice bolestný moment, ovšem bylo nutné nastavit tvář: pokud chybujeme a dopouštíme se hříchu, musíme nastavit tvář. Rovněž v Kanadě je toto klíčové sousloví – mladí a staří – znamením časů. Mladí a staří spolu vedou dialog, aby společně kráčeli dějinami mezi pamětí a proroctvím, které jsou v neustálém napětí. Kéž síla a pokojné konání kanadských původních národů slouží jako příklad všem domorodým populacím, aby se neuzavíraly, ale poskytly svůj nepostradatelný přínos k utváření bratrštějšího lidstva, jež by dokázalo milovat stvoření a Stvořitele, žít v souladu se stvořením a mezi všemi navzájem.

Přeložila Jana Gruberová

3. srpna 2022, 13:27

Předchozí papežské audience

Čtěte více >