Hledejte

František hned poté, co přijal čelenku od domorodého náčelníka v Kanadě František hned poté, co přijal čelenku od domorodého náčelníka v Kanadě 

Papež v Kanadě: Když gesta znamenají poselství

Charakteristickým rysem papežovy apoštolské cesty do Kanady byla jeho blízkost, zejména při setkáních s domorodými obyvateli. Bylo zde mnoho gest, která podtrhovala kající a smírčí rozměr, který chtěl František dát návštěvě na kanadské půdě.

Alessandro Gisotti – Vatican News

"Účinný proces uzdravení vyžaduje konkrétní kroky." František to zdůraznil v závěru své promluvy k delegacím původních obyvatel Kanady, které přijal na jaře ve Vatikánu. Cesta na kanadskou půdu, kterou papež s radostí podnikl navzdory svým potížím s chůzí, se vyznačovala právě těmito "konkrétními činy", které jsou gestem. Skutkem, který předcházel nebo doprovázel papežova slova pronesená ve velkém severoamerickém státě, a zejména jeho výzvou ke spravedlnosti a odpuštění jako předpokladu pro autentickou cestu smíření. Svým způsobem lze říci, že samotná cesta byla konkrétním počinem "s obrovským dopadem", jak řekl premiér Justin Trudeau. Dokonce i kanadské noviny v posledních dnech zveřejnily na titulních stranách velké fotografie zvěčňující tato významná gesta. Vždyť jen několik minut po příletu do Edmontonu, první zastávky návštěvy, papež již učinil gesto, které bylo stejně prosté jako účinné, aby dalo smysl termínu "kající pouť", který pro tuto apoštolskou cestu označil: během uvítacího ceremoniálu na letišti políbil ruku starší domorodé paní.

O každé papežské cestě lze vyprávět (také) obrazem. Tentokrát to platí snad ještě více, tak silná byla symbolická hodnota akcí a setkání, počínaje tím v pondělí v Maskwacisu, které mělo souvislost se závěrečným setkáním v Iqaluitu s mladými a staršími Inuity. Papež se tiše modlil na invalidním vozíku na hřbitově komunity Ermineskin. Papež políbil červený prapor se jmény dětí, které zemřely v internátních školách, a pak se bez pomoci hole postavil před domorodého náčelníka "Zlatého orla", který mu na znamení úcty a uznání autority nasadil na hlavu čelenku. A ještě ono gesto vrácení červených mokasínů, symbolu bolesti tolika domorodých chlapců, které mu byly předány ve Vatikánu před čtyřmi měsíci. Zvláště sugestivní byl obraz Františka pohrouženého do meditace na břehu Jezera sv. Anny, místa, které spojuje domorodé obyvatelstvo a katolické věřící ve zbožnosti. Snímek s evangelijní příchutí, který nás vrací k pramenům víry a který, jak zdůraznil ve své homilii, nás nutí představit si jiné, tisíce kilometrů vzdálené jezero, Galilejské, neoddělitelně spjaté s Ježíšovým životem a kázáním.

I tak "obyčejné" gesto, jako je požehnání posvátného obrazu, zde nabývá "mimořádné" hodnoty. Když papež v kostele Nejsvětějšího srdce Páně žehná soše Kateri Tekakwithy, první severoamerické domorodé ženy, která byla prohlášena za svatou, říká nám vlastně, že kvas evangelia může, nebo spíše musí, růst a obohacovat národy, s nimiž se setkává, aniž by zrušil jejich identitu a kulturní a duchovní dědictví, protože víra je hlásána, nikoli vnucována. Pak je tu gesto, které se nedostalo na titulní stránky novin, ale které svědčí nejen o hlubokém smyslu této cesty, ale také o jedné z hlavních zásad petrovské služby, "revoluce něhy". Ve čtvrtek na konci mše svaté ve svatyni svaté Anny z Beaupré přinesla matka papeži k požehnání své dítě, které trpí vážnou vývojovou vadou. Byl to velmi dojemný okamžik s papežem, který dítěti nejen požehnal, ale také ho držel v náručí vedle matky. Ani při této příležitosti, stejně jako při mnoha dalších během cesty, mu invalidní vozík nebránil v blízkosti lidí. Naopak, tento stav křehkosti papeže ještě více přiblížil – nakolik to bylo možné – těm, kteří trpí.

František se nikdy nevzdálil od bolesti lidí, které potkával. Aby člověk naslouchal, aby naslouchal srdcem – jak mnohokrát dosvědčil –, musí být blízký svému bližnímu. Tento postoj byl velmi dobře vidět na včerejším setkání s bývalými žáky internátní školy v Iqaluitu, "na okraji světa". František se posadil mezi ně do řady židlí ve tvaru kruhu, čímž se postavil "na roveň". Tímto gestem konkrétně potvrdil, že pastýř musí vonět po ovcích, zejména po těch nejvzdálenějších a nejzraněnějších: při jel za nimi až na místo vzdálené pouhých tři sta kilometrů od polárního kruhu.

Byla to tedy cesta, na níž se harmonicky proplétala gesta a slova, projevy a konkrétní činy – jako vlákna barevných pruhů na rouchu domorodého obyvatelstva. Gesto, parafrázující známého masmediologa Marshalla McLuhana (Kanaďana a katolíka), se tak stalo poselstvím. Poselstvím lásky a smíření.

30. července 2022, 10:54