Papež: Mé srdce je pokladnicí dobra, kterým mne lidé obdarovali

Vatican News

„Mé srdce je jako skladiště, je plné věcí, které si uchovávám. Musím neustále rozšiřovat regály. V tomhle jsem napůl sběratel, v dobrém slova smyslu, nechci přijít o žádnou dobrou věc, kterou mi lidé dají. Lidé vás odměňují svým příkladem, slovy, skutky. Kněz má za úkol učit lidi, ale věřím, že se od lidí můžeme hodně naučit, když se zastavíme a pohlédneme na ně“.

Tak začíná rozhovor, který papež František poskytl argentinskému knězi Guillermu Marcóvi, svému někdejšímu tiskovému mluvčímu. Dvaadvacet minut z tohoto rozhovoru, který trval celkem půldruhé hodiny a uskutečnil se 9. června, bylo zveřejněno v neděli 3. července v podcastu Marcó tu semana, de la tele a las redes.

Rozhovor byl zaměřen na osobní záležitosti v papežově životě, jeho duchovní život a jeho působení mimo rodnou Argentinu; neřešily se žádné aktuální otázky. „Viděl jsem, že všechny tyto věci se někdy objevují v jiných médiích, nebo třeba když papež poskytne rozhovor nějakému novináři“, vysvětlil Marcó v prezentaci svého podcastu. Argentinský kněz proto raději kladl otázky na témata z „běžného života“, což, jak říká, „jsou otázky, které si mnohokrát kladu sám, protože když někoho znáte, víte, jak žije, víte, jak se modlí“, zdůraznil. Kardinál Bergoglio často při řešení nějakého problému řekl: „Nejdřív se pomodlím a pak vám odpovím“, poznamenal Marcó.

Jak vypadá papežova modlitba?

První otázka se týkala života modlitby. František je toho názoru, že „biskupova modlitba spočívá v péči o stádce, řečeno evangelijně, a papež je biskup, takže se tak chová: prosí, přimlouvá se, děkuje za všechno dobro, které bylo vykonáno“.

„Vstáváte i nadále velmi brzy, abyste se modlil?“, zeptal se ho Marcó a římský biskup odpověděl: „Ano, protože když se ráno nepomodlíte, už se k tomu nedostanete, protože pak vás den semele...“.

Po čem se papeži nejvíc stýská?

Petrovu nástupci ve srovnání s životem v argentinské metropoli nejvíce chybí možnost volně se pohybovat po římských ulicích:

„V Buenos Aires jsem chodil pěšky nebo jezdil autobusem, tady mě dvakrát chytili při činu, vždy to bylo v zimě v sedm hodin večer, když se nic neděje a je tma... Když jsem zašel k optikovi, nějaká paní z balkonu (vykřikla): Papež!, a bylo to. A když jsem šel do obchodu s deskami a nikdo tam nebyl – šel jsem ten obchod požehnat, protože patří přátelům, kteří ho nedávno zrekonstruovali a požádali mě o to – byla tma, ale naneštěstí bylo poblíž stanoviště taxíků, kde zrovna čekal jeden novinář na svého přítele, aby odtud oba odjeli taxíkem“.

Jak se člověk cítí, když nese obrovskou odpovědnost?

Ke svému duševnímu rozpoložení vzhledem ke svému poslání hlavy církve papež sdělil:

„Duch svatý přináší mnohé ovoce, ale nikdy se o něm neříká, že může uvést do stavu určitého znecitlivění. Někdy se cítím doslova umrtven tváří v tvář situacím, které by vás jinak přinutily hodně trpět, a přestože zůstávám v této situaci, mohu se pohnout dál“.

Kde je krize, tam je růst

Dalším z témat rozhovoru bylo zvládání krizí: „Jedna z věcí, které jsem se zde naučil, je skutečnost, že neumíme zvládat krize, ačkoli právě krize nám dopřává růst“, vysvětlil papež a poté uvedl zakladatele Evropské unie jako příklad mužů, kteří uměli zvládat krize a růst s nimi, „neproměnili je v černo-bílý konflikt“.

„Když z krize učiníte konflikt, prohráli jste. Jednota převažuje nad konfliktem, to znamená, že konflikt vás omezuje“, dodal.

Osobní svědectví o stáří

Nakonec Marcó navázal na cyklus katechezí o stáří, který římský biskup zahájil 23. února letošního roku při generálních audiencích, a chtěl vědět, jak se papež vyrovnává s touto etapou svého života: „Ve svém věku se směji sám sobě a jdu dál“, reagoval František.

(jag)