Papež: Válku nelze redukovat na rozlišování mezi dobrými a zlými
Vatican News
Tovaryšstvo (Ježíšovo, neboli "jezuité", pozn. red.) působí na Ukrajině, která je součástí mé provincie. Prožíváme agresivní válku. Píšeme o tom v našich časopisech. Jaká je vaše rada pro komunikaci o situaci, kterou zažíváme? Jak můžeme přispět k mírové budoucnosti?
Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se odklonit od běžného schématu "Červené karkulky": Červená karkulka byla hodná a vlk byl ten zlý. V abstraktním smyslu zde neexistují žádní metafyzičtí klaďasové a záporáci. Vzniká něco globálního, co se vzájemně velmi prolíná. Pár měsíců před začátkem války jsem se setkal s hlavou státu, moudrým mužem, který mluví velmi málo, opravdu velmi moudře. A po rozhovoru o věcech, o kterých chtěl mluvit, mi řekl, že je velmi znepokojen tím, jak se NATO vyvíjí. Zeptal jsem se ho proč a on mi odpověděl: "Štěkají na brány Ruska. A nechápou, že Rusové jsou imperiální a nedovolí žádné cizí mocnosti, aby se k nim přiblížila". Na závěr dodal: "Situace by mohla vést k válce." To byl jeho názor. 24. února začala válka. Tato hlava státu dokázala číst příznaky toho, co se děje.
Jsme svědky brutality a krutosti, s jakou tuto válku vedou vojáci, zpravidla žoldáci, které Rusové využívají. A Rusové tam ve skutečnosti raději posílají Čečence, Syřany, žoldáky. Nebezpečí však spočívá v tom, že vidíme jen to, co je obludné, a nevidíme celé drama, které se odehrává za touto válkou, jež byla možná nějakým způsobem vyprovokována nebo jí nebylo zabráněno. A registruji zájem o testování a prodej zbraní. Je to velmi smutné, ale nakonec jde právě o to.
Někdo mi možná v tuto chvíli řekne: ale vy jste přece proputinovský! Ne, nejsem. Bylo by zjednodušující a nesprávné něco takového tvrdit. Jsem prostě proti tomu, aby se složitost redukovala na rozlišení na hodné a zlé, aniž by se uvažovalo o kořenech a zájmech, které jsou velmi složité. I když vidíme krutost, krutost ruských vojsk, nesmíme zapomínat na problémy, abychom se je pokusili vyřešit.
Je také pravda, že Rusové si mysleli, že vše skončí do týdne. Ale přepočítali se. Setkali se se statečným národem, který bojuje o přežití a který má za sebou historii bojů.
Musím také dodat, že to, co se nyní děje na Ukrajině, tak vnímáme proto, že je nám to bližší a více se to dotýká naší citlivosti. Ale jsou i jiné vzdálené země - vzpomeňme na některé části Afriky, severní Nigérii, severní Kongo - kde válka stále pokračuje a nikoho nezajímá. Vzpomeňte si na Rwandu před 25 lety. Vzpomeňte si na Myanmar a Rohingy. Svět je ve válce. Před několika lety mě napadlo říct, že po kouskách prožíváme třetí světovou válku. Podle mě je dnes vyhlášena třetí světová válka. A to je něco, co by nás mělo přimět k zamyšlení. Co se to děje s lidstvem, které zažilo tři světové války během jednoho století? První válku prožívám ve vzpomínkách svého dědečka na řece Piavě. A pak druhou a nyní třetí. A to je pro lidstvo špatné, je to pohroma. Musíte si uvědomit, že během jednoho století proběhly tři světové války, a to se vším tím obchodem se zbraněmi, který stojí v pozadí!
Před čtyřmi lety, pouhými čtyřmi lety, se konaly oslavy 60. výročí vylodění v Normandii. Vítězství oslavilo mnoho hlav států a vlád. Nikdo si nevzpomněl na desítky tisíc mladých lidí, kteří tehdy zemřeli na pláži. Když jsem v roce 2014 jel do Redipuglie na sté výročí světové války - svěřuji se vám s osobní záležitostí -, rozplakal jsem se, když jsem viděl věk padlých vojáků. Když jsem o několik let později, 2. listopadu - každý 2. listopad navštěvuji hřbitov - jel do Anzia, také tam jsem plakal, když jsem viděl věk těchto padlých vojáků. Loni jsem byl na francouzském hřbitově a hroby těch chlapců - křesťanských nebo muslimských, protože Francouzi posílali bojovat i ty ze severní Afriky - byly také těch co měli 20, 22, 24 let. Když jsem jel na Slovensko, zarazilo mě množství mladých a starých žen. Chyběli starší muži. Babičky byly samy. Válka jim vzala manžele.
Proč vám to říkám? Protože bych rád, aby se vaše časopisy zabývaly lidskou stránkou války. Přál bych si, aby se vaše časopisy zabývaly lidským dramatem války. Je velmi dobré provádět geopolitické kalkulace, studovat věci do hloubky. Musíte to udělat, protože je to vaše práce. Ale také se snažte zprostředkovat lidské drama války. Lidské drama těchto hřbitovů, lidské drama pláží v Normandii nebo Anziu, lidské drama ženy, na jejíž dveře zaklepe pošťák a dostane dopis s poděkováním za to, že dala vlasti syna, který je hrdinou vlasti... A pak zůstává sama. Uvažování o tom by lidstvu i církvi velmi pomohlo. Provádějte společensko-politické úvahy, ale nezanedbávejte ani lidskou reflexi války.
Vraťme se na Ukrajinu. Všichni otevírají svá srdce uprchlíkům, ukrajinským vyhnancům, což jsou většinou ženy a děti. Muži jsou ponecháni v boji. Na audienci minulý týden mě přišly dvě manželky ukrajinských vojáků, kteří byli v ocelárnách Azovstal, požádat o přímluvu za jejich záchranu. Všichni jsme na tyto dramatické situace velmi citliví. Jsou to ženy s dětmi, jejichž manželé tam bojují. Mladé a krásné ženy. Ale ptám se sám sebe: co se stane, až nadšení pomáhat pomine? Protože situace se ochlazuje, kdo se o tyto ženy postará? Musíme se podívat dál než na konkrétní akci v daném okamžiku a zjistit, jak je podpořit, aby se nestaly předmětem obchodu s lidmi, aby nebyly zneužity, protože supi už krouží.
Ukrajina má zkušenosti se snášením zotročování a válkou. Je to bohatá země, která byla vždy rozdělena a rozervána z vůle těch, kteří se jí chtěli zmocnit, aby ji mohli využívat. Jako by historie předurčovala Ukrajinu k tomu, aby byla hrdinskou zemí. Když vidíme toto hrdinství, dotýká se to našich srdcí. Hrdinství, které jde ruku v ruce s laskavostí! Ve skutečnosti, když přijeli první mladí ruští vojáci - později poslali žoldáky -, vyslaní na "vojenskou operaci", jak říkali, aniž by věděli, že jdou do války, postaraly se o ně samy ukrajinské ženy, když se vzdali. Velká lidskost, velká laskavost. Odvážné ženy. Odvážní lidé. Lidé, kteří se nebojí bojovat. Lidé, kteří jsou pracovití a zároveň hrdí na svou zemi. Mějme na paměti ukrajinskou identitu v této době. To je to, co nás dojímá: vidět takové hrdinství. Tuto věc bych opravdu rád zdůraznil: hrdinství ukrajinského lidu. Před očima máme situaci světové války, globálních zájmů, prodeje zbraní a geopolitického přivlastňování, která mučí hrdinný národ.
Rád bych přidal ještě jednu věc. S patriarchou Kirillem jsem vedl čtyřicetiminutový rozhovor. V první části mi přečetl prohlášení, v němž uvedl důvody, které ospravedlňují válku. Když skončil, zasáhl jsem a řekl mu: "Bratře, my nejsme státní úředníci, my jsme pastýři lidu." Měl jsem se s ním setkat 14. června v Jeruzalémě, abychom si promluvili o našich záležitostech. Kvůli válce jsme se však po vzájemné dohodě rozhodli odložit setkání na pozdější dobu, aby náš dialog nebyl špatně pochopen. Doufám, že se s ním setkám na zářijovém valném shromáždění v Kazachstánu. Doufám, že ho budu moci pozdravit a trochu s ním jako pastýř promluvit.
Jaká znamení duchovní obnovy vidíte v církvi? Vidíte nějaké? Jsou zde známky nového, svěžího života?
Je velmi obtížné vidět duchovní obnovu, když používáme velmi zastaralá schémata. Musíme obnovit svůj způsob vidění reality, jejího hodnocení. V evropské církvi vidím více obnovy ve spontánních věcech, které vznikají: hnutí, skupiny, noví biskupové, kteří si pamatují, že za nimi stojí koncil. Protože koncil, který si někteří pastýři pamatují nejlépe, je Tridentský koncil. A to, co říkám, není nesmysl.
Zpátečnictví přišlo Koncilu zacpat ústa. Počet "restaurátorských" skupin - například ve Spojených státech je jich mnoho - je impozantní. Jeden argentinský biskup mi řekl, že byl požádán, aby spravoval diecézi, která se dostala do rukou těchto "restaurátorů". Nikdy Koncil nepřijali. Existují myšlenky a chování, které vycházejí z restauracionismu, jenž v podstatě nepřijal Koncil. Problém je právě v tom, že v některých kontextech Koncil dosud nebyl přijat. Je také pravda, že trvá sto let, než se Koncil zakoření. Máme tedy ještě čtyřicet let na to, aby se zakořenil!
Znamením obnovy jsou také skupiny, které dávají církvi novou tvář prostřednictvím sociální nebo pastorační pomoci. Francouzi jsou v tomto ohledu velmi kreativní.
Vy jste ještě nebyl na světě, ale já jsem byl v roce 1974 svědkem kalvárie generálního představeného P. Pedra Arrupeho na XXXII. generální kongregaci. Tehdy se objevila konzervativní reakce, která chtěla Arrupeho prorocký hlas zablokovat! Dnes je pro nás tento generál světec, ale musel snést mnoho útoků. Byl odvážný, protože se odvážil udělat krok. Arrupe byl mužem, který byl vůči papeži velmi poslušný. Velká poslušnost. A Pavel VI. to pochopil. Nejlepší projev, který kdy papež napsal k Tovaryšstvu Ježíšovu, je ten, který Pavel VI. pronesl 3. prosince 1974. A napsal ho ručně. Existují originály. Prorok Pavel VI. měl takovou svobodu, že ho mohl napsat. Na druhé straně lidé napojení na kurii nějakým způsobem živili skupinu španělských jezuitů, kteří se považovali za pravé "pravověrné" a stavěli se proti Arrupemu. Pavel VI. do této hry nikdy nevstoupil. Arrupe měl schopnost vidět Boží vůli, spojenou s dětskou prostotou, s níž se přidržoval papeže. Vzpomínám si, že jednou, když jsme v malé skupince popíjeli kávu, prošel kolem a řekl: "Pojďme, pojďme! Papež bude procházet, pozdravíme ho!" Byl jako kluk! S touto spontánní láskou!
Vzpomeňme si, že jeden jezuita z Loyolské provincie byl vůči otci Arrupovi obzvlášť agresivní. Byl poslán na různá místa, dokonce i do Argentiny, a vždycky dělal potíže. Jednou mi řekl: "Jsi člověk, který ničemu nerozumí. Skutečnými viníky jsou však otec Arrupe a otec Calvez. Nejšťastnějším dnem mého života bude, až je uvidím viset na šibenici na Svatopetrském náměstí." Proč vám tento příběh vyprávím? Abyste pochopili, jaké bylo pokoncilní období. A to se děje znovu, zejména u tradicionalistů. Proto je důležité upomínat na tyto osobnosti, které hájily koncil a věrnost papeži. Musíme se vrátit k Arrupemu: je světlem z té doby, které nás všechny osvěcuje. A byl to právě on, kdo znovu objevil Duchovní cvičení jako pramen a osvobodil se tak od strnulých formulací Epitomia Institutes, výrazu uzavřeného, strnulého myšlení, spíše poučně-asketického než mystického.
V Německu máme synodální cestu, kterou někteří považují za heretickou, ale ve skutečnosti je velmi blízká skutečnému životu. Mnozí opouštějí církev, protože jí přestávají důvěřovat. Zvláštním případem je kolínská diecéze. Co si o tom myslíte?
Předsedovi Německé biskupské konference, mons. Bätzingovi, jsem řekl: "V Německu je velmi dobrá evangelická církev. Nejsou potřeba dvě". Problém nastává, když synodální cesta vychází z intelektuálních, teologických elit a je do značné míry ovlivněna vnějšími tlaky. Jsou diecéze, kde se synodální cesta s věřícími, s lidmi, uskutečňuje pomalu.
Chtěl jsem napsat dopis o vaší synodální cestě. Napsal jsem ho sám a trvalo mi to měsíc. Nechtěl jsem do toho zapojovat kurii. Udělal jsem to sám. Originál je ve španělštině a německá verze je překladem. Tam jsem napsal, co si myslím.
Dále otázka kolínské diecéze. Když byla situace velmi bouřlivá, požádal jsem arcibiskupa, aby na půl roku odjel, aby se situace uklidnila a já mohl jasně vidět. Protože když je voda rozbouřená, nevidíte jasně. Když se vrátil, požádal jsem ho, aby napsal rezignaci. Udělal to a dal mi ji. A napsal diecézi omluvný dopis. Nechal jsem ho na místě, abych viděl, co se stane, ale jeho rezignaci mám v ruce.
Dochází k tomu, že existuje mnoho nátlakových skupin a pod tlakem není možné rozlišovat. Pak je tu ekonomický problém, kvůli kterému uvažuji o vyslání finanční inspekce. Čekám, až nebude žádný tlak na rozlišování. To, že existují různé názory, je v pořádku. Problém nastává, když se objeví tlak. To nepomáhá. Nemyslím si však, že Kolín nad Rýnem je jedinou diecézí na světě, kde dochází ke konfliktům. A přistupuji k ní jako k jakékoli jiné diecézi na světě, která zažívá konflikty. Napadá mě jedna, která konflikt ještě neukončila: Arecibo v Portoriku. Tak tomu je již několik let. Takových diecézí je mnoho.
Svatý otče, jsme digitální časopis a mluvíme také k mladým lidem, kteří jsou na okraji církve. Mladí lidé chtějí rychlé a okamžité názory a informace. Jak je můžeme uvést do procesu rozlišování?
Člověk nesmí zůstat stát na místě. Při práci s mladými lidmi musíme vždy poskytovat pohyblivou, nikoli statickou perspektivu. Musíme prosit Pána o milost a moudrost, aby nám pomohl učinit správné kroky. Za mých časů se práce s mladými lidmi skládala ze studijních setkání. Nyní už to tak nefunguje. Musíme je posunout vpřed konkrétními ideály, díly, cestami. Mladí lidé nacházejí svůj smysl existence na cestě, nikdy ne staticky. Někteří mohou váhat, protože vidí mladé lidi bez víry, říkají, že nejsou v Boží milosti. Nechte však Boha, ať se o ně postará! Vaším úkolem je vypravit je na cestu. Myslím, že to je to nejlepší, co můžeme udělat.
(pb)
