Papež k bílým otcům: Apoštol není manažer, vzdělaný řečník, zručný „ajťák“, ale svědek
Jana Gruberová – Vatican News
Společnost afrických misionářů, jak se oficiálně nazývají bílí otcové, je řeholní společenství založené v Lyonu v roce 1856 alžírským arcibiskupem, kardinálem Charlesem Lavigerie, které dodalo důležité podněty křesťansko-islámskému dialogu. V roce 1926 založili bílí otcové v Tunisu „Institut pro arabská a islámská studia“, který byl v roce 1964 přenesen do Říma jako „Papežský institut pro arabská a islámská studia“ (Pontificio Istituto di Studi Arabi e d'Islamistica). V těchto dnech se členové Společnosti sešli v Římě na generální kapitule.
Mše s konžskou komunitou v neděli třetího července ve Vatikánské bazilice
„V mém věku už opravdu není tak snadné vyrazit na misi!“, posteskl si papež v úvodu dnešní audience, po pozdravu generálního představeného bílých otců, a dodal: „ Vaše modlitby a příklad mi však dodávají odvahu a jsem si jist, že budu moci navštívit tyto africké národy, které nosím v srdci“.
„V neděli 3. července se pokusím sloužit mši svatou s konžskou komunitou v Římě, v den, kdy jsem měl slavit mši v Kinshase. Vezmeme Kinshasu ke svatému Petru a tam budeme slavit se všemi římskými Konžany, kterých je mnoho!“
oznámil František a přešel k tématu generální kapituly Společnosti afrických misionářů, která se zamýšlela nad misií jako prorockým svědectvím.
Pohled zpět je známkou duchovního zdraví
Nejprve však upozornil na důležitost paměti:
„Vděčné ohlédnutí zpět je známkou dobrého duchovního zdraví; je to "deuteronomický" postoj, kterému Bůh učil svůj lid (srov. Dt 8). Pěstujte vděčnou vzpomínku na cestu, kterou nás Pán přiměl jít. A právě tato vděčnost živí plamen naděje. Kdo neumí děkovat Bohu za dary, které zasel na cestě, byť namáhavé a někdy bolestné, nemá ani duši plnou naděje, otevřenou Božím překvapením a důvěřující jeho prozřetelnosti. Zejména tento duchovní postoj je rozhodující pro to, aby dozrály zárodky povolání, které Pán probouzí svým Duchem a svým slovem. Společenství, v němž se umí děkovat Bohu, bratrům a sestrám a v němž si všichni navzájem pomáhají doufat ve Vzkříšeného Pána, je společenstvím, které přitahuje a podporuje ty, kdo jsou povoláni“.
Apoštolát není proselytismus
V souvislosti s tématem misie jako prorockého svědectví František připomenul učení, které Duch svěřil zakladateli kongregace, kardinálu Lavigerimu. Buďte apoštoly a ničím jiným, vyzýval tento misionář.
„Hlásání evangelia nemá nic společného s proselytismem. Pokud se někdo z vás někdy přistihne při proselytismu, ať se zastaví, konvertuje a teprve pak pokračuje. Hlásání je něco jiného. Apoštol není manažer, vzdělaný přednášející, čarující ajťák, ale je to svědek. To platí vždy a všude v církvi, ale zvláště to platí pro ty, kteří jsou stejně jako vy často povoláni prožívat misii v kontextu prvotní evangelizace nebo převládajícího islámského náboženství“.
Papež proto doporučil dvojí: modlitbu a bratrství. A poukázal na nedávno svatořečeného Charlese de Foucaulda, který – navzdory odlišnému charismatu – má co říci křesťanům dnešní doby: „Čerpal ze své silné zkušenosti Boha a prošel cestou proměny natolik, že se považoval za bratra všech“ (Fratelli tutti, 286). V závěru papež vyzdvihl komunitní dimenzi proroctví:
„Často máme sklon uvažovat o proroctví jako o individuální skutečnosti, což je rozměr, který po vzoru izraelských proroků vždy zůstává pravdivý. Ovšem proroctví je také, a řekl bych, že především, komunitní zkušenost: společenství vydává prorocké svědectví. Myslím na vaše bratrstva složená z lidí z řady zemí, různých kultur. Není to snadné, je to výzva, kterou můžete přijmout jen tehdy, když se spolehnete na pomoc Ducha svatého. Toto vaše malé společenství, které žije modlitbou a bratrstvím, je pak samo povoláno k dialogu s prostředím, v němž žije, s lidmi, s místní kulturou“.
A právě v takových kontextech, kde často kromě chudoby nechybí ani nejistota, misionář prožívá radost z evangelizace, citoval František svého předchůdce, sv. Pavla VI.: Evangelizace je posláním církve, evangelizace je radostí církve. A v závěru bílým otcům doporučil četbu jeho apoštolské exhortace Evangelii nuntiandi, která, jak prohlásil, platí dodnes a poskytne jim mnoho podnětů k úvahám a misii.
