„Pokoj Velikonoc“
Papež František
Drazí bratři a sestry, dobré ráno!
Právě se nacházíme uprostřed Svatého týdne, který trvá od Květné neděle do Velikonoční neděle. Obě tyto neděle jsou charakterizovány slavností, která se koná tam, kde je Ježíš. Jsou to však dva různé svátky.
Minulou neděli jsme viděli, jak Kristus slavnostně vchází do Jeruzaléma, jak je vítán jako Mesiáš: na cestě jsou pro něj rozprostřeny pláště (srov. Lk 19,36) a větve uřezané ze stromů (srov. Mt 21,8). Jásající zástup hlasitě žehná "tomu, který přichází, Králi", a provolává: "Pokoj na nebesích a sláva na výsostech" (Lk 19,38). Ti lidé tam slaví, protože v Ježíšově příchodu vidí příchod nového krále, který přinese pokoj a slávu. Byl to pokoj, na který tito lidé čekali: slavný mír, plod královského zásahu, zásah mocného mesiáše, který osvobodí Jeruzalém od římské okupace. Jiní pravděpodobně snili o obnovení sociálního smíru a viděli v Ježíši ideálního krále, který by nasytil zástupy chlebem, jak to již udělal, a konal velké zázraky, čímž by světu přinesl více spravedlnosti.
Ale Ježíš o něčem takovém nikdy nemluvil. Má před sebou jiné Velikonoce, ne triumfální Velikonoce. Jediné, na čem mu při přípravě na vjezd do Jeruzaléma záleží, je jízda "na přivázaném oslátku, na kterém ještě nikdo nejel" (v. 30). Takto Kristus přináší světu pokoj: skrze mírnost a tichost, symbolizovanou oním uvázaným oslíkem, na kterém ještě nikdo nejel. Nikdo, protože Boží způsob jednání se liší od způsobu jednání světa. Ježíš totiž těsně před Velikonocemi vysvětluje učedníkům: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám" (J 14,27). Jsou to dvě různé cesty: cesta, jakou nám dává svět, a cesta, jakou nám dává Bůh. Jsou odlišné.
Pokoj, který nám Ježíš o Velikonocích dává, není pokojem, který se řídí strategiemi světa, jenž věří, že ho může získat silou, dobýváním a různými formami vnucování. Takový mír je ve skutečnosti jen přestávkou mezi válkami: to dobře víme. Boží pokoj jde cestou tichosti a kříže: je to převzetí odpovědnosti za druhé. Kristus na sebe vzal naše zlo, náš hřích a naši smrt. To vše vzal sám na sebe. Tímto způsobem nás osvobodil. Zaplatil za nás. Jeho pokoj není výsledkem nějakého kompromisu, ale rodí se z daru jeho samého. Tento pokorný a odvážný mír je však těžké přijmout. Zástup, který Ježíše oslavoval, je vlastně ten samý zástup, který o několik dní později volá "Ukřižuj ho" a ve strachu a zklamání pro něj nehne ani prstem.
V tomto ohledu je stále aktuální velký Dostojevského příběh, takzvaná Legenda o Velkém inkvizitorovi. Vypráví o Ježíši, který se po několika staletích vrací na Zemi. Okamžitě ho vítá jásající dav, který ho poznává a oslavuje. "Ach, ty ses vrátil! Tak pojď, pojď s námi!" Pak je však zatčen inkvizitorem, který představuje světskou logiku. Ten ho vyslýchá a tvrdě kritizuje. Posledním motivem výtky je, že Kristus, ačkoli mohl, se nikdy nechtěl stát císařem, největším králem tohoto světa, a raději ponechal člověku svobodu, než aby si ho podrobil a řešil jeho problémy silou. Mohl nastolit mír ve světě, ohnout svobodné, ale nejisté srdce člověka silou vyšší moci, ale nechtěl: respektoval naši svobodu. "Ty bys", říká inkvizitor Ježíšovi, "přijetím světa a císařského purpuru založil univerzální království a zajistil univerzální mír"; a bičující větou uzavírá: "Jestli si někdo zasloužil naše upálení víc než kdokoli jiný, jsi to ty" (Bratři Karamazovi). To je klam, který se v dějinách opakuje, pokušení falešného pokoje založeného na moci, které pak vede k nenávisti a zradě Boha a k velké hořkosti v duši.
Nakonec by podle tohoto vyprávění inkvizitor chtěl, aby mu Ježíš "něco řekl, možná i něco hořkého, něco strašného". Kristus však reaguje sladkým a konkrétním gestem: "mlčky se k němu přiblíží a něžně ho políbí na jeho staré, krvácející rty". Ježíšův pokoj nepřemáhá druhé, nikdy to není ozbrojený mír: nikdy! Zbraněmi evangelia jsou modlitba, laskavost, odpuštění a nezištná láska k bližnímu, láska ke každému bližnímu. Takto můžeme přinášet Boží pokoj do světa. Proto je ozbrojená agrese těchto dnů, stejně jako každá válka, urážkou Boha, rouhavou zradou Pána Velikonoc, preferencí falešného boha tohoto světa místo jeho pokorné tváře. Válka je vždy lidskou aktivitou, jejímž cílem je modloslužba moci.
Před svými posledními velikonočními svátky Ježíš řekl učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!" (J 14,27). Ano, protože zatímco světská moc za sebou zanechává jen zkázu a smrt - jak jsme viděli v posledních dnech -, jeho mír buduje dějiny a vychází ze srdce každého člověka, který ho přijímá. Velikonoce jsou pak skutečným svátkem Boha a člověka, protože pokoj, který Kristus vybojoval na kříži darováním sebe sama, se rozdává i nám. Proto se Zmrtvýchvstalý o Velikonocích zjevuje učedníkům a jak je pozdraví? Opakuje: "Pokoj vám!" (J 20,19.21). To je pozdrav vítězného Krista, vzkříšeného Krista.
Bratři a sestry, Velikonoce znamenají "přechod". Zvláště v tomto roce je to požehnaná příležitost přejít od světského boha ke křesťanskému Bohu, od chamtivosti, kterou v sobě nosíme, k lásce, která nás osvobozuje, od očekávání míru, který přináší síla, k závazku vydávat konkrétní svědectví o Ježíšově pokoji. Bratři a sestry, postavme se před krucifix, zdroj našeho pokoje, a prosme ho o pokoj srdce a mír ve světě.
Přeložil Petr Vacík
