Papež při ekumenických nešporách: Hledět společně na Pána a sloužit mu v trpících
Dříve než se s vámi podělím o několik myšlenek, rád bych vyjádřil vděčnost Jeho Eminenci metropolitovi Polykarpovi, zástupci ekumenického patriarchátu, Jeho Milosti Ianu Ernestovi, zástupci arcibiskupa z Canterbury v Římě, a reprezentantům dalších křesťanských společenství. A děkuji vám všem, bratři a sestry, že jste se přišli modlit. Zdravím zejména studenty Ekumenického institutu v Bossey, kteří si prohlubují znalosti o katolické církvi; anglikánské studenty Nashotah College ve Spojených státech amerických; pravoslavné a východní pravoslavné studenty, kteří studují se stipendiem nabízeným Výborem pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi, působícím v rámci Rady pro jednotu křesťanů, které rovněž děkuji. Vezměme za své Ježíšovo upřímné přání; On si přeje, abychom byli "jedno" (Jan 17,21), a v jeho milosti kráčejme k plné jednotě!
Na této cestě nám pomáhají mudrci. Pohlédněme dnes večer na jejich cestu, která má tři etapy: začíná na východě, prochází Jeruzalémem a nakonec dospívá do Betléma.
Mudrci se především vydávají na cestu "z východu" (Mt 2,1), protože tam spatřili, jak se objevila hvězda. Vydávají se na cestu z východu, odkud vychází sluneční světlo, ale jdou hledat větší světlo. Tito učenci se nespokojují se svými vlastními znalostmi a tradicemi, ale touží po něčem víc. Vydávají se tedy na nebezpečnou cestu, poháněni neklidem hledání Boha. Drazí bratři a sestry, následujme také my Ježíšovu hvězdu! Nenechme se rozptylovat odlesky světa, zářícími, avšak padajícími hvězdami. Nesledujme přechodné módní trendy, rychle vyhasínající meteority, nepropadejme pokušení zářit si ve vlastním světle, totiž uzavírat se do vlastní skupiny a pečovat o svou sebezáchovu. Náš pohled ať se upírá k nebi, k Ježíšově hvězdě. Jeho následujme, Jeho evangelium, Jeho pozvání k jednotě, bez obav z toho, jak dlouhá a namáhavá bude cesta k jejímu plnému dosažení. Buďme spojeni v této touze a kráčejme společně, podporujme se navzájem, po příkladu těchto mudrců. Tradice je často vypodobňuje v různých kostýmech, představujících různé národy. Odráží se v nich naše odlišnosti, různé tradice a křesťanské zkušenosti, ale také naše jednota, která pramení ze stejné touhy hledět k nebi a společně kráčet po zemi.
Slova o východu nám přivádí na mysl také křesťany, kteří žijí v oblastech zdecimovaných válkou a násilím. Podklady pro tento Týden modliteb připravila právě Rada církví Blízkého východu. Před těmito našimi bratry a sestrami je množství těžkých situací, a přece svým svědectvím nám přinášejí naději; připomínají nám, že Kristova hvězda září v temnotách a nehasne; že z výšin nás doprovází Pán a dodává odvahu našim krokům. A v nebesích kolem Něho - bez ohledu na vyznání – září mnoho mučenídníků. Právě oni nám na zemi ukazují jasnou cestu, cestu jednoty!
2. Mudrci, toužící v srdci po Bohu, přicházejí z východu do Jeruzaléma a praví: "Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit" (v. 2). Z touhy po nebi se však rychle vracejí do drsné pozemské reality: "Když to uslyšel krále Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém," říká evangelium (v. 3). Ve svatém městě se mudrci nesetkávají s odleskem světla své hvězdy, nýbrž zakoušejí působení temných sil světa. Novostí královské moci, která je jiná než zkorumpovaná světská moc, se cítí být ohrožen nejen Herodes, celý Jeruzalém se ulekl, když slyší, co mudrcové zvěstují.
Také na naší cestě k jednotě může dojít k ustrnutí ze stejného důvodu, který ochromil tyto lidi: uleknutí, strach. Jsou to obavy z novosti, která otřásá zvyklostmi a získanými jistotami, je to strach, že ten druhý naruší mé tradice a zavedené vzorce. V jádru je to však strach, který přebývá v lidském srdci a od kterého nás chce Vzkříšený Pán osvobodit. Nechme na naší cestě ke společenství zaznít jeho velikonoční výzvu: "Nebojte se" (Mt 28,5.10). Nebojme se upřednostnit svého bratra před obavami! Pán chce, abychom si navzájem důvěřovali a kráčeli společně, navzdory našim slabostem a hříchům, navzdory minulým chybám a vzájemným zraněním.
Příběh o mudrcích nás povzbuzuje také v tomto. V Jeruzalémě, na místě zklamání a rozporu, právě tam, kde se zdálo, že cesta vyznačená Nebesy naráží na zdi postavené člověkem, objevují cestu do Betléma. Ukazatelem se jim stanou kněží a zákoníci, kteří pečlivě zkoumají Písmo (srov. Mt 2,4). Mudrci nenacházejí Ježíše jen díky hvězdě, která mezitím zmizela; potřebují Boží slovo. Ani my křesťané nemůžeme dojít k Pánu bez Jeho živého a pronikavého Slova (srov. Žid 4,12). Slovo bylo dáno celému Božímu lidu, aby je přijal, modlil se s ním a rozjímal o něm. Přibližujme se tedy k Ježíši skrze Jeho Slovo, ale přibližujme se také svým bratřím a sestrám skrze Ježíšovo Slovo. Jeho hvězda opět vyjde na naší cestě.
3. Právě to se událo s mudrci, když dospěli k závěru své cesty, do Betléma. Vstupují do domu a v hlubokém klanění adorují Dítě (srov. Mt 2,11). Tak se končí jejich cesta: společně, ve stejném domě, v adoraci. Mudrci tak předjímají Ježíšovy učedníky, kteří - jakkoli mají různé postoje – v závěru evangelia se společně sklánějí před Zmrtvýchvstalým Pánem na galilejské hoře (srov. Mt 28,17). Stávají se tak prorockým znamením pro nás, kteří toužíme po Pánu, poutníky na cestách světa, pro hledače Božích znamení v dějinách skrze Písmo svaté. Také my můžeme dosáhnout plné jednoty v jediném domě jedině skrze adoraci Pána. Drazí bratři a sestry, rozhodující etapa na cestě k plnému společenství vyžaduje intenzivnější modlitbu, uctívání Boha.
Mudrci nám však připomínají, že k uctívání je třeba udělat určitý krok: nejprve se musíme poklonit. V tom spočívá cesta: sklonit se dolů, odložit vlastní nároky a ponechat v centru pozornosti pouze Pána. Jak často byla pýcha jedinou skutečnou překážkou společenství! Mudrci měli odvahu odložit prestiž a pověst, snížit se v chudém betlémském domku; a tak objevili "nevýslovnou radost" (Mt 2,10). Snížit se, opustit, zjednodušit: prosme dnes večer Boha o tuto odvahu, odvahu pokory, která je jedinou cestou, jak se klanět Bohu v jednom domě, u jednoho oltáře.
Mudrci v Betlémě padli na zem a klaněli se, potom otevřeli své truhly a objevilo se zlato, kadidlo a myrha (srov. v. 11). Připomíná nám to, že teprve po společné modlitbě, teprve před Bohem, v jeho světle, si skutečně uvědomíme poklady, které každý z nás má. Jsou to však poklady, které patří všem, které je třeba nabízet a sdílet. Jsou to vlastně dary, které Duch nabízí ke společnému dobru, k růstu a jednotě svého lidu. Uvědomujeme si to, když se modlíme, ale také když sloužíme: když obdarováváme potřebné, přinášíme dar Ježíši, který se ztotožňuje s těmi, kdo jsou chudí a na okraji (srov. Mt 25,34-40), a spojuje nás pak mezi sebou navzájem.
Dary mudrců symbolizují to, co si Pán přeje od nás. Bohu se náleží zlato, to, co je nejcennější, Jemu patří první místo. Na Něho máme hledět, nikoli na sebe; na jeho vůli, nikoli na svou; na jeho cesty, nikoli na naše. Jestliže je Pán skutečně na prvním místě, naše rozhodnutí, a to I v církevní rovině, se už nemohou zakládat na světské politice, nýbrž na Božích přáních. A pak je tu kadidlo, které nám připomíná důležitost modlitby, jež stoupá k Bohu jako příjemná vůně (srov. Ž 141,2). Neochabujme nikdy v modlitbě jeden za druhého a pospolu navzájem. A konečně myrha, která bude užita k uctění Ježíšova těla sejmutého z kříže (srov. Jan 19,39), nám připomíná péči o trpící Pánovo tělo, ztrýzněné v údech chudých. Služme potřebným, služme společně trpícímu Ježíši!
Drazí bratři a sestry, přijměme od mudrců ukazatele pro naši cestu a postupujme jako oni, kteří se vraceli domů "jinou cestou" (Mt 2,12). Ano, podobně jako Saul před setkáním s Kristem musíme změnit své způsoby, změnit směr svých zvyklostí a pohodlí, abychom našli cestu, kterou nám ukazuje Pán, cestu pokory, bratrství a klanění. Dej nám, Pane, odvahu změnit cestu, obrátit se, následovat tvou vůli, a nikoli jen své vlastní možnosti; pokračovat společně, směrem k Tobě, který z nás chceš skrze svého Ducha učinit jednotu.
Přeložila Johana Bronková
