Papež: Mlčky očekávat Pánovu spásu
Homilii Svatého otce vám přinášíme v plném znění:
V prvním čtení jsme vyslechli tuto výzvu: „Dobře je mlčky čekat na Boží pomoc“ (Pláč 3,26). Tento postoj není výchozím, nýbrž cílovým bodem. Autor (Knihy Žalozpěvů) k němu dospívá na konci leckdy neschůdné cesty dozrávání. Postupně chápe, nakolik je krásné důvěřovat Pánu, který vždy dostojí svým příslibům. Avšak tato důvěra v Boha se nerodí z nějakého chvilkového zanícení, není to emoce ani pouhý pocit. Naopak, plyne ze zkušenosti a dozrává v trpělivosti, jako se to stalo Jobovi, který Boha poznal takříkajíc „z doslechu“ a posléze přechází k jeho živému zakoušení. Pokud má ovšem něco takového nastat, je nezbytná dlouhá vnitřní přeměna, přetavená utrpením, díky níž dokážeme čekat mlčky, tedy za důvěryplné trpělivosti a s pokornou duší. Tuto trpělivost nelze nazvat rezignací, neboť se sytí očekáváním Pána, jehož příchod je jistý e nezklame.
Drazí bratři a sestry, jak je důležité naučit se tomuto umění očekávat Pána! Poslušně a důvěřivě jej očekávat, odhánět fantazmata, fanatismy a senzace a – zejména v časech soužení – zachovat ticho obtěžkané nadějí. Takto se připravujeme na poslední a největší životní zkoušku: smrt. Ještě dříve se však objevují nynější útrapy, kříž, který tíží zrovna teď a skrze nějž prosíme Pána o milost, abychom na něm – a právě na něm – dokázali očekávat Jeho spásu, která přijde.
Každý z nás k tomu potřebuje dozrát. Je složité zachovat klid a trpělivost, když se střetáváme s životními strastmi a problémy. Vkrádá se podrážděnost a často se dostavuje sklíčenost. Může se proto stát, že se o nás silně pokouší pesimismus a rezignace, vidíme vše černě, uvykáme malomyslným a naříkavým tónům, které se podobají řeči autora onoho posvátného textu, který na počátku praví: „Veta je po mé síle, po mé naději v Hospodina!“ (v.18). V soužení nás nedokážou utěšit ani krásné vzpomínky na minulost, protože žal vede mysl k tomu, aby prodlévala v těžkostech, čímž ještě více narůstá hořkost. Zdá se, jako by život byl nepřetržitým řetězcem pohrom, jak opětovně připouští autor (Knihy Žalozpěvů): „Rozpomeň se na mou bídu a nejistotu, na ten pelyněk hořký“ (v.19).
Na tomto místě se ale vkládá Pán a působí zvrat právě ve chvíli, kdy se autor – přestože pokračuje v dialogu s Bohem – zdánlivě dotýká dna. V této propasti a tísni z nesmyslna se Bůh přibližuje, aby zachraňoval, v onu chvíli. A když trpkost dosahuje vrcholu, náhle rozkvétá naděje. Není pěkné, když člověk zestárne se zahořklým, zklamaným srdcem, které velice tvrdě kritizuje vše nové. „Toto však mám na mysli“, praví autor Knihy Žalozpěvů v modlitbě, „a proto budu doufat“ (v. 21). V trudné chvíli se vrací k naději. Člověk, který se přimyká k Pánu, i za pronikavé bolesti spatřuje, že Bůh odkrývá utrpení, pootevírá je, přeměňuje je v bránu, jíž vstupuje naděje. Je to velikonoční prožitek, bolestný přechod, který vede k životu; jsou to jakési duchovní porodní bolesti, které nás z temnoty znovu vyvádějí na světlo.
Tento obrat nenastává kvůli tomu, že by snad vymizely veškeré problémy, nýbrž protože se z krize stala tajemná příležitost k vnitřnímu očištění. Blahobyt nás totiž často zaslepuje, podněcuje povrchnost a pýchu. K tomuto všemu nás přivádí blahobyt. Pokud se však – navzdory tvrdosti a slzám – průchod zkouškou prožívá s vroucí vírou, působí naopak znovuzrození a v porovnání s minulostí nás mění. Jeden církevní otec napsal, že „není ničeho většího, co by odhalilo věci nové, než utrpení“ (Sv. Řehoř Naziánský, Ep. 34). Zkouška tříbí, neboť zbavuje mnoha zbytečností a učí, jak upírat pohled do dáli, za temnotu, a jak se dotýkat skutečné spásy Pána, který mám moc proměnit vše, a dokonce též smrt. Pán dopouští, abychom se vydali úžinami nikoli proto, aby nás opustil, nýbrž aby nás provázel. Ano, Bůh nás totiž provází především v bolesti, jako otec, jemuž záleží na dobrém růstu syna, a proto je mu nablízko v nesnázích, aniž by zaujal jeho místo. Avšak ještě dříve, než na naší tváři vyhrknou slzy, oči Boha Otce již zrudly dojetím. Dovolil bych si říci, že pláče jako první. Bolest zůstává tajemstvím, ovšem v tomto tajemství můžeme nově odhalit otcovství Boha, který nás navštěvuje ve zkoušce, a spolu s autorem Knihy Žalozpěvů vyslovit: „Dobrotivý je Hospodin k těm, kdo v něho doufají, k duši, která ho hledá“ (v.25).
Dnes, když stojíme před tajemstvím vykoupené smrti, prosme o milost, abychom na protivenství pohlíželi jinýma očima. Prosme o sílu, abychom je dokázali obývat v mírném a důvěryplném mlčení, které očekává Pánovu spásu, aniž bychom si stěžovali a reptali, aniž bychom se dali zarmoutit. To, co se zdá trestem, se projeví jako milost a nový důkaz Boží lásky k nám. Mlčky očekávat Pánovu spásu – neklábosit, být zticha – je umění, na cestě ke svatosti. Pěstujme je. V dnešní době je cenné: nyní více než kdy jindy neposlouží křičet, působit rozruch či zatrpknout, nýbrž je zapotřebí, aby každý svým životem svědčil o víře, která je poddajným a nadějeplným očekáváním. Toto je víra: poddajné a nadějeplné očekávání. Křesťan neumenšuje závažnost utrpení, avšak pozvedá zrak k Pánu a pod údery zkoušky v Něj důvěřuje a modlí se za trpící. Jeho oči se upírají k nebi, ale ruce se vztahují k zemi, aby konkrétně sloužily bližnímu, i v čase smutku a temnoty.
V tomto duchu se pomodleme za kardinály a biskupy, kteří nás opustili v minulém roce. Někteří z nich zemřeli v důsledku Covidu-19, v těžkých situacích, které prohloubily jejich utrpení. Kéž nyní tito naši bratři mohou okoušet radost z evangelního pozvání, s nímž se Pán obrací ke svým věrným služebníkům: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa“ (Mt 25,34).
Přeložila Jana Gruberová
