Hledejte

Vatican News
Jan Pavel I. Jan Pavel I. 

Jan Pavel I. bude blahořečen

Nové dekrety Kongregace pro svatoření, schválené dnes papežem Františkem, otevírají cestu ke čtyřem beatifikacím. Jsou mezi nimi papež Jan Pavel I., kolumbijská řeholnice a dva misionáři, kteří bránili domorodé obyvatelstvo v Argentině. Další čtyři dekrety potvrzují heroické ctnosti. Jeden z nich se týká Magdalény od Ježíše, zakladatelky Malých sester Ježíšových, inspirovaných Charlesem de Foucauld.

František dnes udělil souhlas k vyhlášení dekretu o zázraku, který učiní papeže Lucianiho pátým z Petrových nástupců 20. století, pozvednutých k úctě oltáře. Zázrak na přímluvu Jana Pavla I. vrátil zdraví jedenáctileté dívce v Buenos Aires, zasažené těžkou mozkovou dysfunkcí (těžká akutní zánětlivá encefalopatie, maligní refrakterní epileptické onemocnění, septický šok). K uzdravení došlo 23. července 2011, ve chvíli kdy vážný klinický stav nedával žádanou naději na záchranu. Prosba o přímluvu Jana Pavla I. byla iniciativou místního faráře, který byl velkým ctitelem papeže Lucianiho.

Albino Luciani se narodil 17. října 1912 ve Forno di Canale nedaleko Belluna. Jeho třiatřicetidenní pontifikát vstoupil do dějin jako jeden z nejkratších vůbec. Zemřel ve Vatikánu 28. září 1978. Pocházel z dělnické rodiny a když mu otec dával svolení ke vstupu do semináře, napsal: „Doufám, že až se staneš knězem, budeš na straně chudých, protože Kristus byl na jejich straně.“ Na kněze byl vysvěcen v roce 1935 a ihned po zvolení Jana XXIII., se kterým se osobně znal, byl jmenován biskupem Vittoria Veneta. Zúčastnil se II. Vatikánského koncilu a v roce 1969 jej Pavel VI. jmenoval benátským patriarchou a posléze v roce 1973 kardinálem. Jeho pastýřská služba se vyznačovala střízlivým životním stylem a otevřeností sociálním otázkám. Na Petrův stolec byl zvolen 26. srpna 1978 při konkláve, které trvalo pouhý jeden den. Svůj program naznačil již volbou jména, odkazujícímu ke svým předchůdcům a současně také ke koncilu. Získal si sympatie svým neformálním vystupováním. Při středečních audiencích promluval bez připraveného textu, citoval poezii, zval mladé účastníky k rozhovoru. Vatikán opustil jen jednou, aby převzal svou katedrálu, baziliku sv. Jana na Lateránu. A když jej tehdy vítal římský starosta, komunista a vynikající kritik umění Giulio Carlo Argan, odpověděl mu s odkazem na katechismus sv. Pia X., že mezi „hříchy volající do nebe po pomstě“ patří „utlačování chudých“ a „odpírání spravedlivé mzdy dělníkům“. Jeho smrt přišla nenadále, v noci 28. září 1978 a všechny zaskočila. Neočekávanost jeho odchodu vyvolala nejrůznější komplotistické teorie, které nedávno vyvrátilo bádání vicepostulátorky beatifikačního procesu Stefanie Falascové (Cronaca di di una morte, LEV). Usměvavý papež zůstal v srdcích mnoha lidí, kteří jej brzy zahrnuli mezi nebeské přímluvce a k žádostem o zahájení beatifikačního procesu se připojil dokonce celý brazilský episkopát. Po dnešním schválení dekretu o zázraku bude na papeži Františkovi, aby stanovil datum beatifikace.

Svatý otec dnes schválil rovněž dekret o zázraku na přímluvu Marie Berenice Duque Henckerové  (14. srpna 1898 – 25. července 1993), zakladatelky Kongregace malých sester od Zvěstování. Sestra Maria Berenice se narodila 14. srpna 1898 v Salamíně v Kolumbii. Na cestu řeholního života nastoupila v kongregaci dominikánek a poté, se svolením medellínského arcibiskupa, založila v roce 1943 novou kongregaci sester Zvěstování a stala se její představenou. Zázrak připisovaný její přímluvě se datuje do roku 2004, kdy mladý Kolumbijec ve vážném zravotním stavu dostal v nemocnici medailku Matky Marie Bereniky.

Dekrety o mučednictví se týkají dvou misionářů ze 17. století, diecézního kněze Pedra Ortize de Zárate, , a jezuity původem ze Sardinie, Giovanniho Antonia Solinase, kteří byli z nenávisti k víře zabiti 27. října 1683 ve Valle del Zenta v Argentině. Na severu země nedaleko dnešní bolivijské hranice působili mezi ve skupině osmnácti laiků, mezi nimiž bylo také několik obrácených indiánů. Jejich úsilí o mír a smíření mezi znepřátelenými kmeny se znelíbilo domorodcům z  kmenů Tobas a Mocovíes. Napadli je ve chvíli, kdy končili mši; jejich těla nesla stopy krutého násilí a mučení.

Pedro Ortiz de Zárate se narodil 29. června 1626 v San Salvadoru de Jujuy (Argentina) v rodině baskického původu. V 17 letech se oženil s dobře situovanou ženou, s níž měl dvě děti. Po její smrti se rozhodl stát knězem. Věnoval svůj život intenzivní apoštolské činnosti mezi domorodci, modlitbě, péči o bohoslužbu a duchovní hudbu a přinášení svátostí chudým a nemocným.

Giovanni Antonio Solinas se narodil v Olieně v provincii Nuoro a v roce 1663 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Po noviciátu v Cagliari složil 16. června 1665 řeholní sliby. O několik let později se vydal na misie do Jižní Ameriky. Jeho prvním působištěm byl Reducción v Itapúa (Paraguay), kde vynikal apoštolskou horlivostí a láskou k domorodcům. V roce 1683 byl vyslán na misii do Chaca spolu se otcem Pedrem Ortizem, kde také oba našli smrt.

Další čtyři dekrety potvrzují hrdinské ctonosti dvou řeholnic a dvou kněží. První z nich je zakladatelka Malých sester Ježíšových, Magdaléna od Ježíše (Elisabeth Marie Madeleine Hutin, 26. dubna 1898 – 6. listopadu 1989), narozená roku 1898 v Paříži. Její příběh se prolíná s příběhem blahoslaveného Charlese de Foucaulda, s nímž se setkala skrze četbu jeho životopisu. Přestěhovala se do Alžírska a začala se věnovat pomoci nejchudším a modlitbě, na znamení Boží pozornosti k zapomenutým a vyloučeným lidem. V roce 1947 byla schválena statuta Malých sester Ježíšových. Sestra Magdaléna pak pokračovala v šíření malých kontemplativních komunit na celém Blízkém východě. Hluboké přátelství ji pojilo také s papežem Pavlem VI. a Janem Pavlem II. Zemřela v Římě v roce 1989.

Sestra Elisabetta Martinez (25. března 1905 – 8. února 1991) pocházela z jihoitalské Apulie, kde založila charitativní kongregaci Dcer svaté Marie z Leucy. Narodila se roku 1905 v Galatině v provincii Lecce, položila základy mnoha komunit v Itálii, Švýcarsku, Belgii a Spojených státech a v roce 1946 přenesla sídlo generálního domu a noviciátu do Říma. Její víra byla živena eucharistickou adorací, naděje pro ni znamenala schopnost čekat, nestěžovat si a nevzdávat se, důvěřovat, že Pán najde správný čas k dokončení jejích plánů. Setkala se také s nepochopením a pomluvami některých spolusester, vynikala však odpuštěním a nepřestávala je doprovázet svou modlitbou.

Diecézní kněz Diego Hernández González (3. ledna 1915 – 26. ledna 1976) se narodil 3. ledna 1915 v Javalí Nuevo ve Španělsku, kde prožil občanskou válku a náboženské pronásledování. Jako seminarista byl zatčen, poté co při žhářském útoku na farní kostel zachránil konsekrované hostie. Byl odsouzen k nuceným pracím v Orihule a poté v Andalusii. V roce 1940 byl v Barceloně vysvěcen na kněze a stal se ředitelem kněžského domu v Alicante. Po celý život se nechával vést láskou k Bohu a obětavou službou bližním. Nesmírnou pozornost věnoval zejména nemocným, dětem a mladým lidem, což se projevilo mimo jiné založením dívčí školy a farního biografu.  

Františkánský kněz Giuseppe Spoletini OFM (občanským jménem Rocco Giocondo Pasquale, 16. srpna 1870 – 25. března 1951) se narodil 16. srpna 1870 v Civitelle (dnes Bellegra, v Monti Prenestini severovýchodně od Říma) a v roce 1894 byl v Palestrině vysvěcen na kněze. V prvních letech své služby neúnavně zpovídal v římském kostele San Francesco a Ripa, kam se znovu vrátil v roce 1944. Byl mužem hluboké modlitby, nabádal lidi k dobrému životu, pracovitosti a dobročinnosti.  Zvláště ve zpovědnici projevoval milosrdenství a bez ohledu na únavu a vyčerpanost přijímal potřebné v kteroukoli hodinu.  Za druhé světové války patřil mezi kněze, kteří poskytovali útočiště lidem lidem hledaným nacisty a fašisty.

(job)

13. října 2021, 14:12