Papež k evropským biskupům: reflektovat, obnovovat a vidět
Dnešní Boží slovo nám nabízí tři slovesa, která jsou pro nás jako křesťany a pastýře v Evropě výzvou: reflektovat, obnovovat a vidět.
K reflexi nás Pán vybízí především prostřednictvím proroka Agea: "Vezměte si k srdci své cesty", opakuje dvakrát svému lidu (Ag 1,5.7). Nad jakými aspekty svého chování by se měl Boží lid zamyslet? Poslechněme si, co říká Pán: "Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem , zatímco tento dům je v troskách?" (v. 4). Lidé se po návratu z vyhnanství věnovali úpravě svých obydlí. A nyní si spokojeně sedí doma a tiše se usadili, zatímco Boží chrám je v troskách a nikdo ho neobnovuje. Tato výzva k zamyšlení je pro nás výzvou: my křesťané jsme totiž i dnes v Evropě v pokušení být pohodlní ve svých strukturách, ve svých domovech a kostelích, v bezpečí, které nám poskytuje tradice, v uspokojení z určitého konsensu, zatímco všude kolem nás se chrámy vyprazdňují a na Ježíše se stále více zapomíná.
Zamysleme se: kolik lidí už netouží po Bohu a nežízní po něm! Ne proto, že by byli špatní, to ne, ale proto, že není nikdo, kdo by jim dodal chuť k víře a roznítil žízeň, která existuje v lidském srdci: onu "vrozenou stálou touhu", o níž mluví Dante (Ráj, II, 19) a kterou se diktatura konzumu, lehká, ale dusivá, snaží uhasit. Mnozí jsou vedeni k tomu, aby pociťovali pouze materiální potřeby, nikoli chybějícího Boha. A určitě nám na tom záleží, ale jak moc nám na tom záleží doopravdy? Je snadné odsuzovat ty, kdo nevěří, je pohodlné vyjmenovávat důvody sekularizace, relativismu a mnoha dalších ismů, ale nakonec je to neplodné. Boží slovo nás vede k zamyšlení nad sebou samými: cítíme náklonnost a soucit s těmi, kteří ještě nezažili radost ze setkání s Ježíšem nebo ji ztratili? Jsme klidní, protože nám koneckonců nechybí nic, pro co bychom mohli žít, nebo nás trápí, když vidíme tolik bratří a sester vzdálených od Ježíšovy radosti?
Hospodin prostřednictvím proroka Agea žádá svůj lid, aby se zamyslel nad jinou věcí. Říká: "Jen jezte, nenasytíte se; jen pijte, žízeň neuhasíte; jen se oblékejte, nezahřejete se" (v. 6). Lidé měli, co chtěli, ale nebyli šťastní. Co jim chybělo? Ježíš nám to naznačuje slovy, která jako by připomínala slova Agea: "Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, [...] byl jsem nahý, a neoblékli jste mě" (Mt 25,42-43). Nedostatek lásky způsobuje neštěstí, protože srdce naplňuje pouze láska. Obyvatelé Jeruzaléma, uzavřeni ve svých vlastních zájmech, ztratili smysl pro štědrost. To může být i náš problém: soustředit se na různé pozice v církvi, na debaty, programy a strategie a ztratit ze zřetele skutečný program, program evangelia: podnět lásky, zápal bezplatnosti. Cestou z problémů a uzavírání se je vždy dar zdarma daný. Žádná jiná neexistuje. Uvažujme.
Po zamyšlení následuje druhý krok: obnova. "Obnov můj dům", žádá Bůh skrze proroka (srv. Ag 1,8). A lid obnovil chrám. Přestávají se spokojovat s klidnou přítomností a pracují na budoucnosti. Byli snad lidé, kteří se stavěli proti? Kniha Kronik nám říká, že pracovali s jednou rukou na kameni, z něhož stavěli chrám, a s druhou na meči, aby bránili tento proces opětovné výstavby. Nebylo to jednoduché. To je to, co stavba společného evropského domu potřebuje: oprostit se od vymožeností současnosti a vrátit se k prozíravé vizi otců zakladatelů, prorocké a komplexní vizi, protože oni nehledali momentální konsensus, ale snili o budoucnosti pro všechny. Takto byly postaveny zdi evropského domu a jen tak mohou být posilovány. To platí i pro církev, Boží dům. Aby byl krásný a pohostinný, musíme společně hledět do budoucnosti, ne obnovovat minulost. Bohužel, ono opětovné nastolování minulého je módní, ale zabíjí, zabíjí nás všechny. Musíme ovšem začít od základů, protože právě tam můžeme stavět znovu: od živé tradice církve, která je založena na podstatných věcech, na radostné zvěsti, na blízkosti a na svědectví. Odtud se obnovujeme, od základů církve počátků a všech dob, z adorace Boha a lásky k bližnímu, nikoliv z vlastního partikulárního vkusu, z úmluv a ujednání, které uzavíráme proto, abychom, jak říkáme, hájili církev a křesťanství..
Drazí bratři, chtěl bych vám poděkovat za toto nelehké dílo obnovy, které vykonáváte s Boží milostí. Děkuji vám za těchto prvních 50 let služby církvi a Evropě. Povzbuzujme se navzájem, aniž bychom kdy propadali sklíčenosti nebo rezignaci: Pán nás povolal k velkolepému dílu, k práci na tom, aby jeho dům byl stále přívětivější, aby do něj mohl každý vstoupit a žít v něm, aby církev měla dveře otevřené pro všechny a nikdo nebyl v pokušení soustředit se jen na dohled a na vyměňování zámků. Ony drobné cennosti...pokoušejí nás? Nikoli. Změna se ubírá jiným směrem, vychází z kořenů, opětovné budování směřuje jinam.
Izraelský lid obnovil chrám vlastníma rukama. Stejně postupovali i velcí obnovitelé víry na kontinentu, pomysleme na jeho patrony. S důvěrou v Boha nasadili svou malost. Mám na mysli světce, jako byli Martin, František, Dominik, Pio, které si dnes připomínáme; patrony, jako byli Benedikt, Cyril a Metoděj, Brigita, Kateřina Sienská, Terezie Benedikta od Kříže. Začali u sebe, změnili svůj život přijetím Boží milosti. Nedělali si starosti s temnými časy, nepřízní osudu a občasným rozdělením, které vždy existovalo. Neztráceli čas kritikou a obviňováním. Žili podle evangelia bez ohledu na vlastní význam a politiku. S jemnou silou Boží lásky tak ztělesňovali jeho styl blízkosti, soucitu a vlídnosti, což je Boží styl, a stavěli kláštery, kultivovali půdu, dávali lidem a zemím duši: žádný sociální program v uvozovkách, jen evangelium. A s evangeliem šli dál.
Znovu postavte můj dům. Sloveso je zde v množném čísle. Každá rekonstrukce probíhá společně, ve znamení jednoty. S ostatními. Mohou existovat různé vize, ale jednota musí být vždy zachována. Pokud si totiž zachováme milost jednoty, Pán buduje i tam, kde my selháváme. Taková je milost celku. To je naše povolání: být církví, jedním tělem mezi námi. To je naše poslání pastýřů: shromažďovat stádo, ne ho rozptylovat, ani ho uchovávat v krásných uzavřených ohradách, protože tak ho zabíjíme. Obnova znamená stát se řemeslníky společenství, tkalci jednoty na všech úrovních: ne podle strategie, ale podle evangelia.
Pokud budeme takto obnovovat, dáme našim bratrům a sestrám šanci vidět. Je to třetí sloveso, kterým dnešní evangelium končí, když se Herodes snaží "vidět Ježíše" (srov. Lk 9,9). Dnes se stejně jako tehdy hodně mluví o Ježíši. V těch dnech se říkalo: "Jan vstal z mrtvých [...], Eliáš se zjevil [...], vstal jeden ze starých proroků" (Lk 9,7-8). Všichni tito lidé si Ježíše vážili, ale nechápali jeho novost a uzavřeli ho do schémat, která už předtím viděli: Jan, Eliáš, proroci..... Ježíše však nelze zaškatulkovat do schémat "z doslechu" nebo "již viděného". Ježíš je neustále nový. Setkání s Ježíšem přivádí k úžasu a pokud jej při tomto setkání nevnímáš, nepotkal jsi Ježíše.
Mnoho lidí v Evropě si myslí, že víra je něco již viděného, že patří minulosti. Proč? Protože neviděli, jak Ježíš působí v jejich životech. A často ho neviděli, protože jsme ho ve svém životě dostatečně neukázali. Protože Bůh je vidět ve tvářích a gestech mužů a žen, které jeho přítomnost proměnila. A pokud křesťané, místo aby vyzařovali nakažlivou radost evangelia, předkládají opotřebované, intelektualistické a moralistické náboženské systémy, lidé nevidí Dobrého pastýře. Nepoznávají Toho, který v lásce ke každé ze svých ovcí volá jejich jména a hledá je, aby je položil na své rameno. Nevidí toho, jehož neuvěřitelné utrpení hlásáme, právě proto, že má jen jednu vášeň: člověka. Tato božská láska, milosrdná a ohromující, je trvalou novinkou evangelia. A od nás, drazí bratři, žádá moudrá a odvážná rozhodnutí ve jménu bláznivé něhy, s níž nás Kristus zachránil. Nechce po nás, abychom dokazovali, ale abychom ukazovali Boha, jak to dělali svatí: ne slovy, ale životem. Žádá modlitbu a chudobu, žádá tvořivost a bezplatnost. Pomozme dnešní unavené Evropě - únava je dnešní nemocí Evropy - znovu objevit stále mladou tvář Ježíše a jeho nevěsty. Můžeme se jen snažit, aby tato nadčasová krása byla viditelná.
Přeložil Petr Vacík
