Papež: U hrobu svatého Dominika jsem prosil za kněžská a řeholní povolání
Jak papež František podotýká, každý světec vnáší do dějin určité Boží poslání, které zrcadlí a ztělesňuje nějaký evangelní aspekt (srov. Gaudete et exsultate, 19). Svatý Dominik vystihl potřebu své doby, která si žádala nové a živé hlásání evangelia, avšak zároveň vydával přesvědčivé svědectví o návratu k chudobě a prostotě prvotního křesťanského společenství, které usilovalo o svatost v živém společenství církve. Tento světec tak v dnešní době, vyznačující se epochálními změnami a novými výzvami pro evangelizační poslání církve, může podnítit všechny pokřtěné, aby jako misionářští učedníci přinášeli světlo evangelia a Kristovu milosrdnou lásku na všechny periferie světa. „V srdci církve totiž má stále hořet misijní oheň“, poznamenal Benedikt XVI. v katechezi věnované charismatu sv. Dominika.
Dominikovým velkým povoláním bylo hlásat evangelium o milosrdné Boží lásce v celé jeho spásné pravdě a vykupitelské síle, pokračuje Svatý otec. Jako student v Palencii si uvědomil neoddělitelnost víry a pravdy od lásky, poctivosti a soucitu. Jak vypráví blahoslavený Jordán Saský, Dominik v dojetí nad velkým počtem lidí, kteří trpěli a umírali během těžkého hladomoru, prodal své vzácné knihy a založil dobročinnou pokladnu, aby se chudí nasytili (Libellus, 10). Podle papežského listu tuto jednotu pravdy a lásky snad nejlépe vyjádřila dominikánská škola v Salamance a zejména díla bratra Francisca de Vitoria, který navrhl rámec mezinárodního práva založeného na všeobecných lidských právech. To pak poskytlo filozofický a teologický základ pro hrdinské úsilí dominikánský misionářů, popisuje František a výslovně zmiňuje bratry Antonia de Montesina, Bartoloméa de Las Casas a Dominga de Salazara, kteří se v Latinské Americe a na Filipínách zasazovali za práva domorodých národů a odsuzovali jejich zotročování.
Právě toto evangelijní poselství o nezcizitelné lidské důstojnosti Božích dětí a členů jedné lidské rodiny také dnešní církev vybízí k posilování pout sociálního přátelství, k překonávání ekonomické a politické nespravedlnosti a k práci na integrálním rozvoji každého jednotlivce i národa, upozorňuje dále papež František. Kristovi následovníci jsou povoláni ke spolupráci na „zrodu nového světa, ve kterém jsme si všichni bratry a sestrami, kde je prostor pro všechny, které naše společnosti vyřadily, kde září spravedlnost a pokoj“ (srov. Fratelli tutti, 278).
V rámci nově zakládaného řádu svatý Dominik vyzdvihoval důležitost společného života, všímá si poté Svatý otec, a – jak opětovně sděluje bl. Jordán Saský – chtěl být trvale nazýván „bratrem Dominikem“ (Libellus, 21). Tento ideál bratrství se měl projevit v inkluzivní formě řízení, v níž se všichni podíleli na procesu rozlišování a rozhodování v souladu se svými rolemi a pravomocemi, a to prostřednictvím systému kapitul na všech úrovních. Tento "synodální" proces umožnil řádu přizpůsobit svůj život a poslání měnícím se historickým souvislostem a zároveň zachovat bratrské společenství, vysvětluje papež. Toto svědectví o evangelijním bratrství by se též v dnešní době mělo zachovat jako základní prvek dominikánského charismatu, dodává.
V závěru listu papež vyjmenovává různé významné členy dominikánské rodiny, která zahrnuje všechny životní stavy v církvi, a neopomíná rovněž zmínku o mučednících tohoto společenství, jejichž smrt „byla sama o sobě mocnou formou kázání“, i o tichém svědectví mnoha tisíců dominikánských terciářů a členů dominikánského hnutí mládeže. Děkuje bratřím kazatelům za jejich mimořádný teologický přínos a zdůrazňuje, že intelektuální apoštolát řádu „podněcuje setkávání víry a rozumu, podporuje vitalitu křesťanské víry a rozvíjejí poslání církve přitahovat mysl a srdce ke Kristu“. Svůj dnešní list magistrovi dominikánského řádu končí papež vzpomínkou na svou návštěvu v Boloni, kde se před pěti lety modlil nad hrobem sv. Dominika a vyprošoval dominikánskému řádu výrazný nárůst kněžských a řeholních povolání.
(jag)
