Z hřiště k oltáři. Příběh volby.

Michele Raviart - Vatikán

Na jedné straně možnost žít fotbalem a začít v mládežnických týmech
velkého týmu Serie A. Na druhé straně volba jít cestou širšího života
a následovat Boží volání. Osmadvacetiletý Samuel Piermarini, jeden z
devíti kněží, kteří byli vysvěceni dnes papežem Františkem. Samuel
studoval v mezinárodním diecézním semináři „Redemptoris Mater“, který
pečuje o povolání narozená v neokatechumenátním hnutí, a sloužil jako
jáhen ve farnosti San Giovanni Battista della Salle na římské
periferii Torrino.
„Naše srdce je naplněno velkou vděčností Bohu za to, co dělá v naší
rodině“: Simonetta a Roberto, Samuelovi rodiče, napsali v dopise
Vatikánskému rozhlasu. Samuelův otec Roberto pracoval ve Vatikánském
rozhlase mnoho let. „Moje žena a já se s vámi chceme podělit o
nesmírnou radost z tohoto daru. Modlete se za Samuela, aby mu Pán vždy
poskytoval svatost života v jeho kněžské službě a horlivost a lásku k
evangelizaci.“

Přinášíme vám rozhovor se Samuelem Piermarinim, který nám poskytl  jen několik dní před svěcením.

Samuel: Je to velkolepá věc. Zaprvé proto, že loni papež svěcení
nedělal (kvůli pandemii, pozn. red.), takže jsme byli napjatí, zda to
vyjde, nebo ne. Nakonec to vyšlo a to je skvělé. Ne proto, že by bylo
podstatné, jestli vám položí ruce na hlavu papež nebo biskup. Ale
papež je římský biskup a já jsem z Říma a z římské diecéze, takže že
papež položí ruce na moji hlavu při svěcení je to nejlepší, co může
být. Je to jako být v nejsilnějším týmu na světě. Fotbal se hraje
vždy, ale v nejsilnějším týmu na světě!

Byl jsi fotbalista ... Jaká byla tvá cesta, ke kněžství?
Samuel:  Nejprve je třeba říct, že povolání není něco, co přichází
jaksi shora a čemu je prostě povinnost odpovědět “ano”. Existuje celý
vnitřní proces, díky kterému pochopíte, že život, ke kterému jste
povoláni, není ten, který žije tolik jiných lidí. Ocitl jsem se v
okamžiku, kdy jsem byl zasnoubený a hrál fotbal. A pak přišel důležitý
den, kdy mi z fotbalového klubu AS Řím v lednu zavolali, abych byl u
nich druhým brankářem. Šel jsem na konkurz a poté, po týdnu, mi řekl
trenér národních římských studentů: “Za mě je to dobrý, až budeš
chtít, přijď to podepsat". V tu chvíli jsem odpověděl: „Pane, upřímně,
 mě se nechce“. Samozřejmě jsem mohl zkusit jít hrát za AS Řím, ale
měl jsem vnitřní trápení, které mi říkalo, že nejsem stvořen pro
takový život.

Našel jsi za ta léta souvislost mezi tím vzdát se fotbalu a stát se
knězem? Myslíš si, že by se to stejně stalo?
Samuel: To nemůžeme vědět. Věci se děly postupně. Také skutečnost, že
jsem se s přítelkyní rozešel velmi podivně, po jednoduché hádce jsem
už nic necítil, zatímco ve skutečnosti to mezi námi probíhalo dobře.
Ve mně pomalu dozrálo tolik věcí, které mě pak v určitém okamžiku
donutily říci: „A co když mě Bůh povolá vést tento život?“ Je zřejmé,
že se to nestalo z ničeho nic. Člověk si může na něco takového myslet,
pokud vidí „svaté kněze“. Stejně jako jinde, pokud člověk neví, co to
znamená být knězem, nikdy to neviděl nebo si myslí, že je to nuda, je
pro něj pak těžké si představit to, co jsem uviděl já, což bylo volání
Boží. Možná bych šel hrát za Řím a po šesti měsících bych skončil a to
volání bych uslyšel stejně. Nevím, protože jde o to, že Bůh tě volá
mnohokrát, ale člověk se může svobodně rozhodnout, zda odpoví „ano“
nebo „ne“. Jde o to vnímat život, který vedete, jako ten správný.

Řekl jsi, že pro tebe povolání nebylo konkrétním okamžikem, ale něčím,
co bylo prožíváno v domácím prostředí víry. Jaký je tvůj vztah k víře?
Samuel: Stejně jako moje rodina jsem se stal součástí
neokatechumenátního hnutí, což je kontext, kde jsem konkrétně žil svou
víru. Až na to, že jsem takto žil už jako dítě. Chodil jsem na mši,
chápu, že je to důležitá věc, ale chtěl jsem být ponechán na pokoji,
abych mohl dělat „svoje věci“. Ale uvnitř jsem měl několik „vážných“
otázek, určitý neklid. Viděl jsem, kde je krása, ale konkrétně jsem se
tak nemohl chovat. Takže jsem udělal hodně blbostí. Chodil jsem do
kostela, ale nebylo v tom nic konkrétního. Ale je hezké, že tyto
otázky mi v zásadě zůstaly. I kdybych na toto volání víry opravdu
nereagoval, zasely do mě, že život byl stvořen k tomu, aby dělal velké
věci. A toto volání zůstalo, toto mi dala církev.

Váš seminář, Redemptoris Mater, také vyžaduje, abyste během svého
tréninku vycestovali do zahraničí. Jaké zkušenosti jsi měl?
Samuel: Každé léto jsme trávili dva měsíce v zahraničí. Šel jsem do
dvou různých států Austrálie, do Indie, jednou na západ a podruhé do
Kalkaty. Pak jsem byl dva měsíce v Ekvádoru. A po pěti letech studia
vždy odcházíme na rok a půl nebo dva na misii mimo domov a mimo
seminář. Strávil jsem rok a půl v Brazílii ve státě Bahia. To byl
nejdůležitější čas, protože když jste venku dva měsíce, víte, že se
chystáte vrátit. Místo toho při delším pobytu se opravdu loučíte se
svou rodinou, se seminářem, žijete tam. To byl zážitek, díky kterému
jsem dospěl nejvíce. Nejlepší na mém tréninku bylo dýchat po celém
světě: v Brazílii, Indii, Švédsku, Austrálii.

Jak tě to posílilo nejen ve víře, ale i lidsky?
Samuel: Pěkné je, že (na misi v Brazílii) již nemáš nouzové východy,
na které se můžeš spolehnout. Volání rodičům moc nepomáhá, a se svými
blízkými a  přáteli nejsi už blízkém kontraktu. Nebyli tam. Neznal
jsem jazyk a musel jsem se ho tam naučit. Takový řez je silný a
myšlenka, že se po prvním utrpení bude chtít vrátit domů, byla velmi
silná. Pomocí my tehdy bylo mít duchovního průvodce, s nímž jsem mohl
vždy mluvit v semináři, a blízký vztak k Ježíši. Toto je silný krok ve
zrání a byl to první tak silný a krásný řez. Druhá věc je vidět, že
23-letý kluk kázal evangelium a viděl, že životy lidí se mění. Páry,
které se chystaly rozvést, to neudělaly, nebo lidé, kteří odpustili. A
ty si myslíš: „Je mi 24, ani nevím, kolik měřím,  a tito lidé mění své
životy“. Je jasné, že to dělá Bůh, ale Bůh to dělá prostřednictvím
lidí. Když bylo vidět, že sdílení evangelia je pravdivé a že lidé mění
své životy, byla to ta nejkrásnější věc.

Svěcení bude koncem etapy, ve skutečnosti to bude nový začátek. Co
očekáváte, co si představuješ nebo v co doufáš?
Samuel: Vidím, že s dětmi vycházím velmi dobře, viděl jsem to teď v
době, kdy jsem byl jáhnem, kde jsem již ve farnosti mohl dělat mnoho
věcí. Takže jsem za těch šest měsíců viděl, že mohu dávat dětem
naději. Mnoho dětí si myslí, že k tomu, abyste se stali knězem, musíte
být „super svatý“, anebo „podivín“. Takže když člověk vidí někoho, kdo
by se mohl oženit a který je jako on, má stejné vášně a postoje, ale
zvolil jinou cestu, to ho povzbudí. Takže pomáhat lidem a ukazovat, že
je krásné být křesťanem, je to nejlepší, co může být.

Vatican News