Hledejte

Vatican News
Missa crismatis Missa crismatis  (Vatican Media)

Papež během Missa crismatis: Kříž k tomu patří

Homile papeže Františka při liturgii Missa crismatis na Zelený čtvrtek dopoledne v bazilice sv. Petra ve Vatikánu

Evangelium nám představuje změnu smýšlení, kterou prošli lidé, kteří Pánu naslouchali. Tato změna je dramatická a ukazuje nám, jak souvisí pronásledování a kříž se zvěstováním evangelia. Obdiv, který vzbudila slova milosti, která vycházela z Ježíšových úst, trval v myslích lidí Nazareta jen krátce. Ona věta, kterou kdosi záludně pronesl tlumeným hlasem: “A tohle je kdo? Syn Josefův?” (srv. Lk 4,22). Tato věta se rychle rozšířila. A najednou všichni říkali: “A kdopak je tohle? Není to syn Josefův?

Jde o jednu z těch dvojznačných vět, které se jen tak utrousí. Někdo ji použije, aby vyjádřil s radostí: “To je úžasné, že někdo s takovým prostým původem mluví s touto autoritou!” A někdo jiný ji může použít, aby řekl s opovržením: “A tenhle je odkud? Kdo si myslí, že je?” Když budeme dávat pozor, všimneme si, že ta věta se opakuje, když apoštolové den před Letnicemi plni Ducha svatého začínají kázat evangelium. Někdo tam řekl: “Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje?” (Sk 2,7). Někteří tam pak evangelium přijali, jiní měli apoštoly za opilce.

Formálně by se mohlo zdát, že tato věta stále ponechává možnost volby. Ale když se podíváme, co se dělo dál v tomto konkrétním příběhu, uvidíme, že tato věta již obsahovala zárodek násilí, které se potom proti Ježíšovi rozpoutalo.

Jde tu hybnou větu, jako když někdo řekne: “Tohle už je příliš!” a zaútočí na druhého, nebo prostě odejde.

Ježíš, který v jiných případech mlčel, nebo odešel, se tentokrát rozhodl odpovědět a demaskoval logiku zla, která se skrývala za zdáním prosté vesnické klevety. „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“ (Lk 4,23). “Uzdrav sám sebe…”.

“Ať se sám uzdraví” - tady se skrývá ten jed! Je to stejná věta, která bude provázet Ježíše až na kříž: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe!” (Lk 23,35). Nebo “Zachraň i nás!”, jak dodal jeden ze dvou lotrů (srv. v. 39).

Ježíš jako vždycky nevede dialog se zlým duchem, nýbrž  odpovídá slovy Písma. Ani proroci Eliáš a Elíša nebyli svými vlastními přijati. Místo toho je přijala fénická vdova nebo Syřan nemocný leprou. Tedy dva cizinci, dva lidé jiného náboženství. Tady se tne do živého a vede to k tomu, co prorokoval charismatický stařec Simeon. Totiž že se Ježíš stane “znamením, kterému se budou vzpírat” (Lk 2,34).

Ježíšova slova mají sílu nechat vyjít na světlo to, co nosíme ve svém srdci, což je obvykle směs, podobně jako zrno a plevy. A tohle vede ke spirituálnímu boji. Když v evangeliu vidíme skutky velkorysého milosrdenství Pána, slyšíme jeho Blahoslavenství, ale také jeho “běda vám!”, ocitáme se v situaci, kdy si to musíme rozmyslet a vybrat si. V tomto případě jeho slova přijata nebyla a to způsobilo, že zástup podnícený zlobou se pokusil ho zabít. Ale ještě nenastal ten správný čas a Ježíš, jak říká evangelium, “prošel jejich středem a bral se dál” (Lk 4,30).

Ještě nebyl ten správný čas, ale rychlost, se kterou se rozpoutává zuřivost a zběsilost, ve které jsou schopni Ježíše v tu chvíli zabít, nám ukazuje, že je to možné v jakémkoli čase. A to je to, co bych s vámi, drazí kněží, dnes rád sdílel. Totiž že čas radostného zvěstování a čas pronásledování a kříže jdou ruku v ruce.

Zvěstování evangelia je vždycky spojeno s tím, že je třeba obejmout nějaký konkrétní kříž. Jemné světlo Slova vede k upřímnosti v srdcích, která jsou k tomu připravena, ale vede ke zmatku a odmítnutí v těch, kteří připraveni nejsou. Toto vidíme v evangeliu neustále.

Dobrá setba zasetá na pole přináší užitek. Stonásobný, šedesátinásobný, třicetinásobný. Ale vzbuzuje také závist nepřítele, který je pak posedlý zasíváním plevele v noci (Srv. Mt 13,24-30.36-43).

Vlídnost milosrdného otce neodolatelně přitahuje marnotratného syna, aby se vrátil domů. Ale vzbuzuje také rozhořčení a zášť staršího syna (srv. Lk 15,11-32).

Velkorysost pána vinice je motivem vděčnosti pro dělníky poslední hodiny, ale také motivem trpkých komentářů od těch, kdo přišli jako první a cítí se dotčení, protože jejich pán je dobrý (srv. Mt 20,1-16).

Ježíšova blízkost, která se projevuje tím, že stoluje s hříšníky, získává pozornost srdcí, jako je to v případě Zacheově, Matoušově, Samaritánky… Ale ale vyvolává také pocity opovržení v těch, kteří se mají za spravedlivé.

Velkorysost člověka, který posílá vlastního syna, protože věří, že ho budou vinaři respektovat, ve vinařích rozpoutá zuřivost, která nemá srovnání. Stojíme tu tváří v tvář nespravedlnosti, která vede k vraždě nevinného (srv. Mt 21,33-46).

Toto všechno nám, drazí bratři kněží, ukazuje, jak je zvěstování evangelia tajemně spojeno s pronásledováním a křížem.

Svatý ignác z Loyoly v kontemplaci nad Ježíšovým narozením - odpusťte mi tuto reklamu na rodinu -, v této kontemplaci nad Ježíšovým narozením vyjadřuje tuto evangelní pravdu, když ukazuje na to, jak bychom měli uvažovat nad tím, co dělají svatý Josef a Panna Maria: “Jako např. jak jsou na cestách a snášejí námahy, aby se Pán narodil v největší chudobě a aby na konci, po tolika útrapách a hladu a žízni, v horku a zimě, v příkoří a potupách, zemřel na kříži. A to všechno pro mě. Potom to zase rozjímám ve vztahu k sobě a čerpám z toho nějaký duchovní užitek” (Duchovní cvičení, 116). Radost nad narozením Pána, bolest kříže, pronásledování.

Jak nad tím máme uvažovat, abychom načerpali užitek pro náš kněžský život, když se díváme na tuto přítomnost kříže již od počátku a v samotném jádru kázání evangelia? V onom nepochopení, odmítání, pronásledování.

Přichází mi na mysl dvě úvahy.

Zaprvé. Nepřekvapí nás, že kříž je přítomný v životě Ježíšově již od počátku jeho působení, dokonce už před jeho narozením. Je přítomný také v Mariině znepokojení při andělském zvěstování. Je přítomný v Josefově nespavosti, když cítí povinnost opustit svoji snoubenku. Je přítomný v pronásledování Herodově, je přítomen ve strádání a utrpení svaté rodiny, které byly stejné, jaké je pociťují mnohé rodiny, které jsou nuceny odejít z vlasti do exilu.

Tyto skutečnosti nám otvírají tajemství kříže žitého “od počátku”. Dává nám to pochopit, že kříž není skutečnost a posteriori, skutečnost, která se přihodila způsobená okolnostmi v Ježíšově životě. Je pravda, že všichni, kdo v dějinách křižovali, ukazují kříž, jako by byl postranním efektem, ale tak to není. Kříž není důsledkem okolností. Velké kříže lidstva i ty malé, řekněme naše kříže, kříže každého z nás jsou nezávislé na okolnostech.

Proč Ježíš obejmul kříž v jeho celistvosti? Proč obejmul také celé pašije? Přijal zradu a opuštění svými přáteli počínaje poslední večeří. Přijal nelegální zadržení, přijal zkrácený soud, nepřiměřený rozsudek a bezdůvodnou zlobu v bití a plivání. Kdyby to byly okolnosti, co určuje zachraňující moc kříže, Ježíš by nepřijal všechno. Ale když přišla jeho hodina, obejmul celý kříž. V kříži totiž není žádná obojakost. Ohledně kříže se nesmlouvá.

Druhá úvaha úvaha je následující. Je pravda, že něco z toho, čemu říkáme kříž, je již součástí našeho lidského bytí, našich limitů a křehkosti. Je ale také pravda, že je tu něco, co souvisí s křížem, ale není součástí naší křehkosti. Je spíše uštknutím hada, který když vidí bezbranného na kříži, kousne ho a pokouší se otrávit skandálem - taková je doba, ve které žijeme,-  a zdiskreditovat všechno, co kdy udělal. Je to uštknutí, které se pokouší vytvořit skandál a zastavit a učinit neplodnými a bezvýznamnými každou službu či oběť lásky vůči druhým.

To je ten zlý jed, který stále vyzývá: zachraň sám sebe.

V tomto uštknutí, krutém a bolestivém, které předstírá, že je smrtelné, se nakonec ukazuje vítězství Boží. Svatý Maxim Vyznavač nám ukázal, jak se situace ukřižováním obrátila. Uštknutím ďábel Ježíše neotrávil. V Ježíšovi nalezl pouze nekonečnou mírnost a poslušnost vůli Otcově. Stal se pravý opak. Spolu s návnadou kříže pozřel i Pánovo tělo, které bylo jedem pro něj a stalo se pro nás protijedem, který ruší moc zla.

To jsou moje úvahy. Prosme pána o milost načerpat užitek z tohoto učení. Kříž se nachází přímo ve zvěstování evangelia, to je pravda, ale je to kříž, který zachraňuje. Usmířený krví Ježíšovou je to kříž, který je silou vítězství Krista, jenž poráží zlo, jenž nás osvobozuje od Zlého. Když tento kříž obejmeme s Ježíšem, jako to udělal on, již od počátku, když šel kázat evangelium, dovolí nám to rozpoznat a odmítnout jed skandálu, kterým se ďábel pokouší nás otrávit, když se v našem životě náhle objeví kříž.

“Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají,” (Žd 10,39) říká autor Listu Židům. My se nepohoršíme, protože se nepohoršil ani Ježíš, když viděl, že jeho zvěstování spásy chudým se nedostává  ryzího sluchu, ale zaznívá uprostřed křiku a vyhrožování těch, kdo jeho slovo nechtěli slyšet a chtěli ho zredukovat na legalismus, moralismus, klerikalismus a další takové věci.

My se nepohoršíme, protože se nepohoršil ani Ježíš, když musel otvírat oči slepým mezi lidmi, kteří oči zavírali, aby neviděli, nebo kteří odkláněli svůj zrak.

My se nepohoršíme, protože se nepohoršil ani Ježíš, když jeho kázání o milostivém roku Páně - roku, který trvá celé dějiny, - vyvolalo veřejný skandál něčím, co by se dnes dostalo možná tak na třetí stranu místních novin.

A nepohoršíme se, protože zvěstování evangelia nečerpá svoji sílu z našich výmluvných slov, ale ze síly kříže (srv. 1Cor 1,17).

Na způsobu, kterým objímáme kříž zvěstováním evangelia – skutky a, je-li to nutno, také slovy – můžeme vidět dvě věci. Že utrpení, které s sebou evangelium nese, není naše utrpení, ale “utrpení Krista v nás” (srv. 2Kor 1,5)  a že “nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána”, a my jsme “služebníky pro Ježíše” (2Kor 4,5).

Byl bych zakončit jednou vzpomínkou. Jednu chvíli, ve velmi temném momentu mého života, jsem Boha žádal o milost, aby mě osvobodil ze situace, která byla tvrdá a náročná. Temná chvíle. Šel jsem dávat duchovní cvičení několika řeholnicím a poslední den, jak bývalo v tu dobu zvykem, se šly vyzpovídat. Přišla jedna velmi stará sestra, její oči zářily, plné světla. Byla to žena Boží. Cítil jsem touhu požádat ji o to a řekl jsem jí: “Sestro, jako pokání se za mě modlete, protože potřebuju pomoc. Modlete se za to! Když se za to budete k Bohu modlit vy, určitě mi ji dá.” Ona docela dlouhou chvíli mlčela, jako by se zrovna modlila, potom se na mě podívala a řekla mi: “Bůh Vám určitě tu milost dá. Ale nenechte se mýlit. Dá Vám ji svým Božským způsobem.” To mi velmi pomohlo. Potřeboval jsem slyšet, že Pán nám vždycky dává, o co žádáme, ale dělá to svým Božským způsobem. A tento způsob předpokládá také kříž. Není to masochismus, ale láska. Láska až do nejzazšího konce.

Přeložil Petr Vacík SJ

1. dubna 2021, 12:30