Hledejte

Vatican News
Sv. Terezie od Ježíše, učitelka církve Sv. Terezie od Ježíše, učitelka církve 

František: Svatost není pro “specialisty na božské záležitosti"

Modlitba, skutky lásky a povolání ke svatosti – o těchto základních kamenech řeholního života mluvil papež František ve videoposelství k účastníkům kongresu uspořádaného k padesátému výročí prohlášení svaté Terezie od Ježíše za učitelku církve.

Vyjímečnost sv. Terezie, o níž hovoří nadpis sympózia, pramení z jejího setkání s Pánem a pevného odhodlání, vytrvat ve spojení s Ním skrze modlitbu, zdůraznil papež František v úvodu své promluvy. Jádrem její výjímečnosti je svatost, která ji vede k setrvávání „v ohni Boží lásky“. Odvaha, tvořivost a dokonalost svaté Terezie jako reformátorky jsou plodem vnitřní přítomnosti Pána.

Říkáme, že "nežijeme v epoše změny, ale ve změně epochy". V tomto smyslu se naše doba v mnohém podobá 16. století, v němž tato světice žila. Stejně jako tehdy jsme také dnes my křesťané povolání k tomu, aby skrze nás moc Ducha svatého i nadále obnovovala tvář země (srov. Ž 104,30), s jistotou, že vposledku jsou to právě svatí, kteří umožňují světu směřovat k jeho konečnému cíli.

Papež František v tomto kontextu připomíná všeobecné povolání ke svatosti, o kterém mluvil II. vatikánský koncil (srov. LG 39-42). Konstituce Lumen gentium říká, že svatost “podporuje i v pozemské společnosti lidštější způsob života” (č. 40)

Svatost není jen pro jakési "specialisty na božské záležitosti", ale je povoláním všech věřících. Spojení s Kristem, které mystici jako svatá Terezie prožívají zvláštním způsobem prostřednictvím čisté milosti, získáváme ve křtu. Svatí nás povzbuzují a motivují, ale nemáme se je snažit kopírovat doslova, svatost se nemá kopírovat, protože i to by nás mohlo odvést od svébytné a jiné cesty, kterou má Pán pro každého z nás. Důležité je, aby každý věřící rozpoznal svou vlastní cestu. Každý z nás má svou vlastní cestu ke svatosti, k setkání s Pánem.

Svatá Terezie upozorňovala své spoluselstry, že modlitba není nástrojem k prožívání mimořádných věcí, nýbrž ke sjednocení s Kristem. A znamením, že toto spojení je skutečné, jsou skutky činné lásky. “Pán chce skutky” – píše Terezie ve svém Hradu v nitru, když varuje před zaslepeností, do níž může vést dokonce i snaha ponořit se modlitby. “Když uvidíte nemocnou, které můžete trochu ulevit, slitujete se nad ní… to je pravé spojení s jeho vůlí,” dodává Terezie. (srov. 5 Hrad v nitru, 3,11). Cesta modlitby je otevřená všem, kdo se s pokorou otevírají působení Ducha ve svém životě. Není otevřena těm, které papež označuje za “katary všech dob”; tedy pro ty, kdo se považují za čisté a dokonalé. Naopak je pro toho, kdo při vědomí svých hříchů objevuje krásu Božího milosrdenství.

Je zajímavé, jak vědomí vlastní hříšnosti otevírá dveře cestě svatosti. Svatá Terezie, která sama sebe považovala ze velmi “ubohou a bídnou”, uznává, že Boží dobrota "je větší než všechno zlo, které můžeme udělat, a On nepamatuje na naši nevděčnost... "Dávání Pána nikdy neunaví a jeho milosrdenství se nevyčerpá. Nenechme se unavit přijímáním jeho, otvírejme v pokoře svá srdce. Jedním z jejích nejoblíbenějších úryvků Písma byl první verš 89. žalmu, který se stal v jistém smyslu mottem jejího života: “Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech”.

Modlitba učinila ze svaté Terezie výjimečnou, tvůrčí a novátorskou ženu. V modlitbě objevila ideál bratrství, který chtěla uskutečnit v klášterech, jež založila. Modlitbou se otevřela naději. Stejně jako tato učitelka církve žijeme v těžkých časech, které potřebují  věrné Boží přátele, silné přátele, pokračoval Papež František.

 Velkým pokušením je podlehnout rozčarování, rezignaci, chmurné a neopodstatněné předtuše, že všechno půjde špatně. Tento neplodný pesimismus je pesimismem lidí neschopných dát život. Někteří lidé, vyděšení těmito myšlenkami, mají sklon uzavírat se do sebe, utíkat se k hloupůstkám. Vzpomínám si na příklad kláštera, kde všechny řeholnice utíkaly k hloupůstkám. Neřeknu, čí to byl klášter ani v jakém to bylo městě, ale říkalo se mu klášter "prkotin", protože všechny sestry se jako ve svém útočišti uzavírali do nepodstatných věcí, do sobeckých projektů, které komunitu nebudují, ale spíše ničí. Na druhou stranu nás modlitba otevírá, umožňuje nám zakusit, že Bůh je velký, že přesahuje náš obzor, že je dobrý, že nás miluje a že dějiny se mu nevymkly z rukou. Může se stát, že budeme kráčet po temných cestách (srov. Ž 23,4). Nebojte se, je-li s vámi Hospodin! On nepřestává kráčet vedle nás a vést nás k cíli, po kterém všichni toužíme: k věčnému životu. Můžeme se odvažovat velkých věcí, protože víme, že jsme zahrnuti Boží přízní.

 Řekl papež František ve videoposelstsví účastníkům kongresu u příležiti půlstoletí od vyhlášení sv. Terezie z Avily učitelkou církve - a uzavřel její známou modlitbou “Nada te turbe” – Nic ať tě nezmate… Bůh sám stačí.

(job)

15. dubna 2021, 18:03