Papež: Krize víry jsou pobídkou k prohloubení Božího tajemství
Ukázka zveřejněná na stránkách deníku Corriere della Sera mluví o hněvu, šikaně, prozíravosti a pochybnostech. “Hněv je jako bouře, jejímž cílem je ničit,” konstatuje papež a jako příklad popisuje mechanismy zastrašování a šikany mezi dospívajícími. Objevují se tehdy, když na místo hledání vlastní identity dochází k útokům na identitu druhého. Jsou projevem nedostatku identity toho, kdo útočí, konstatuje papež a dodává, že jediným lékem na šikanu je sdílení, společný život, dialog, naslouchání druhému a věnovaný čas, protože právě čas tvoří vztahy.
František se dále zastavuje nad otázkou Božího hněvu. Připomíná, že “je namířen proti zlu, proti Satanovi. Obrací se proti zlu, nikoli tomu, jež má původ v lidské slabosti, nýbrž proti zlu satanské inspirace (…)” Boží hněv směřuje k nastolení spravedlnosti, “k očistě”. Jako obraz Božího hněvu je v Bibli představena potopa. Papež vysvětluje, že podle mnoha biblistů jde o “mýtický příběh”, podle archeologů však jde o “historickou zprávu, protože ve svých vykopávkách našli stopy po potopě”. Svatý otec proto varuje před zanedbáváním péče o stvoření, protože - jak říká - také tehdy mohlo jít o zvýšení teploty a rozpuštění ledovců.
V pasáži o prozíravosti analyzuje papež tuto “ctnost vládců”. “Kdo vládne bez prozíravostí, vládne špatně a činí zlé věci, dopouští se špatných rozhodnutí, které vždycky ničí lid.” Prozíravost vlády však nespočívá pokaždé v rovnováze, někdy musí být “nevyvážená”, aby přistoupila k rozhodnutím, které povedou ke změně, dodává František.
Závěrečný úryvek z nového papežova knižního rozhovoru mluví o pochybnosti. “Víra je natolik velikým darem, že když ho obdržíme, zdá se nám neuvěřitelný” - pokračuje František. “Ďábel zasévá pochybnosti, život běží, pak vidíme tragédie (a ptáme se): Proč to všechno Bůh dopouští? Ale víra bez pochybností se nerozvíjí,” dodává papež a připomíná životopis sv. Terezie z Lisieux, která si v těžkých chvílích nemoci nechávala přinést svěcenou vodu a svíčku, aby od ní vzdalovaly nepřítele, nebo Ježíšovu úzkost v Olivové zahradě. “Myšlenky na opuštěnost Bohem jsou zkušeností víry, kterou měli všichni svatí, a také lidé dneška, kteří se cítí opuštěni Bohem, avšak neztrácejí víru. Střeží tento dar. V tomto okamžiku nic nepociťuji, ale střežím dar víry. Křesťanu, který se nikdy nedostal do takového vnitřního rozpoložení, něco schází. Znamená to, že je se sebou spokojen. Krize víry nejsou nedostatky namířené proti víře. Naopak, odhalují potřebu a touhu vstupovat stále více do hloubky Božího tajemství. Víra bez těchto zkoušek vzbuzuje pochybnost o tom, zda je pravou vírou.”
(job)
