Hledejte

Vatican News
Papež František s Edith Bruck Papež František s Edith Bruck 

Papež František na návštěvě u Edith Bruck, svědkyně holokaustu

„Přišel jsem za vámi, abych vám poděkoval za svědectví a složil hold lidem umučeným šílenstvím nacistického populismu,“ řekl papež František maďarské spisovatelce Edith Bruck, kterou v sobotu odpoledne osobně navštívil v jejím římském bytě.

Edith Steinschreiberová, uměleckým jménem Bruck, se narodila v roce 1932 v Tiszabercelu a vyrůstala v Tiszakarádu, v malé maďarské vesnici u slovenských hranic jako šesté dítě v chudé židovské rodině. Jako třináctiletá dívka byla v roce 1944 deportována do Auschwitz a odtud do dalších vyhlazovacích táborů Kaufring, Landsberg, Dachau, Christianstadt a nakonec do Bergen-Belsen, kde se v dubnu roku 1945 dočkala osvobození. Z koncentračních táborů se bohužel nevrátili její rodiče, bratr a další příbuzní. Po pokusu usadit se v Československu a posléze v roce 1948 v Izraeli odjíždí v roce 1954 do Itálie. Od té doby žije v Římě. Letos v lednu si papež František přečetl rozhovor, který poskytla u příležitosti Dne paměti vatikánskému deníku Osservatore Romano a její svědectví jej hluboce zasáhlo. Rozhodl se tedy, že se za ní vydá na osobní návštěvu, která se uskutečnila v sobotu 20. února v podvečer.

Svědectví o hrůze, kterou jako mladá dívka prožila, věnovala Edith Bruck celý svůj život. Požádali ji o to dva cizí lidé, s nimiž se setkala v koncentrančním táboře Bergen-Belsen: „Mluv o tom, neuvěří ti, ale pokud přežiješ, mluv o tom také naším jménem.“ Prosili ji naléhavě a ona slib dodržela. Pozoruhodným rysem jejích vyprávění však je světlo lidství a naděje, která nemizí ani v nejhlubší propasti hrůzy, v níž se ocitla jako dítě a která stála život velké části její rodiny. Když popisuje život v ghettu, kam byla s rodiči a sourozenci odvezena z venkovského domu, vzpomíná na člověka, který věnoval pronásledovaným celý povoz s proviantem. Při popisech práce na výkopech v Dachau vzpomíná na německého vojáka, který jí hodil ešus a na dně nechal trochu marmelády.  Anebo jindy při čištění kuchyně pro důstojníky, připomíná kuchaře, kter7 se jí zeptal na jméno. „Mám hočičku ve tvém věku“, dodal a „při pohledu na moje právě trošičku povyrostlé vlasy vytáhl z kapsy hřebínek a věnoval mi ho. Pocítila jsem, že po dlouhé době stojím před lidskou bytostí. Hluboce mne dojalo to gesto, byl v něm život, naděje,“ popisuje Editha Bruck v rozhovoru pro vatikánský deník.

Nečekanou návštěvu papeže Františka vnímá jako „pozitivní šok“:

„Nedokázala jsem si něco takového představit. Když jsem ho uviděla ve dveřích, vstoupily mi do očí slzy. A on mě k sobě přitisknul. Oba jsme přetékali vnitřním dojetím. Nebylo možné zadržet emoce. Řekl mi: „Jsme bratři“. Připravila jsem pěkné křeslo s poštáři, na které papež usedl, a snědl koláč s ricottou. Pak jsem mu dala svoje básně, které se mu zalíbily. Všichni jsme byli jak omámení. Opravdu nepředstavitelné setkání. Zdržel se s námi téměř dvě hodiny. Vidět ho ve svém domě byl neuvěřitelný pocit. Byla jsem hluboce dojatá.“

Edith Bruck líčí poslední okamžiky vedle své maminky a vzpomínku na vojáka, který ji násilím odvlekl od skupiny těch, kdo mířili přímo do plynové komory. Vzpomíná na sestru, se kterou se navzájem podpíraly, a jak říká – jedna bez druhé by nepřežily.

 „To všechno, co jsem prožila, nelze vypovědět ani vypsat v tiseceru knih. Není možné vystihnout všechnu tu bolest a vnitřní rozhořčení. Nelze to všechno dostatečně popsat, i když celý život nedělám nic jiného, vyprávím a píšu. Papež byl také hluboce zarmoucen nad nevinnými, kteří byli zničeni. Naděje však vždycky zůstává. I v té nejhlubší temnotě se objeví nějaké malé světélko. Bez naděje se nedá žít. V koncentračních táborech stačilo, že se na tebe Němec podíval lidským okem. Stačilo drobné gesto. Pouhý lidský pohled. Stalo se, že mi dali děravou rukavici, v ešusu nechali trochu džemu. V tom spočíval život. V tom je naděje.“

(job)

22. února 2021, 12:36