Hledejte

Vatican News

Ježíšova opuštěnost na kříži je jádrem křesťanství i vašeho charismatu, řekl papež Hnutí fokoláre

Papež František dnes v poledne přijal v aule Pavla VI. asi sto padesát účastníků generálního shromáždění Díla Mariina, známějšího pod názvem Hnutí fokoláre. Obsáhlou promluvu papež zaměřil na trojici hledisek: vyslovil se k vývoji hnutí dvanáct let po úmrtí jeho zakladatelky Chiary Lubichové, poukázal na důležitost krizí v duchovním i komunitním životě a vyzval k důslednému, realistickému prožívání spirituality.

Generální shromáždění převážně laického a ekumenického Hnutí fokoláre probíhá od 27. ledna až do zítřejší neděle 7. února formou videokonference za účasti necelých čtyř stovek jeho představitelů. Zvolilo nové vedení (prezidentku, jíž je podle stanov vždy žena, aby se zvýraznil mariánský charakter hnutí, spoluprezidenta, katolického kněze Jesúse Morána, a dvaadvacet poradců, včetně jednoho zástupce, Víta Valtra, z České republiky). Plenárnímu zasedání předcházela širší konzultace, z níž vzešlo několik tisíc návrhů na další směřování hnutí, informovala papeže Františka nová předsedkyně, Margaret Karramová:

„Z této synodální cesty vyplynuly čtyři tematické okruhy, co se týče budoucího směřování hnutí v příštím šestiletém období: volání dnešního lidstva, zejména vzhledem k vyřazovaným lidem, přírodnímu prostředí, pandemii a rodině; dále živá paměť a zpřítomňování charismatu jednoty, jak nám je předala Chiara Lubichová, naše snahy ve všech oblastech církve a konečně naše společná cesta s novými generacemi“.

Prezidentka hnutí, které vzniklo za druhé světové války v severoitalském Tridentu, poté připomenula papežova slova při návštěvě jednoho z městeček (citadel) této komunity: „Jste teprve v počátcích, a toto malé zrnko zaseté v brázdách dějin musí zapustit kořeny a nést vydatné plody, ve službě hlásání a vtělování Ježíšova evangelia“ (Loppiano, 10.5.2018), a požádala ho o povzbuzení na této cestě, čemuž Svatý otec vyhověl úvahou členěnou do tří bodů. V prvním vyzdvihl nutnost překonání „určitého přirozeného zmaru a také početního úbytku členů“ po zakladatelčině smrti, které si žádá „dynamickou věrnost zakladatelskému charismatu, schopnou interpretovat znamení a nouzi doby“:

„Jedná se o to zachovat věrnost původnímu zdroji a zároveň usilovat o jeho promýšlení a vyjádřování v dialogu s novými sociálními a kulturními situacemi. Charisma má své pevné kořeny, avšak strom roste v dialogu s realitou. Taková aktualizace je tím plodnější, čím více dokáže sladit tvořivost, moudrost a vnímavost vůči všem lidem a věrnost církvi. Vaše spiritualita, která se vyznačuje dialogem a otevřeností vůči různým kulturním, sociálním a náboženským kontextům, zajisté může takový proces podpořit. Je nutné ustavičně pěstovat otevřenost vůči druhému člověku, ať je to kdokoli: evangelium je určeno všem a stává se kvasem nového lidstva na každém místě a v každém čase.“

Dialogický a otevřený postoj navíc zamezuje jakékoli sebevztažnosti, která nikdy nepochází od dobrého ducha, pokračoval papež. Nestahujme se sami do sebe, neboť nás to vždy přivádí k obhajobě instituce na úkor lidí, což může znamenat rovněž ospravedlňování či utajování případů zneužívání, jak jsme bolestně zjistili v posledních letech.

„Sebevztažnost brání v pohledu na chyby a nedostatky, brzdí v cestě, klade překážky otevřenému přešetření institucionálních procesů a stylu vlády. Je lepší s odvahou, parrhésií a pravdou řešit problémy, řídit se pokyny církve, která je pravou Matkou, a vyhovět nárokům spravedlnosti a pravdy. Oslava sebe sama není dobrou službou charismatu. Spíše je zapotřebí dennodenně s úžasem přijímat nezasloužený dar, který jste obdrželi, když jste se setkali se svým životním ideálem, a s Boží pomocí se na něj snažit odpovídat s vírou, pokorou a statečností, jako Panna Maria po Zvěstování.“

Papež se těmito slovy zřejmě nepřímo dotkl případu sexuálního obtěžování, jehož se v osmdesátých letech dopustil bývalý zasvěcený člen Hnutí fokoláre ve Francii. Spoluprezident hnutí se na podzim loňského roku setkal s několika oběťmi těchto činů a vyjádřil „bolest a hanbu“ nad zneužíváním i „dlouhodobým mlčením a nedostatkem iniciativy ze strany zodpovědných“, jak hnutí informovalo. Svatý otec nicméně upozornil, že „každá krize je povoláním k nové zralosti, je časem Ducha, který podněcuje k obnově“, a pokud se nezmění v konflikt, může se tak stát novou příležitostí k růstu:

„Úlohou zodpovědných na všech úrovních je zasadit se o to, aby se komunitní a organizační krize řešily co nejlepším a konstruktivním způsobem, zatímco osobní duchovní krize, které se týkají niternosti každého jednotlivce a oblasti jeho svědomí, vyžadují, aby se jimi obezřetně zabýval někdo, kdo nezastává zodpovědné pozice, a to na všech rovinách v rámci Hnutí. Toto je odjakživa dobré pravidlo církve a mnišského života, které platí nejenom pro osobní krizové momenty, nýbrž všeobecně pro doprovázení lidí na duchovní cestě. Jde o ono moudré rozlišování mezi vnějším oborem (foro externo) a oborem svědomí (foro interno), jehož nepostradatelnosti nás učí církevní zkušenost a tradice. Směšování oblasti vlády a svědomí totiž zavdává příčinu ke zneužívání moci a dalšímu zneužívání, jehož jsme byli svědky, když hrnec s těmito ošklivými problémy překypěl“.

A konečně papež vyzval k dvojí perspektivě při uskutečňování charismatu jednoty, které nám Ježíš odkázal ve své poslední modlitbě: »Aby všichni byli jedno« (Jan 17,21) a které je dílem milosti Trojjediného Boha. Při pohledu navenek František vybídl k následování příkladu Chiary Lubichové a jejího svědectví o lásce, překonávajícího každou bariéru.

„Nezapomínejte, že blízkost je tím nejautentičtějším Božím jazykem. Pomysleme na knihu Deuteronomium, kde Pán říká: Jakému národu by byl Bůh tak blízko, jako já Izraeli? Tato Boží blízkost pak pokračovala, až dospěla do nejzazší, podstatné blízkosti Slova, učiněného Tělem, Boha, který se stal jedním z nás. Nezapomínejte, že blízkost je Boží styl a podle mého soudu nejryzejší jazyk“.

V souvislosti s vnitřní organizací hnutí papež nabádal k výraznější synodalitě, spoluodpovědnosti a účasti všech členů. Zodpovědným představitelům kladl na srdce trasparentní konzultaci na všech úrovních, v jejímž rámci všichni členové sdílejí své dary, ale též názory v pravdě a svobodě. V samém závěru Svatý otec označil Ježíšovu opuštěnost na kříži za nejvyšší míru lásky, z níž plyne milost, která proměňuje utrpení a dokonce též tragédie v pramen světla a naději pro lidstvo.

„V tomto přechodu ze smrti k životu spočívá jádro křesťanství i vašeho charismatu. Děkuji vám za vaše radostné svědectví, které nadále přinášíte světu i církvi. Je to radostné svědectví – říká se, že fokolaríni se ustavičně usmívají. (...) Víte, že existuje čtvero věcí, které Bůh nezná? Neví, co si myslí jezuité, kolik peněz mají salesiáni, kolik ženských kongregací existuje a čemu se fokolaríni pořád smějí!“

Zavtipkoval si papež František při dnešní audienci pro Hnutí fokoláre.

(jag)

6. února 2021, 14:09