Modlitba přivádí k lásce, jinak je samolibým rituálem
»Zůstaňte v mé lásce« (Jan 15,9). Tento požadavek připojuje Ježíš k podobenství o vinném kmeni a ratolestech, posledním, které nám v evangeliích nabízí. Sám Pán je vinný kmen, »pravý « kmen (v.17), který se nezproneveřuje očekáváním, nýbrž zůstává v lásce věrný a nikdy neochabuje, navzdory našim hříchům a našim rozdělením. V tomto kmeni, kterým je On, jsou všichni pokřtění ratolestmi, což znamená, že pouze ve spojení s Ježíšem můžeme růst a přinášet plody. Dnes večer pozorujeme tuto nezbytnou jednotu, která má několik úrovní. Představíme-li si kmen vinné révy, pak můžeme tuto jednotu přirovnat ke třem soustředným kruhům.
První a nejvnitřnější kruh je zůstávání v Ježíši. Tady pro každého začíná cesta k jednotě. V překotné a komplikované současnosti je snadné ztratit nit a nechat se strhnout tisícerými směry. Mnozí v sobě zakoušejí rozštěpení, neschopnost nacházet oporu a stabilitu v proměnlivých životních okolnostech. Ježíš nám ukazuje, že tajemstvím této stability je zůstávání v Něm. V textu, který jsme slyšeli, se tento pojem opakuje sedmkrát (srov. Jan 15,4-7-9-10). Ježíš ví, že »bez něho nemůžeme dělat nic« (srov. v.5). Ukázal nám také, jak na to, a dal nám příklad, když odcházel denně do ústraní, aby se modlil. Potřebujeme modlitbu jako vodu k životu. Osobní modlitba, přebývání s Ježíšem, adorace – to je podstata zůstávání v Něm. Je to cesta, jak sdělit Ježíšovu srdci vše, co přebývá v tom našem: naděje i obavy, radosti i bolesti. Avšak soustředíme-li se na Ježíše, zakoušíme především Jeho lásku. Odtud naše existence čerpá život jako ratolest mízu z kmene. Toto je primární jednota, naše osobní integrita a dílo milosti, jíž se nám dostává zůstáváním v Ježíši.
Druhým kruhem je jednota s křesťany. Jsme ratolesti téhož kmene, jsme spojené nádoby, a dobro i zlo, které každý činí, dopadá na ostatní. V duchovním životě pak platí určitý „dynamický zákon“: tou měrou, v níž zůstáváme v Bohu, se sbližujeme s druhými, a v míře, kterou se sbližujeme s druhými, zůstáváme v Bohu. Znamená to, že modlíme-li se k Bohu v duchu a pravdě, rodí se potřeba prokazovat lásku druhým, a potom, »když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás« (1 Jan 4,12). Modlitba nemůže nepřivádět k lásce, jinak je samolibým rituálem. Setkání s Ježíšem se totiž nemůže obejít bez Jeho Těla, tvořeného mnoha údy, jimiž jsou všichni pokřtění. Je-li naše adorace opravdová, rosteme v lásce ke všem, kteří následují Ježíše, nezávisle na křesťanském společenství, ke kterému patří, neboť i když nejsou „naši“, jsou Jeho.
Nicméně zjišťujeme, že mít rád bratry není snadné, protože se ihned ukazují jejich vady a nedostatky, a na mysl se vracejí zranění z minulosti. Tady nám přichází na pomoc působení Otce, který jako zkušený rolník (srov. Jan 15,1) ví dobře, co dělat: »Každou ratolest na mně, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více« (Jan 15,2). Otec odřezává a čistí. Proč? Abychom totiž lásku prokazovali, potřebujeme být zbaveni všeho, co nás odvádí z cesty, zakřivuje do sebe a brání nám přinášet plody. Prosme tedy Otce, aby odříznul naše předsudky o druhých a různá světská lpění, jež překážejí plné jednotě všech Jeho dětí. Takto, očištěni v lásce, dokážeme klást na druhé místo pozemské zábrany i dobové překážky, které nás dnes odvádějí od evangelia.
Třetím a nejširším kruhem jednoty je celé lidstvo. Můžeme v této souvislosti přemýšlet o působení Ducha svatého. V kmeni, jímž je Kristus, je mízou, proudící do všech částí. Duch vane, kam chce, a odevšad přivádí k jednotě. Vede nás, abychom měli rádi nejenom ty, kdo nás mají rádi a smýšlejí jako my, nýbrž všechny, jak nás učil Ježíš. Dává nám schopnost odpouštět nepřátelům a snášet příkoří. Žene nás, abychom byli v lásce aktivní i kreativní. Připomíná nám, že bližní není pouze ten, kdo sdílí naše hodnoty a ideje, ale my že jsme povoláni stát se pro všechny bližními, milosrdnými Samaritány zranitelného, bědného a zvláště dnes tolik trpícího lidství, které leží u cest světa, a Bůh je chce pozvednout soucitem. Duch svatý, původce milosti, ať nám pomáhá žít v této nezištnosti a prokazovat lásku i těm, kdo nám ji neopětují, protože evangelium přináší ovoce láskou ryzí a nezištnou. Podle plodů se pozná strom: z nezištné lásky se pozná, zda zůstáváme na Ježíšově kmeni.
Duch svatý nás tak učí konkrétnosti lásky vůči všem bratřím a sestrám, s nimiž sdílíme člověčenství, které Kristus nerozlučně sjednotil v Sobě a řekl nám, že Jej vždycky nalezneme v těch, kdo jsou nejchudší a mají největší nouzi (srov. Mt 25,31-45). Budeme-li jim sloužit společně, rozpoznáme v sobě bratry a porosteme v jednotě. Duch, který obnovuje tvář země, nás nabádá, abychom pečovali o společný dům, přijímali smělá rozhodnutí týkající se způsobu, kterým žijeme a konzumujeme, protože opakem přinášení plodů je vykořisťování a je nedůstojné hýřit drahocennými zdroji, které druzí postrádají.
Tentýž Duch, tvůrce ekumenického hnutí, nás dnes večer přivedl ke společné modlitbě. A zatímco zakoušíme jednotu, která se rodí z obrácení k Bohu jedním hlasem, rád bych poděkoval všem, kdo se tento Týden modlili a nadále budou modlit za jednotu křesťanů. Bratrsky zdravím zde přítomné představitele církví a církevních společenství: mladé pravoslavné a východní křesťany, kteří studují v Římě díky Radě pro podporu jednoty křesťanů, profesory a studenty Ekumenického institutu v Bossey, kteří by tady v Římě byli jako každý rok, ale v důsledku pandemie nemohli přijet a sledují nás v médiích. Drazí bratři a sestry, zůstávejme sjednoceni v Kristu: Duch svatý, seslaný do našich srdcí, ať nám dá zakusit, že jsme Božími dětmi, bratry a sestrami mezi sebou, bratry a sestrami v jediné lidské rodině. Nejsvětější Trojice, společenství lásky ať nám umožní růst v jednotě.
