Hledejte

Vatican News
Z dnešní zádušní mše ve Vatikánské bazilice Z dnešní zádušní mše ve Vatikánské bazilice  (Vatican Media)

Vzkříšení není přelud, nýbrž přítomná událost

Petrův nástupce dnes ve Vatikánské bazilice sloužil zádušní mši za kardinály a biskupy, zesnulé v průběhu minulého roku. Od listopadu loňského roku odešlo na věčnost šest členů kardinálského sboru a 163 biskupů a arcibiskupů. Byl mezi nimi i slovenský řeckokatolický biskup Ján Eugen Kočiš, který od devadesátých let působil v České republice – nejprve jako kancléř biskupského vikariátu v Praze (1993-1996) a poté jako protosyncel a syncel (tj. generální a biskupský vikář) apoštolského exarchátu v České republice (1993-2006). Zemřel 4. prosince 2019 v Prešově ve věku 93 let. Homilii Svatého otce z dnešní zádušní mše vám přinášíme v plném znění.

V evangeliu, které zaznělo (Jan 11,17-27), o sobě Ježíš slavnostně vyjevuje: “Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky” (25-26). Silné světlo vyzařující z těchto slov převažuje nad temnotou těžkého smutku zapříčiněného Lazarovou smrtí. Marta obojí přijímá a svým pevným vyznáním víry prohlašuje: “Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět” (27). Ježíšova slova přenášejí Martinu naději ze vzdálené budoucnosti do přítomnosti: vzkříšení je už blízko ní a je přítomné v Kristu.

Toto Ježíšovo zjevení dnes klade otázky každému z nás: jsme povoláni, abychom uvěřili ve vzkříšení nikoli jako v jakýsi přelud na dalekém obzoru, nýbrž jako v již přítomnou událost, do níž jsme už od nynějška tajemně včleněni.

A přesto tatáž víra ve vzkříšení nemůže popřít ani zastřít ztrátu, kterou lidsky zakoušíme tváří v tvář smrti. Sám Pán Ježíš, když viděl pláč Lazarových sester a lidí, kteří byli s nimi, nejenom neskrýval své dojetí, nýbrž, jak dodává evangelista Jan, dokonce “zaplakal” (35). Ježíš, s výjimkou hříchu, se s námi plně shoduje: zakouší též smutek a hořkost slz prolitých nad ztrátou někoho drahého. To však neumenšuje světlo pravdy, které se line z jeho zjevení, jehož velikým znamením bylo Lazarovo vzkříšení.

Dnes nám tedy Pán opakuje: “Já jsem vzkříšení a život” (25). Volá nás, abychom znovu učinili tento veliký skok ve víře a již od nynějška vstoupili do světla vzkříšení: “Žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? “ (26). Když dojde k tomuto skoku, náš způsob myšlení a pojímání věcí se mění. Zrak víry přesáhne viditelné a jistým způsobem spatří neviditelné (srov. Žid 11,27). Každou událost pak hodnotíme z hlediska jiné dimenze – dimenze věčnosti.

Totéž vyplývá ze čtení z knihy Moudrosti. Předčasná smrt spravedlivého se zde posuzuje z perspektivy, která se liší od té běžné: “Poněvadž byl Bohu příjemný, byl jím milovaný, poněvadž žil mezi hříšníky, byl přenesen […], aby zlo nezměnilo jeho smýšlení, aby klam nesvedl jeho duši” (4,10-11). Z pohledu víry není ona smrt neštěstím, nýbrž prozřetelnostním úkonem Pána, jehož myšlenky nesouzní s našimi. Kupříkladu tentýž posvátný autor poznamenává, že z Božího zorného úhlu nespočívá “vážené stáří v délce života, neměří se počtem let. Ale rozvaha - to jsou pro lidi šediny, pokročilý věk - toť život bez poskvrny” (4,8-9). Láskyplné Boží plány s jeho vyvolenými zcela unikají těm, jejichž jediným horizontem je světská realita. O nich se říká: “Vidí konec moudrého a nechápou úmysly, které s ním má Pán, ani proč ho odvedl do bezpečí (4,17).

Při modlitbě za kardinály a biskupy, kteří zemřeli v průběhu posledního roku, prosme Pána, aby nám pomohl správně naložit s tímto existenciálním podobenstvím. Prosme ho, aby  rozptýlil onu negativní sklíčenost, která se občas vkrádá do našeho nitra, jako by smrtí vše skončilo. Je to cit vzdálený víře, který se druží k lidskému strachu ze smrti a proti němuž nikdo není plně imunní. Proto se také věřící při setkání se záhadou smrti musí trvale obracet. Dennodenně jsme zváni k tomu, abychom překonávali onu instinktivní představu o smrti jako naprosté zkáze člověka, přesahovali samozřejmost toho viditelného, kodifikovaného a obvyklého smýšlení, běžných názorů, a svěřovali se plně Pánu, který prohlašuje: “Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky” (Jan 11, 25-26).

Bratři a sestry, pokud jsou tato slova přijímána s vírou, přispívají k tomu, aby modlitba za naše zesnulé bratry byla skutečně křesťanská. Umožňují nám, abychom si uchovali opravdu realistický pohled na jejich život, pochopili smysl a hodnotu dobra, které vykonali, jejich sílu, úsilí a nezištně darovanou lásku, poznali, co znamená žít v touze po lepší vlasti, totiž nebeské, a nikoli pozemské (srov. Žid 11,16). Přímluvná modlitba za zemřelé, vyřčená v důvěře, že žijí u Boha, tak šíří své dobrodiní i na nás, pozemské poutníky. Vychovává nás k pravému vidění tohoto života, vyjevuje nám smysl soužení, jímž je nutné projít, abychom vstoupili do Božího království, otevírá nás vůči pravé svobodě a uschopňuje k ustavičnému hledání věčných statků.

Pokud se ztotožníme s apoštolovými slovy, také my “jsme tedy ustavičně plni důvěry. Stůj co stůj usilujeme o to, abychom se líbili Pánu, ať už v domě (těla) zůstáváme, nebo se z něho odebíráme” (2 Cor 5,8-9). Život služebníka evangelia se odvíjí od jeho touhy plně se líbit Pánu – toto se stává měřítkem každého jeho rozhodnutí a kroku. Pamatujme proto s vděčností na svědectví zesnulých kardinálů a biskupů, kteří žili ve věrnosti božské vůli, modleme se za ně a snažme se následovat jejich vzor. Kéž na nás Pán ustavičně vylévá svého Ducha moudrosti, zejména v nynějším čase zkoušky. Zvláště v hodině, kdy pouť nabývá na těžkosti, nás Pán neopouští, zůstává s námi a zachovává věrnost svému příslibu: “Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa” (Mt 28,20).

(jag)

5. listopadu 2020, 14:26