Hledejte

Vatican News
Angelus 22.11.2020 Angelus 22.11.2020  (Vatican Media)

Soudce je přítomen v těch nejposlednějších

Promluva před mariánskou modlitbou Anděl Páně, 22. listopadu, Nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Na dnešek připadá slavnost Ježíše Krista Krále, kterou končí liturgický rok, a velké  podobenství, které odhaluje mysterium Krista. On je Alfou i Omegou, začátkem i koncem dějin, a dnešní liturgie se soustředí na „omegu“, tedy konečný cíl. Smysl dějin je srozumitelný při pohledu na jejich vyvrcholení: cíl je také účel. A právě to naznačuje Matouš v dnešním evangeliu (Mt 25,31-46), když klade Ježíšovu promluvu o posledním soudu na závěr Kristova pozemského života. Kristus, kterého se lidé chystají odsoudit, je ve skutečnosti nejvyšším soudcem. Svojí smrtí a svým zmrtvýchvstáním  Ježíš zjevuje, že je Pánem dějin, Králem veškerenstva a Soudcem všech. Křesťanský paradox však spočívá v tom, že Soudce nemá podobu hrozivého  majestátu, nýbrž mírného a milosrdného pastýře.

Ježíš totiž v podobenství o posledním soudu používá obraz pastýře, který si bere z Ezechielova proroctví, mluvícího o zásahu, jímž Bůh přijde na pomoc lidu proti špatným pastýřům Izraele (srov. Ez 34,1-10). Ti byli nelítostní a kořistničtí, pásli spíše sebe než stádce. Proto sám Bůh slibuje, že se o stádce postará osobně a bude je bránit před nespravedlnostmi a útiskem. Tento příslib, který dal Bůh svému lidu, byl plně realizován v Ježíši Kristu, Pastýři, protože právě On je dobrý Pastýř. Sám o sobě říká: »Já jsem pastýř dobrý!« (Jan 10,11.14).

V dnešním evangeliu se Ježíš ztotožňuje  nejenom s králem-pastýřem, nýbrž také se ztracenými ovcemi. Dalo by se hovořit o „dvojí identitě“ krále – pastýře. Ježíš se ztotožňuje také s ovcemi, tedy s těmi nejnepatrnějšími a nejpotřebnějšími bratry. A podává tak rozhodující kriterium. Soud bude vynesen na základě konkrétní lásky, prokázané či odepřené těmto lidem, protože On sám, Soudce je přítomen v každém z nich. On je soudce, Bohočlověk, ale též se skrývá v nuzákovi. Je přítomen v chudých, o kterých se právě zde zmiňuje, když říká: »Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali (nebo neudělali)« (Mt 25,40.45). Budeme souzeni podle lásky. Nikoli podle cítění, nýbrž podle skutků, podle soucitu, který vede k projevům blízkosti a laskavé pomoci. Přibližuji se k Ježíši v nemocných, chudých, trpících či vězněných lidech, v těch, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti? Přistupuji k Ježíši, který je v nich přítomen? To je otázka, která dnes zaznívá.

Pán tedy na konci světa shromáždí svoje ovce a učiní tak nejenom jako pastýř, ale také jako ovce, s nimiž se ztotožňuje. A zeptá se nás: „Jednal jsi se mnou trochu jako pastýř?“ „Byl jsi mým pastýřem, když jsem byl přítomen v těchto potřebných lidech, anebo ti to bylo lhostejné?“ Bratři a sestry, chraňme se lhostejnosti, odvracení zraku stranou, které nám okamžitě přichází na mysl, když narazíme na nějakou těžkost. Vzpomeňme si na podobenství o milosrdném Samaritánovi. Onen nebohý člověk, kterého lupiči zranili a napůl mrtvého pohodili na zem, byl sám. Přešel kolem kněz, viděl ho, ale díval se jinam. Přešel levita, viděl ho, ale také stočil zrak. Jsem rovněž lhostejný jako tento kněz či levita a uhýbám zrakem, když potkám bratry a sestry v nouzi? Z toho však budu souzen – z toho, jak jsem k nim přistupoval, jak jsem pohlížel na Ježíše, přítomného v potřebných. Toto je logika, kterou nehlásám já, nýbrž Ježíš: „Cokoli jste udělali pro toho či toho, udělali jste pro mne, protože jsem byl v něm“. Kéž nás Ježíš naučí této logice blízkosti, láskyplného přiblížení k Němu v lidech, kteří nejvíce trpí.

Prosme Pannu Marii, aby nás učila kralovat sloužením. Madona, Nanebevzatá přijala královskou korunu od svého Syna, protože Jej věrně následovala na cestě lásky, jako první učednice. Učme se od ní vstupovat již nyní do Božího království dveřmi pokorné a velkodušné služby. A vraťme se dnes domů pouze s touto větou: „Byl jsem tam. Děkuji!“ anebo „Zapomenul jsi na mne“.

22. listopadu 2020, 14:33