Hledejte

Vatican News
Dnešní konzistoř spojená s kreací třinácti nových kardinálů Dnešní konzistoř spojená s kreací třinácti nových kardinálů  (Vatican Media)

Papež: Přejít ze scestí na Boží cestu

V předvečer první neděle adventní se v bazilice sv. Petra konala řádná konzistoř, na níž Svatý otec jmenoval 13 nových kardinálů, jejichž jménem papeže pozdravil generální sekretář biskupské synody, kard. Grech. Obřad jmenování má formu bohoslužby slova, při níž je přečteno evangelium, a papež pak k této příležitosti pronáší zvláštní alokuci. Dnes zaznělo Markovo evangelium (10,32-45), kde Ježíš potřetí předpovídá své utrpení ustrašeným učedníkům, kteří byli navíc pokoušeni zcestným chápáním Ježíšova poslání. Domnívali se totiž, že jim vynese světské pocty a postavení, kterých se dokonce přímo domáhají. Petrův nástupce ve slavnostní promluvě na toto evangelium rozvíjel téma cesty. Přinášíme ji v plném znění.

(Mk 10,32-45)

Ježíš byl s učedníky na cestě. Cesta. Scéna popsaná evangelistou Markem se odehrává na cestě. I církev se vždycky ubírá po  cestě. Cestě života, cestě dějin, které jsou dějinami spásy v míře, v níž se uskutečňují spolu s Kristem a jsou zaměřeny k Jeho velikonočnímu Mysteriu. Jeruzalém je stále před námi. Kříž a Zmrtvýchvstání jsou součástí našich dějin, jsou naším dneškem, ale vždycky také cílem naší cesty.

Toto Slovo evangelia často provází konzistoře, na nichž jsou jmenováni noví kardinálové. Nejde o pouhou „kulisu“, nýbrž „indikaci směru“ pro nás, kteří jsme dnes na cestě spolu s Ježíšem, jenž vždycky postupuje před námi. On je silou a smyslem našeho života a našeho služebného poslání.

Dnes, je tedy na nás, drazí bratři a sestry, poměřit se s tímto Slovem.

Marek zdůrazňuje, že učedníci »byli zaraženi a naplněni bázní« (srov. Mk 10, 32). Ale proč? Věděli totiž, co je čekalo v Jeruzalémě, měli tušení, protože Ježíš jim to už několikrát otevřeně pověděl. Pán zná duševní rozpoložení těch, kteří jej následují, a nenechává Jej lhostejným. Ježíš nikdy svoje přátele neopouští, nikdy neopomíjí. I když se zdá, že si jde vlastní cestou, vždycky tak činí pro nás. Všechno co činí, dělá pro nás, pro naši spásu. A v případě svých Dvanácti tak činí, aby je připravil na zkoušku a mohli s Ním být nyní a zejména potom, až už nebude mezi nimi, aby byli neustále na cestě s Ním.

Protože Ježíš věděl, že srdce učedníků je rozechvěno, vezme si stranou svých Dvanáct a »zase« k nim mluví »o tom, co na něj čeká« (Mk 10, 32). Jak jsme slyšeli, je to třetí předpověď jeho utrpení, smrti a vzkříšení. Toto je cesta Božího Syna. Cesta Pánova Služebníka. Ježíš se identifikuje s touto cestou do té míry, že On sám je touto cestou. »Já jsem cesta« (Jan 14,6). Tato cesta, ne jiná.

A v tomto bodě dochází k dramatickému obratu, který mění situaci a umožní Ježíši, aby Jakubovi a Janovi – ale ve skutečnosti všem apoštolům i nám – vyjevil úděl, který je čeká. Představme si tu scénu: Ježíš, poté co znovu vysvětlil, co se má stát v Jeruzalémě, hledí do tváří svých Dvanácti,  dívá se jim zpříma do očí jako by říkal: „Je to jasné?“. Potom se znovu na čele skupiny vydává na cestu. Dva se ze skupiny oddělí – Jakub a Jan – a přistoupí k Ježíši, aby vyslovili svoje přání: »Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici« (Mk 10,37). Toto je jiná cesta. Není to Ježíšova, nýbrž jiná cesta. Je to cesta těch, kteří – možná aniž si to uvědomují – „užívají“ Pána k prosazování sebe; těch, kteří – jak praví svatý Pavel – sledují svoje zájmy, nikoli ty Kristovy (srov. Flp 2,21). Svatý Augustin má v této souvislosti krásnou promluvu o pastýřích (č.46), jejíž přečtení nám v breviáři vždycky přináší užitek.

Ježíš po vyslechnutí Jakuba a Jana není popuzen, nerozhořčí se. Jeho trpělivost je opravdu nekonečná. I s námi měl, má a bude mít trpělivost.  A odpovídá: »Nevíte, co chcete« (Mk 10,38). V jistém smyslu je omlouvá, ale zároveň viní: „Neuvědomujete si, že jste na scestí.“ Hned nato vskutku všech dalších deset apoštolů ukázalo svojí rozmrzelostí vůči synům Zebedeovým, že jsou všichni pokoušeni sejít na scestí.

Drazí bratři, všichni máme Ježíše rádi, všichni jej chceme následovat, ale musíme stále bdít, abychom nesešli z cesty. Nohama a tělem totiž můžeme být s Ním, ale naše srdce od Něho může být daleko a odvádět z cesty. Pomysleme na množství způsobů zkaženosti kněžského života. Takto se například purpur kardinálského oděvu, který je barvou krve, může zesvětštěním změnit na eminentní poctu. Pak už nebudeš pastýř blízký lidu. Budeš se cítit pouhou eminencí. Pocítíš-li to, budeš na scestí.

V tomto evangelním vyprávění je vždycky zarážející onen ostrý kontrast mezi Ježíšem a učedníky. Ježíš to ví, zná a snáší. Kontrast však zůstává: On je na cestě, oni na scestí. Dvě nesmiřitelné trasy. Ve skutečnosti může pouze Pán zachránit svoje bloudící přátele, jimž hrozí  záhuba; jedině Jeho kříž a zmrtvýchvstání. Pro ně - kromě toho, že pro všechny - vystupuje do Jeruzaléma. Pro ně a pro všechny láme Svoje tělo a prolévá Svoji krev. Pro ně a pro všechny vstává  z mrtvých a sesláním Ducha jim odpouští a proměňuje je. A nakonec je uvádí na svoji cestu.

Svatý Marek, jakož i Matouš a Lukáš, zařadil toto vyprávění do svého evangelia, protože je to Slovo, které zachraňuje, a církev ho potřebuje v každé době. Oněch Dvanáct sice utrpělo blamáž, ale tento text je součástí kánonu, protože ukazuje pravdu o Ježíši a o nás. Je to spásonosné Slovo také dnes pro nás. Je to naostřený meč, který nás bolestně tne, ale zároveň uzdravuje, osvobozuje a obrací. Konverze znamená právě toto: ze scestí přejít na Boží cestu.

Kéž nám Duch svatý dnes a vždycky dává tuto milost.

 

28. listopadu 2020, 17:28