Hledejte

Vatican News
Papež František na Campo Santo Teutonico Papež František na Campo Santo Teutonico  (Vatican Media)

Papež František: Naděje ukotvená na druhém břehu

Papež František sloužil liturgii z památky věrných zemřelých v kostela P. Marie při hřbitovu Campo Santo Teutonico, uvnitř vatikánských hradeb, pouhých pár kroků od Domu sv. Marty. Na místě prastaré fundace, jejíž počátky sahají k útulku pro poutníky z 8. století, byli v posledních staletích pohřbívání především členové německojazyčné intelektuální a umělecké komunity zemřelí v Římě. Patří mezi ně také původem pražský německy píšící spisovatel a historik umění Johannes Urzidil, od jehož smrti právě dnes uplynulo 50 let.

Mons. Hans-Peter Fischer, rektor koleje pro historické disciplíny a křesťanskou archeologii, sídlící při tomto komplexu, doprovodil po skončení liturgie papeže Františka po stezkách mezi náhrobky. Svatý otec je požehnal svěcenou vodou, před některými krátce setrval. Odtud se papež František odebral do krypty Vatikánské baziliky k modlitbě u hrobů svých předchůdců. 

Vraťme se však k jeho dnešní homilii:

Job je poražen, zničen ve své existenci nemocí, s kůží téměř sedřenou, takřka bez masa, na prahu smrti. Přesto má Job jednu jistotu a vyslovuje ji: “Vím, že můj Vykupitel žije a že poslední den ze země zase vstanu.” Právě ve chvíli, kdy je Job na naprostém dně, ujišťuje, že uvidí svého Vykupitele.  “Uvidím ho já a ne jiný, mé oči ho uvidí”. Právě tato jistota, v hraniční chvíli života, je křesťanskou nadějí.

Tato naděje je dar. Nemůžeme ji vlastnit. Je to dar, o nějž musíme prosit. Pane, dej mi naději. Mnoho špatných věcí nás uvádí do zoufalství, namlouvají nám, že všechno směřuje k definitivní prohře, že po smrti není nic. Avšak hlas Jobův se vrací: Já vím, že můj Vykupitel žije a že v poslední den ze země zase vstanu, uvidím jej já sám, mé oči ho uvidí. 

Naděje nezklame, říká sv. Pavel. Naděje nás přitahuje a dává nám smysl života. Nevidím na druhý břeh, ale naděje je Božím darem, který nás táhne směrem k životu, k věčné radosti. Naděje je kotvou, ukotvenou na druhé straně – a my se vší silou držíme provazu a podpíráme se. Vím, že můj Vykupitel žije a já ho znovu uvidím. Opakujme tato slova ve chvílích radosti i těžkosti, ve chvíli smrti. Tato jistota je Božím darem, protože naději nikdy nezískáme svými silami. Musíme o ni prosit. Naděje je zdarma daným darem, věnovaným, darovaným. Je to milost.

Pán to potvrzuje, tato naděje neklame. „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně” - v tom spočívá cíl naděje, jít k Ježíšovi - “A kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal.” (Jan 6, 36-37) Život v naději je životem, který ze všech sil svírá tento provaz, s vědomím, že na druhém konci je kotva - a že je to kotva, která nezklame.

Dnes - s myšlenkou na mnoho bratří a sester, kteří odešli - nám prospěje, pohlédnout na hřbitovy a pohlédnout vzhůru. A spolu s Jobem zopakovat: Vím, že můj Vykupitel žije a já ho uvidím, já sám ho uvidím, moje oči ho uvidí. V tom je síla, která nám dává naději, tento zdarma daný dar je  ctností naděje. Kéž jej Pán dopřeje nám všem.

(job)

2. listopadu 2020, 19:58