Hledejte

Vatican News
Přebal nového knižního rozhovoru Přebal nového knižního rozhovoru 

O “covidových” situacích a trojí životní samotě

Hovoří papež s britským publicistou Austenem Ivereighem

Deník La Repubblica dnes otiskl úryvek z knihy nazvané “Vraťme se k snům”, kterou napsal papež František společně s novinářem Austenem Ivereighem. S tímto britským novinářem a spisovatelem římský biskup rozmlouval již letos na jaře. Italský překlad nynějšího knižního rozhovoru, který se na pulty knihkupectví dostane v prosinci, vydalo nakladatelství Piemme. Zveřejněný úryvek přinášíme v plném znění:

Ve svém životě jsem prožil tři takříkajíc “covidové” situace: nemoc, pobyt v Německu a Córdobě. Když jsem se v jedenadvaceti letech nakazil vážnou nemocí, poprvé jsem zakusil, co je to krajní mez, bolest a samota. Změnilo mi to životní souřadnice. Dlouhé měsíce jsem nevěděl, kdo jsem, zda zemřu anebo budu žít. Ani lékaři nevěděli, zda to zvládnu. Vzpomínám, že jsem jednoho dne objal svou matku a prosil ji, aby mi řekla, jestli umírám. V té době jsem navštěvoval druhý ročník diecézního semináře v Buenos Aires. Pamatuji si přesné datum – bylo to 13. srpna 1957. Do nemocnice mne odvezl prefekt semináře, který si všiml, že nemám běžnou chřipku, léčitelnou aspirinem. Nejprve mi odsáli půldruhého litru tekutiny z jedné plíce a pak jsem dlouze zápasil ve stavu mezi životem a smrtí. V listopadu mi operativně odstranili horní lalok pravé plíce. Ze zkušenosti proto vím, jak se cítí nemocní s koronavirem, kteří bojují o dech za pomoci ventilátoru.

Z těch dnů si uchovávám zvláštní vzpomínky na dvě zdravotní sestry. První z nich, vrchní sálová sestra, byla dominikánská řeholnice, která před vysláním do Buenos Aires vyučovala v Athénách. Teprve později jsem pochopil, že právě ona po jednom lékařském vyšetření nařídila sestřičkám, aby mi zdvojnásobily dávky předepsaných léků – na základě penicilinu a streptomycinu – protože vzhledem ke své praktické zkušenosti pochopila, že umírám. Sestra Cornelia Caraglio mi tak zachránila život. Díky svému každodennímu kontaktu s nemocnými poznala možná lépe než lékař, co pacienti potřebují, a měla odvahu tuto zkušenost uplatnit. Druhá sestra, Michaela, učinila totéž, když mi bolest působila pravá muka. Potají mi podávala mimořádné dávky tišících prostředků, a to mimo běžný čas roznášky léků. Ačkoli jsou obě dvě – Cornelia i Michaela – již v nebi, zůstávám jejich trvalým dlužníkem. Bojovaly za mne až do konce, dokud jsem se nezotavil. Naučily mne, co znamená užívat znalosti a dokázat je překročit, když je to výjimečně nezbytné.

Z této zkušenosti jsem se naučil ještě něčemu jinému: nakolik je důležité vystříhat se laciné útěchy. Návštěvy, které za mnou chodily, ujišťovaly, že brzy mi bude dobře a už mne nebude nic bolet. Byly to hlouposti, prázdná slova, vyřčená v dobrém úmyslu, ale nikdy nezasáhla srdce. Naopak člověk, který se mne nejniterněji dotkl svým mlčením, byla jedna z žen, které poznamenaly můj život: sestra María Dolores Tortolo, učitelka katechismu, která mne připravila na první svaté přijímání. Přišla se na mne podívat, vzala mne za ruku, políbila mne a drahnou chvíli setrvala v tichu. Pak mi řekla: “Napodobuješ Ježíše”. Nebylo třeba, aby dodávala cokoli jiného. Její přítomnost a mlčení mne obdařily hlubokou útěchou. Po tomto zážitku jsem se rozhodl, že při návštěvách nemocných budu mluvit co možná nejméně. Vystačím si s tím, že je vezmu za ruku…

 […]

Období, které jsem strávil v Německu roku 1986, bych mohl označit za “covidový” exil. Byl to exil dobrovolný, protože jsem tam vyjel studovat jazyk a vyhledávat materiál k disertační práci, ale cítil jsem se jako ryba na suchu. Utíkal jsem na procházky k frankfurtskému hřbitovu, odkud jsem pozoroval, jak vzlétají a přistávají letadla. Stýskalo se mi po domově a chtěl jsem se vrátit. Pamatuji si na den, kdy Argentina vyhrála světové mistrovství. Zápas jsem neviděl a o vítězství jsem se dozvěděl z novin až další den. V kurzu němčiny o tom nikdo nemluvil, ale když jedna japonská studentka napsala na tabuli “Ať žije Argentina”, všichni se začali smát. Vešla profesorka, přikázala smazat tabuli a tím se vše uzavřelo. Bylo to osamělé vítězství, protože nebylo s kým ho sdílet; zažil jsem samotu člověka, který nikam nepřísluší, a to jej odcizuje. Když tě vytrhnou z tvého prostoru a vsadí na místo, které neznáš, v tu chvíli si uvědomíš, o co jsi přišel. Vytržení z kořenů nicméně může přinést rovněž uzdravení či radikální proměnu. Tak to bylo s mým třetím “covidem”, když mne v letech 1990-1992 poslali do Córdoby. Příčinou tohoto pobytu byl můj předchozí způsob řízení v úřadech provinciála a rektora. Nepochybně jsem udělal i něco dobrého, ale občas jsem byl velmi tvrdý. V Córdobě mi proto prokázali laskavost a měli pravdu. V tamním jezuitském domě jsem strávil jeden rok, deset měsíců a třináct dnů. Sloužil jsem mši svatou, zpovídal a poskytoval duchovní vedení, ale nikdy jsem nechodil ven, s výjimkou pohledávek na poštovním úřadě. Byla to jakási karanténa, izolace, jak jsme si ji v minulých měsících všichni prožili. Prospělo mi to a přivedlo k vyzrálému myšlení. Hodně jsem psal a modlil se. Až do té doby jsem v Tovaryšstvu vedl spořádaný život, určovaný nejprve posláním novicmistra, posléze vedením, když jsem byl roku 1973 jmenován provinciálem, až do roku 1986, kdy jsem zakončil mandát rektora. Zabydlel jsem se v tom životním stylu a když mne poslali jako suplenta na místo, kde lišky dávají dobrou noc, byl to šok. Dosavadní zvyky, ustálené vzorce chování, postupem doby strnulé opěrné body se obrátily vniveč, musel jsem se naučit žít zase od začátku a zároveň si znovu poskládat život.

Z dnešního pohledu mne na té době zaujalo trojí: za prvé schopnost modlitby, která mi byla darována. Za druhé, pokušení, která jsem zakusil. A za třetí, což je nejpodivnější, že se mi tehdy dostalo do ruky sedmatřicet dílů “Dějin papežství” od Ludwiga Pastora. Mohl jsem si zvolit nějakou zajímavější četbu, třeba nějaký román. Z místa, kde jsem dnes, se ptám, proč mi Bůh tehdy vnukl, abych si přečetl právě ono dílo. Fungovalo jako očkování, kterým si mne Pán připravoval. Když se totiž člověk seznámí s těmi dějinami, už toho není příliš, co by ho mohlo překvapit na dění v římské kurii a dnešní církvi. Značně mi to posloužilo!

Córdobský “covid” byl pravou očistou. Uschopnil mne k větší snášenlivosti, chápavosti a schopnosti odpouštět. Zanechal ve mně novou empatii vůči slabým a bezbranným lidem. A také trpělivost, velikou trpělivost, tedy dar pochopit, že důležité věci si žádají čas a že změna je ústrojná. Existují meze, v jejichž rámci máme jednat, a současně upírat zrak na obzor, jako to dělal Ježíš. Naučil jsem se, že je důležité spatřovat velké dílo v maličkostech a dávat pozor na drobnosti ve velkém celku. Bylo to období růstu v mnoha smyslech, jako když po radikálním řezu vypučí nové výhonky. Musím nicméně být ve střehu, protože když člověk napraví určité vady a hříchy, ďábel se vrací, jak říká Ježíš, a když zjistí, že dům “je vyčištěný a vyzdobený” (Lk 11,25), přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám. Konce toho člověka jsou horší než začátky, říká Ježíš. Ve svém  nynějším poslání vlády v církvi proto musím dbát na to, abych se nedopouštěl stejných chyb, jako když jsem byl řeholním představeným.

[…] Tolik k mým třem osobním “covidovým” situacím. Naučil jsem se v nich, že hodně vytrpíš, ale pokud připustíš změnu, zlepšíš se. Pokud se naopak zabarikáduješ, vyjdeš z nich horší, než jaký jsi byl předtím.

(jag)

23. listopadu 2020, 17:38