Hledejte

Vatican News
Liturgie 1. neděle adventní se 13 novými kardinály Liturgie 1. neděle adventní se 13 novými kardinály  (Vatican Media)

Nepodléhejme spánku průměrnosti a lhostejnosti

V bazilice sv. Petra dnes dopoledne sloužil Svatý otec spolu s třinácti novými kardinály, které včera jmenoval, liturgii 1. neděle adventní. Čtení mluví o blízkosti Pána a vybízejí k bdělosti v očekávání jeho příchodu skrze modlitbu a skutky milosrdné lásky. Když se církev klaní Boha a slouží bližnímu, nežije v temnostě noci, zdraůzňuje papež František ve své homilii, kterou vám přinášíme.

Dnešní čtení nám pro adventní dobu nabízejí dvě klíčová slova: blízkost a bdění. Boží blízkost a naše bdění. Zatímco prorok Izaiáš říká, že Bůh je nám nablízku, Ježíš nás v evangeliu vybízí, abychom Jej bděle očekávali.

Blízkost. Na začátku Izaiáš tyká Bohu: »Ty, Hospodine, jsi náš otec« (Iz 63,16). A pokračuje: »Od věků nikdo neslyšel […] že by Bůh mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají« (64,3). Na mysl přicházejí slova z Deuteronomia: kdo je »tak blízko, jako je nám nablízku Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?« (Dt 4,7). Advent je čas upamatování  na blízkost Boha, který sestoupil k nám. Prorok však zachází dál a prosí Boha: »Kéž bys protrhl nebe a sestoupil« (Iz 64,1). Také v Žalmu jsme prosili: »vrať se, shlédni a přijď nás zachránit« (Žl 79,3.15). »Bože, pospěš mi na pomoc« - to je častý začátek naší modlitby. Prvním krokem víry je říci Pánu, že potřebujeme Jeho blízkost.

Rovněž prvním poselstvím adventu a liturgického roku je uznat, že Bůh je blízko, a říci: „Přibliž se ještě!“. On k nám chce přijít, avšak nabízí a nenutí. Je na nás, abychom Mu neúnavně říkali: „Přijď!“. Je na nás, abychom vyslovili tuto adventní modlitbu „Přijď!“ Ježíš, jak nám připomíná advent, přišel mezi nás a přijde znovu na konci časů. Ptejme se však, k čemu tyto příchody, nepřijde-li dnes do našeho života? Pozvěme Jej. Osvojme si typickou adventní invokaci: »Přijď, Pane Ježíši« (Zj 22,20). Touto invokací se uzavírá Kniha Zjevení: „Přijď, Pane Ježíši!“ Můžeme tak činit na začátku každého dne a opakovat pokaždé před setkáními, před studiem, prací a před rozhodnutími, která máme přijmout, v důležitých chvílích a ve chvílích zkoušky: Přijď, Pane Ježíši. Je to malá modlitba, ale povstává ze srdce. Říkejme ji v tomto adventním čase, opakujme ji: Přijď, Pane Ježíši.

Takto, vzýváním Jeho blízkosti, budeme cvičit svoji bdělost. Markovo evangelium nám dnes nabízí závěrečnou část poslední Ježíšovy promluvy, zhuštěné do jediného slova: »Bděte!« Pán jej opakuje čtyřikrát v pěti verších (srov. Mk 13,33-35.37). Je důležité setrvávat v bdění, protože jediným životním pochybením se ztrácíme v tisíceru věcí a nevšimneme si Boha. Svatý Augustin říkal: „Timeo Iesum transeuntem“ (Sermones, 88,14,13) - obávám se, že Pán půjde kolem a já Jej nepoznám.“ Jsme přitahováni svými zájmy, rozptylováni spoustou marností a hrozí nám, že ztratíme to podstatné. Proto dnes Pán opakuje »všem: Bděte!« (Mk 13,37). Bděte, buďte pozorní.

Máme-li však bdít, pak to znamená, že je noc. Ano, nyní nežijeme ve dne, ale v očekávání dne, v temnotách a námahách. Den přijde, až budeme s Pánem. Přijde, neklesejme na mysli. Noc přejde, povstane Pán a bude nás soudit Ten, který pro nás zemřel na kříži. Bdít znamená čekat na to, nenechat se zdolat sklíčeností, a tomu se říká žít v naději. Jako jsme před svým narozením byli očekáváni těmi, kdo nás milovali, jsme nyní očekáváni vtělenou Láskou. A jsme-li očekáváni v nebi, proč žít pro pozemské požadavky? Proč se trmácet pro trochu peněz, pověsti, úspěchu a všeho toho, co pomíjí? Proč ztrácet čas stížnostmi na noc, když nás očekává denní světlo? Proč bychom měli hledat „kmotry“, kteří by zajistili povýšení a otevřeli cestu v kariéře? Všechno pomíjí. Bděte, praví Pán.

Zachovat bdělost však není snadné, naopak, je to věc velmi obtížná: v noci se chce přirozeně spát. Nedokázali to Ježíšovi učedníci, které Ježíš nabádal, aby bděli »navečer, o půlnoci, za kuropění a ráno« (srov. v. 35). Právě v oněch hodinách nebyli bdělí: navečer během poslední večeře zradili Ježíše; o půlnoci usnuli; za kuropění zapřeli; ráno Jej nechali odsoudit k smrti. Nezůstali bdělí. Zmalátněli. Avšak i my můžeme upadnout do apatie. Existuje nebezpečný spánek, totiž spánek průměrnosti. Dostavuje se, když zapomeneme na první lásku a jdeme dál netečně, hledíce si pouze poklidného života. Bez podnětů lásky k Bohu, bez čekání na Jeho novost se upadá do prostřednosti, vlažnosti a mondénnosti. A tak koroduje víra, protože víra je opakem prostřednosti, je vroucí touhou po Bohu, je neustálou snahou o obrácení, je odvahou lásky a vždycky se ubírá vpřed. Víra není voda, která hasí, nýbrž oheň, který pálí; není tišící prostředek pro toho, kdo je stresován, nýbrž milostný příběh pro toho, kdo je zamilován! Proto Ježíš má největší odpor k vlažnosti (srov. Zj 3,16). Vidíme tu Boží opovržení vůči vlažným.

Jak se tedy můžeme probudit ze spánku průměrnosti? Bdělostí modlity. Modlitba rozžíhá světlo v noci. Modlitba dává procitnout z vlažnosti horizontálního života, pozvedá pohled vzhůru, uvádí nás do souladu s Pánem. Modlitba umožňuje Bohu, aby nám byl nablízku, a proto vysvobozuje ze samoty a dává naději. Modlitba okysličuje život. Jako nelze žít bez dýchání, tak nelze být křesťany bez modlitby. A velice je zapotřebí křesťanů, kteří bdí za ty, kdo spí, křesťanů, kteří se klanějí, přimlouvají a ve dne v noci předkládají temnoty dějin Ježíši, který je světlem světa. Je zapotřebí těch, kdo adorují. My jsme tak trochu ztratili smysl pro klanění, setrvávání v tichosti před Pánem v adoraci – projevuje se v tom (naše) průměrnost, vlažnost.

Pak existuje druhý spánek nitra: spánek lhostejnosti. Kdo je lhostejný, vidí všechno stejně, jako v noci, a nezajímá se, kdo stojí vedle něho. Kroužíme-li pouze kolem sebe a svých potřeb ve lhostejnosti vůči ostatním, snáší se do srdce noc. Srdce se zatemňuje. Záhy se objevují stížnosti na všechno, potom pocit, že se nám ode všech dostává příkoří, a nakonec se kují pikle o všem. Stěžování, vnímání se jako oběti a komploty. Řetězí se to jedno za druhým. Zdá se, že tato noc sestoupila dnes na mnohé, kteří se starají o sebe a nikoli o druhé.

Jak procitnout z tohoto spánku lhostejnosti? Bdělostí činorodé lásky. Tím, co vnáší světlo do spánku průměrnosti, vlažnosti, je bdělost modlitby. Abychom procitli z tohoto snu lhostejnosti, je třeba bdělosti činorodé lásky. Láska je pulzujícím srdcem křesťana. Jako není života bez pulzu, tak není křesťan bez lásky. Někomu se zdá, že vnímat soucit, pomáhat a sloužit je záležitost pro zoufalce! Ve skutečnosti jedině ta vítězí, protože je už zaměřena k budoucnosti, k Pánovu dni, kdy všechno pomine a zůstane pouze láska. Prokazováním milosrdenství se přibližujeme Pánu. Dnes jsme o to prosili ve vstupní modlitbě: „ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme se na setkání s Kristem, který přijde“ (Římský misál, Vstupní modlitba z 1. neděle adventní). Vůle vyjít vstříc Kristu se spravedlivými skutky.Ježíš přijde, a cestu k Němu vyznačují skutky milosrdné lásky.

Drazí bratři a sestry, modlit se a mít rád, znamená bdít. Když se církev klaní Bohu a slouží bližnímu, nežije v noci. I když je unavená a zkoušená, kráčí vstříc Pánu. Vzývejme Jej: Přijď, Pane Ježíši, potřebujeme Tě. Pojď k nám blíž! Ty jsi světlo: probuď nás ze spánku průměrnosti, probuď nás z temnot lhostejnosti. Přijď, Pane Ježíši, dej našim v této chvíli roztěkaným srdcím srdcí bdělost, učiň ať vnímáme touhu modlit se a nezbytnost milovat.

29. listopadu 2020, 13:30