Hledejte

Vatican News
2020.09.23 Udienza Generale 2020.09.23 Udienza Generale  (Vatican Media)

Uzdravit svět – 8. Subsidiarita a ctnost naděje

Papežova katecheze na generální audienci, 23. září 2020, Nádvoří sv. Damase.

(1 Kor 12,14.21-22.24-25)

Drazí bratři a sestry, počasí sice nevypadá moc dobře, ale přeji dobrý den!

Abychom vyšli jako lepší z této krize, která je sanitární a zároveň sociální, politická a ekonomická, je každý z nás povolán brát na sebe svoji část odpovědnosti, sdílet odpovědnost. Musíme odpovědět nejenom jako jednotlivci, ale také na základě svojí příslušnosti, tedy role, kterou máme ve společnosti, svých zásad a – jsme-li věřící – i víry v Boha. Mnozí lidé se však často nemohou podílet na rekonstrukci společného dobra, protože jsou odsunuti na okraj, vyloučeni nebo ignorováni. Určité skupiny lidí se podílet nemohou, protože jsou ekonomicky nebo politicky potlačováni. V některých společnostech mnozí nesmějí vyjadřovat svoji víru, svoje hodnoty, svoje ideje, a pokud je svobodně vyjádří, jdou do vězení. Jinde, zejména v západním světě mnozí svoje etická a náboženská přesvědčeni sami potlačují. Takto však z krize nelze vyjít nebo nelze vyjít jako lepší, nýbrž jako horší.

Aby se všichni mohli podílet na péči a regeneraci svých národů, je správné, aby k tomu každý měl adekvátní zdroje (srov. Kompendium sociální nauky církve, 186). Po velké ekonomické depresi roku 1929 papež Pius XI. vysvětlil, jak nezbytný je k opravdové rekonstrukci princip subsidiarity (srov. Quadregesimo anno, 79-80). Tento princip má dvojí dynamismus: odshora dolů a zdola nahoru. Možná nechápeme, co to znamená, ale je to sociální princip, který nás více spojuje. Pokusím se to vysvětlit.

Z jedné strany, a zvláště v přechodných obdobích, kdy jednotlivci, rodiny, drobná sdružení nebo místní komunity nedokáží dosáhnout primárních cílů, je správné, aby intervenovaly nejvyšší stupně společnosti, tedy stát, a poskytly nezbytné zdroje k rozvoji. Vzhledem k lockdown kvůli koronaviru se například mnozí lidé, rodiny a ekonomické aktivity ocitly a dosud jsou ve vážných obtížích, a proto se veřejné instituce snaží pomoci vhodnými zásahy: sociálními, ekonomickými, zdravotnickými. Taková je funkce, kterou mají plnit.

Na druhé straně však tyto špičky společnosti mají respektovat a prosazovat zprostředkující nebo nižší stupně. Přínos jednotlivců, rodin, sdružení, podniků a všech zprostředkujících organizací a také církví je rozhodující, protože svými kulturními, náboženskými, ekonomickými zdroji nebo občanskou účastí revitalizují a posilují společenský organismus (srov. Kompendium sociální nauky církve, 185). To znamená spolupráce shora dolů, od státu k lidu a zdola nahoru, od institucí lidu nahoru. A právě to je uplatňování principu subsidiarity.

Každý má mít možnost přijmout vlastní odpovědnost v ozdravných procesech společnosti, jejíž je součástí. Když se uskutečňuje nějaký projekt, týkající se přímo či nepřímo určitých sociálních skupin, nesmějí být ponechány bez účasti; jejich moudrost – moudrost pokorných - nesmí být odsunuta stranou (srov. Querida Amazonia, 32; Laudato si´, 63). K této nespravedlnosti, bohužel, dochází často tam, kde se koncentrují velké ekonomické či geopolitické zájmy, jakými jsou např. určité těžební aktivity v některých zónách planety (Querida Amazonia, 9.14). Hlasy domorodých národů, jejich kultur a vidění světa nejsou brány v potaz. Dnes se tento nedostatek respektu k principu subsidiarity rozšířil jako nějaký virus. Pomysleme na obrovské dimenze finanční pomoci, kterou poskytují státy. Naslouchá se spíše velkým investičním společnostem než lidem nebo těm, kdo hýbou reálnou ekonomikou. Naslouchá se spíše multinacionálním společnostem než sociálním hnutím. Řečeno všedním dialektem: naslouchá se spíše mocným než slabým. Tudy cesta nevede. Naslouchání mocným spíš neš slabým, není cestou. To není lidská cesta, není to cesta, kterou nás učil Ježíš, není to uplatňování principu subsidiarity. Takto neumožňujeme lidem, aby „se stali protagonisty svého osvobození“ (Papežské poselství ke 106. Světovému dni migrantů a uprchlíků 202013. května 2020). Kolektivní podvědomí některých politiků nebo sociálních pracovníků říká: „všechno pro lid, nic spolu s lidem“. Odshora dolů, ale bez naslouchání moudrosti lidu a bez jejího uplatňování při řešení problémů, tedy v tomto případě při vyjítí z krize. Anebo se zamysleme nad způsobem léčby viru: naslouchá se spíše velkým farmaceutickým společnostem než zdravotníkům, kteří se nasazují v první linii v nemocnicích nebo uprchlických táborech. To není dobrá cesta. Všem je třeba naslouchat, těm nahoře i těm dole, všem.

Abychom vyšli z této krize jako lepší, musí být podpořen princip subsidiarity, respektovány autonomie a schopnost inciativy všech, zvláště těch posledních. Všechny části těla jsou nezbytné a jak říká sv. Pavel ty, které by se mohly jevit jako slabé či méně důležité, jsou ve skutečnosti nejpotřebnější (srov. 1 Kor 12,22). Ve světle tohoto obrazu můžeme říci, že princip subsidiarity dovoluje každému, aby přijal svoji roli v péči o společnost a její úděl. Uplatňování tohoto principu dává naději ve zdravější a spravedlivější budoucnost, a tuto budoucnost vytváříme společně v touze po velkých věcech a rozšiřováním svých obzorů. (srov. Promluva k mládeži Kulturního centra Otce Félixe Varely, 20. září 2015, Havana – Kuba). Buď společně anebo to nebude fungovat. Buď budeme pracovat společně, abychom z krize vyšli na všech stupních společnosti, anebo nevyjdeme nikdy. Vyjít z krize neznamená přelakovat  nynější situace, aby vypadaly trochu spravedlivěji. Nikoli. Vyjít z krize znamená změnit se; opravdovou změnu konají všichni, všichni lidé tvořící lid. Všechny profese, všichni. A všichni společně, všichni. Pokud to neučiní všichni, výsledek bude negativní.

V jedné z předešlých katechezí jsme viděli, že solidarita je cestou, jak vyjít z krize. Sjednocuje a umožňuje najít solidní návrhy na lepší svět. Cesta solidarity však potřebuje subsidiaritu. Někdo mi může říci: „Ale otče, dnes mluvíte těžkými slovy.“ Proto se to snažím vysvětlit. Jsme solidární, protože jdeme cestou subsidiarity. Neexistuje totiž opravdová solidarita bez sociální participace, bez přínosu zprostředkujících článků: rodin, sdružení, kooperativ, malých podniků a občanské společnosti. Takováto participace pomáhá předcházet některým negativním aspektům globálních i státních kroků a napravovat je, jako se to děje také při péči o lidi postižené pandemií. Tento přínos „zdola“ je třeba podnítit. Je krásně vidět během krize práci dobrovolníků, kteří přicházejí ze zámožných i chudých rodin. Všichni společně. Toto je solidarita a toto je princip subsidiarity.

Během lockdown bylo spontánním gestem aplaudovat lékařům, ošetřovatelům a ošetřovatelkám na znamení povzbuzení a naděje. Mnozí riskovali život a mnozí jej dali. Rozšiřme tento aplaus na každého člena společenského organismu za jeho cenný, byť jen drobný přínos. Aplaudujme starým lidem, dětem, postiženým, pracujícím a všem, kdo se dávají do služby. Nezůstaňme však pouze u aplausu! Naděje je smělá, odvažme se proto snít ve velkém, usilovat o ideály spravedlnosti a sociální náklonnosti, jež se rodí z naděje. Nezkoušejme rekonstruovat minulost, zejména tu, která byla ničemná a chorobná. Budoucnost vytváříme tam, kde se lokální i globální dimenze vzájemně obohacují – každý může dát to svoje, každý má dát to svoje, svoji kulturu, svoji filosofii a svůj způsob myšlení; [budoucnost je] tam, kde krása a bohatství menších a odepisovaných skupin může vzkvétat a kde ten, kdo má víc, slouží a rozdává se těm, kdo mají méně.

 

Přeložil Milan Glaser

 

23. září 2020, 13:12