Hledejte

Vatican News
2020.09.16 Udienza Generale Generální audience 16. září 2020, nádvoří sv. Damase.  (Vatican Media)

Uzdravit svět – 7. Péče o společný dům a kontemplativní přístup

Katecheze papeže Františka na generální audienci, 16. září 2020, Nádvoří sv. Damase

(Gn 2,8-9.15)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

K vyváznutí z pandemie je zapotřebí, abychom pečovali o sebe navzájem. Opatrovali sebe a opatrovali se vzájemně. A nezbytné je podporovat ty, kdo poskytují péči těm nejslabším, nemocným a starým lidem, kteří – jak je dnes nepěkným zvykem – bývají odsouváni stranou. Ti, kdo pečují o nemocné, označuje výstižně španělský termín „cuidadores“, a plní v dnešní společnosti zásadní roli, i když se jim často nedostává uznání a odměny, jež zasluhují. Péče o druhé je zlatým pravidlem našeho lidského bytí a přináší zdraví i naději (srov. Laudato si´, 70). Péče o  nemocné, potřebné a marginalizované je lidským, jakož i křesťanským bohatstvím.

Pečovat musíme také o náš společný dům: o zemi a o každé stvoření. Všechny formy života jsou vzájemně propojeny (tamt. 137-138) a naše zdraví závisí na zdraví ekosystémů, které stvořil Bůh a svěřil do naší péče (srov. Gn 2,15). Jejich zneužívání je těžký hřích, který působí škody a choroby (srov. Laudato si´, 8,66). Nejlepším protilékem na zneužívání našeho společného domu je kontemplace (srov. tamt. 84, 214). Jak to? Copak neexistuje vakcína na péči o společný dům? Tou je kontemplace. „Když se nenaučíme zastavit se, abychom obdivovali krásu a dovedli ji ocenit, není nic divného, že se z každé věci stane předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání“ (tamt. 215). Předmět na „jedno použití“. Nicméně, náš společný dům, stvoření není pouhým „zdrojem“. Každé stvoření má svoji vlastní hodnotu a je „svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty“ (KKC, 339). Tuto hodnotu a tento odlesk božského světla je třeba objevovat, a k tomu je zapotřebí se ztišit, naslouchat a rozjímat. Kontemplace uzdravuje duši.

Bez kontemplace se snadno upadne do vychýleného a domýšlivého antropocentrismu – „já“ jsem středem všeho - což naši roli lidských bytostí naddimenzovává a činí z nás absolutní vládce všeho ostatního stvoření. Pokřivená interpretace biblických textů o stvoření přispěla k tomuto mylnému pohledu, vedoucímu k využívání, ba zadušení země. Domníváme se, že jsme střed, osobujeme si místo Boha a tak boříme harmonii Božího plánu. Stáváme se dravci, když zapomínáme, že jsme povoláni být strážci života. Můžeme a zajisté máme obdělávat zemi, abychom žili a rozvíjeli se. Práce však není synonymem vykořisťování, a vždycky ji provází péče: obdělávat, chránit, pracovat a opatrovat - to je naše poslání (srov. Gen 2,15). Nelze si nárokovat neustálý materiální růst, aniž bychom pečovali o společný dům, který nás hostí. Naši nejchudší bratři a naše matka země naříká nad škodami a nespravedlnostmi, které jsme způsobili, a domáhají se změny kurzu. Požadují od nás obrácení a změnu cesty, abychom začali pečovat také o zemi, o stvoření.

Je tedy důležité obnovit kontemplativní dimenzi, tedy dívat se na zemi a stvoření jako na dar, nikoli jako na věc zužitkovatelnou k vlastnímu prospěchu. Když rozjímáme, odhalujeme v druhých a v přírodě mnohem víc než jejich užitečnost. To je jádro problému: rozjímat znamená přesahovat užitkovost věcí. Kontemplace krásy není její zužitkování. Rozjímání je nezištné. Objevujeme ve věcech vnitřní hodnotu, kterou jim udělil Bůh. Jak učili mnozí duchovní mistři, má nebe, země, moře a každé stvoření obraznou či mystickou schopnost přivádět nás ke Stvořiteli a ke společenství se stvořením. Například sv. Ignác z Loyoly na závěr Duchovních cvičení podává „Nazírání k nabytí lásky“, kterým nabádá rozjímat o tom, jak se Bůh dívá na svoje tvory, radovat se spolu s nimi, objevovat přítomnost Boha v Jeho tvorech a svobodně a s milostí jim prokazovat lásku a péči.

Kontemplace nás učí prokazovat péči, nenazírá přírodu zvnějšku, jako bychom do ní nebyli pouhrouženi. Jsme uvnitř přírody, jsme její součástí. Kontemplace se uskutečňuje spíše zevnitř, uznáním, že jsme součástí stvoření, a činí z nás protagonisty a nikoli pouhé diváky reality, která je beztvará a vhodná pouze k zužitkování. Kdo rozjímá, žasne nejenom nad tím, co vidí, ale poněvadž také cítí, že je součástí této nádhery a je také povolán o ni pečovat a chránit ji. Nesmíme přitom zapomínat, že kdo není schopen rozjímání nad přírodou a stvořením, není schopen nahlédnout bohatství druhých lidí. Kdo žije tím, že zužitkovává přírodu, využívá nakonec lidi a zachází s nimi jako s otroky. To je obecný zákon. Bez kontemplativního přístupu k přírodě nelze nahlédnout krásu lidí, bratrů a sester.

Kdo je schopen kontemplace, snadněji dovede přiložit ruku k dílu, aby měnil, co vede k úpadku a škodám na zdraví. Zapojuje se do výchovy a uplatňování nových výrobních i spotřebních návyků a přispívá  k novému modelu ekonomického růstu, který zaručuje respekt ke společnému domu a k lidem. Kdo je kontemplativní v činnosti má tendenci stát se opatrovníkem životního prostředí. To je krásné! Každý z nás má být opatrovníkem ryzosti životního prostředí a snažit se spojovat  prastaré vědění tisíciletých kultur s novými technikami, aby náš životní styl byl stále  udržitelný.

Rozjímat a opatrovat – to jsou dva postoje, které ukazují cestu k nápravě a opětovnému vyvážení vztahu nás lidí ke stvoření. Náš přístup ke stvoření se často jeví nepřátelským. Pustošíme stvoření ke svému užitku. Sdíráme stvoření ke svému prospěchu. Nezapomeňme, že se za to draze platí. Jak říká španělské přísloví: „Bůh odpouští vždycky, my někdy, příroda nikdy.“ Dnes jsem v novinách četl o dvou velkých tajících ledovcích v Antarktidě, nedaleko Amundsenova moře. Rozpouštějí se, což bude hrozné, protože stoupne hladina moře a povede k mnoha těžkostem a spoustě škod. A proč? Kvůli oteplování z nedbalosti o životní prostředí, o společný dům. Pokud je však náš přístup - dovolím si říci - „bratrský“... obrazně řečeno. Pokud máme „bratrský“ vztah se stvořením, staneme se opatrovníky společného domu, strážci života a naděje. Budeme opatrovat poklad, který nám Bůh svěřil, aby se z něho mohly těšit budoucí generace. Někdo si může říci: „Já to zvládám.“ Problémem však není, jak to zvládneš dnes, jak říkal jeden vynikající německý, protestantský teolog Bonhoeffer. Problémem není, jak to zvládáš dnes, ale jaký bude tvůj odkaz pro život budoucích generací. O to pečujme.

Ti kdo se ubírají touto cestou, stávají se „strážci“ společného domu, strážci života a naděje. Pečují o odkaz, který nám svěřil Bůh, aby se z něj těšily budoucí generace. Myslím zejména na indiánská etnika, jimž všichni dlužíme uznání a také pokání za nápravu škod, které jsme jim způsobili. Myslím však také na hnutí, sdružení a lidová uskupení, jež se zasazují o ochranu svého teritoria a jeho přírodních a kulturních hodnot. Ne vždycky jsou tyto sociální iniciativy ceněny, někdy jsou dokonce mařeny, protože nepřinášejí peněžní zisk, ale ve skutečnosti přispívají k jakési mírumilovné revoluci, kterou bychom mohli nazvat „pečovatelská revoluce“. Pečující kontemplace, opatrující kontemplace. Nazíravá péče o nás, o stvoření, o naše děti a vnuky, péče o budoucnost. Pečující a opatrující kontemplace, zanechávající odkaz budoucím generacím.

A toto nemá být delegováno pouze na někoho. To je úkol pro každého člověka. Každý z nás se může a má stát „strážcem společného domu“, schopným chválit Boha za Jeho stvoření, které umí nazírat a opatrovat.

 

Přeložil Milan Glaser

16. září 2020, 14:20