Hledejte

Vatican News
Caravaggio, Sv. Jeroným Caravaggio, Sv. Jeroným  

"Scripturae Sacrae affectus" - Apoštolský list k 1600. výročí smrti sv. Jeronýma

Neúnavný učenec, překladatel, exegeta, hluboký znalec a zanícený šiřitel Písma svatého, rafinovaný interpret bliblických textů, horlivý někdy až bouřlivý obhájce křesťanské pravdy, asketa a neoblomný poustevník, ale také zkušený duchovní vůdce, s velkodušností a laskavostí – tímto dlouhým výčtem přívlastků a jmen označuje sv. Jeronýma papež František v apoštolském listu „Scripturae Sacrae affectus“ vydaném dnes u příležitosti 1600. výročí smrti tohoto Učitele církve.

Pozemský život sv. Jeronýma se uzavřel 30. září roku 420 v Betlémě, v komunitě, kterou založil při jeskyni Narození Páně. První část apoštolského listu mapuje život sv. Jeronýma ve světle duchovních událostí, které jej v různých etapách nasměrovaly.  Počínaje vizí Krista soudce, který jej patrně v postní době roku 375 označil za ciceroniána spíše než křesťana, a roznítil v Jeronýmovi rozhodnutí věnovat život překladu a komentování Božího slova.

Sv. Jeroným se narodil v roce 345 ve Stridonu, na území dnešního Chorvatska, náležejícím do Aquilejského patriarchátu. Pokřtěn byl v dospělosti v Římě, kde studoval rétoriku. S východní monastickou tradicí rozšířenou sv. Atanásiem se setkal poprvé na cestě do Trevíru a po návratu do Aquileie zahájil se svými přáteli komunitní život. Veden touhou po stále úplnější askezi se v necelých třiceti letech uchýlil na chalkidskou poušť, aby v hlubší oddanosti Bohu a silnějším vědomí jeho přítomnosti dále studoval biblické jazyky. Papež připomíná apokryfní příběh situovaný do této doby, v němž Jeroným s Hospodinem vede dialog o tom, co mu ještě schází k úplnému sebedarování. „Dej mi své hříchy, abych mohl mít tu radost a znovu je odpustit,“ odpovídá Bůh.

Kolem roku 379 byl Jeroným v Antiochii vysvěcen na kněze. Odtud putoval do Konstantinopole, kde poznal Řehoře Naziánského, pracoval na překladu Origenových homilií a Eusebiových dějin, a zažil čas koncilu slaveného v roce 381. O rok později se Jeroným vrací do Říma, kde se stává blízkým spolupracovníkem papeže Damase. Za podpory římských aristokratek toužících po radikálně evangelním životě, jako Marcela, Paola a její dcera Eustachia, založil na Aventinu „večeřadlo“, centrum rigorózního studia a četby Písma, kde se stává exegetou a duchovním vůdcem. Právě v té době se začíná věnovat revizi dosavadních latinských překladů evangelií, pokračuje na překladech řeckých otců, ale vystupuje také jako veřejná osoba, která se neváhá pouštět do polemik s heretiky. Po smrti papeže Damase musel Jeroným se svými následovníky Řím opustit. Vydává se nejprve do Egypta, kde se potkal s velkým teologem Didymem Slepcem, a poté do Palestiny, kde se od roku 386 definitivně usadil na místě Ježíšova narození. V Betlémě založil mužsky a ženský klášter spolu s útulky pro poutníky přicházející na svatá místa.

„Jeroným nenachází ve studiu prchavé potěšení zacílené samo na sebe, nýbrž cvičení v duchovním životě, prostředek putování k Bohu a takto se také jeho klasické vzdělání proměňuje v dozrálou službu církevní komunitě,“ čteme v apoštolském listu. Jeho učitelskou horlivost a zároveň realismus vystihují slova z listu Nepotiánovi, věnovaná životě kleriků: Jeroným píše: „Slovo kněze musí být okořeněno četbou Písma. Nechci, abys byl recitátorem nebo mnohomluvným šarlatánem, nýbrž tím, kdo rozumí posvátným tajemstvím a zná učení (sacramentorum) svého Boha až do hloubky. Je totiž typické pro nedouky, že přemílají slova a získávají si přízeň nevzdělaného lidu rychlou mluvou. Kdo je beze studu vysvětluje často to, co nezná, a předstírá, že je velkým odborníkem jenom proto, že dokáže druhé přesvědčit.“ (Ep. 52,8: CSEL 54, s. 428-429)

Betlémské období bylo tvůrčím vyvrcholením Jeronýmova života, plně věnovaného studiu Písma a monumentálnímu překladu celého Starého zákona na základě hebrejského originálu. Zároveň sepsal komentáře k prorockým knihám, žalmům, k dílu sv. Paolina a sestavil učebnice biblického studia. „Při studiu božských knih jsem nikdy nevěřil pouze svým silám  (…) mám ve zvyku klásti si otázky také ve věcech, o nichž jsem byl přesvědčen, že je znám, a ještě spíše o tom, v čem jsem si nebyl jist“ – píše Jeroným o své kritické metodě, v níž zároveň usiloval o práci na překladech posvátných textů „v témže duchu, v jakém byly napsány“.

Papežský list poukazuje na  Jeronýmovu obhajobu pravé víry, zachovanou v čilé korespondenční činnosti, která jej ukazuje jako člověka žijícího ve vztazích, reflektujícího dobu zvratů a změn, jimiž prochází, s rázností a upřímností, ale zároveň s laskavým vědomím, že “láska je nedocenitelná”. “Poslední léta života tráví v osobní a komunitní rozjímavé četbě Písma, v kontemplaci a ve službě bratřím skrze své dílo.” “Šťasten je ten, kdo má ve svém srdci Betlém, neboť v jeho srdci se Kristus rodí každý den!” - jak napsal Jeroným v homilii k 95. žalmu.

Papežský list k 1600. výročí smrti sv. Jeronýma připomíná dvě inspirativní dimenze života tohoto Učitele církve a ukazuje také na jejich tradiční zachycení ve výtvarném umění.  Mnišství a askezi vystihuje mistrovské dílo Leonarda da Vinci ve Vatikánské Pinakotéce, zatímco obraz badatele a jazykozpytce zachycuje na několika svých obrazech Albrecht Dürer. Obojí pak mistrovsky spojuje Caravaggiovo plátno z Gallerie Borghese, na němž asketický stařec upírá zrak ke knize a smáčí brk v kalamáři.

Láska k Písmu

Svatý Jeroným, se svou zběhlostí v rafinovaných finesách klasického písemnictví, neobdivuje v Písmu poetickou a narativní sílu, vyzdvihovanou dnešními exegety, ale spíše pokorný způsob zjevování se Boha, který prochází celou Biblí. Vnímá zakořeněnost novozákonní tradice ve Starém zákoně a ukazuje, jak “jedině ve světle starozákonních předobrazů je možné rozpoznat plnost smyslu Kristovy události, završené jeho smrtí a vzkříšení”, všímá si apoštolský list papeže Františka spolu s doporučení vrátit se v katechetické a kazatelské praxi k těmto východiskům. Také svou horlivost a odhodlanost čerpá Jeroným ze starozákonních proroků plně oddaných Boží věci. “Po vzoru Eliáše, Jana Křtitele, ale také apoštola Pavla jej rozpaluje hněv při setkání se lží, pokrytectvím a falešným učením a jeho řeč se stává provokativní a zdánlivě ostrá.” Třeba ji číst jako “vzor nepohnutého svědectví pravdě, nabývající přísnosti napomenutí, jež mám vést k obrácení”, projevuje se "odvahou služebníka, který se nechce zalíbit lidem, ale pouze svému Pánu”. 

Studium Písma

Apoštolský list se zastavuje nad zvláštním charakterem Písma svatého, které často není “snadno přístupné” ani pro ty, kdo jsou intelektuálně připraveni. Posvátný text se jeví jako “zapečetěný”, uzavřený interpretaci a je tedy nutné, aby zasáhl svědek, který poskytne osvobozující Kristův klíč, jenž jedině je schopný rozlomit pečeti a knihu otevřít. V tomto smyslu je tedy zapotřebí zprostředkující služby tlumočníka, který rozšifrovaná významy. Svatý Jeroným je po této stránce předchůdcem úsilí dnešních biblistů, neboť - jak učí konstituce Dei Verbum, Bible je “duší posvátné teologie”. Vedle vynikajících institutů v Římě a v Jeruzalémě specializovaných na biblické vědy, dokument připomíná povinnost každé teologické fakulty zajistit studentům přístup k interpretačním kompetencím jak v exegesi tak v syntéze biblické teologie. Za žádoucí považuje také systematickou formaci všech křesťanů, aby dokázali čerpat z Písma plody moudrosti, naděje a života. “V mnoha křesťanských rodinách nenajdeme bohužel nikoho, kdo by se cítil schopen - jak je to předepsáno v Tóře - seznamovat děti s Hospodinovým slovem v celé jeho kráse a duchovní síle,” upozorňuje papež František a dodává, že právě k tomu má sloužit jím ustanovená Neděle Božího slova.

Vulgáta

Apoštolský list věnovaný sv. Jeronýmovi nemůže nepřipomenout jeho největší dílo, totiž revizi a úplný překlad Bible do latiny. Znalost řečtiny a hebrejštiny spolu s vynikající latinskou formací, ale také schopnost využít dosavadní filologické nástroje, mu dovolila vytvořit překlad nazvaný Vulgáta, “skutečný monument, který utvářel kulturní historii Západu a její teologický jazyk”. Tridentský koncil posléze v dekretu “¨Insuper” označil charakter Vulgáty za “autentický” a učinil z ní základ studia, kázání a veřejných disputací v latinské církvi, což ovšem nijak neumenšuje důležitost původních jazyků ani nezakazuje nové překlady. Jak se dále připomíná, z II. vatikánského koncilu vzešel požadavek revidovat Vulgátu ve světle nových poznatků, jehož výstupem se stala Neovulgata, vydaná v roce 1979.

Překlad jako inkulturace

Františkův list označuje Jeronýmův překlad Bible do latiny za počin “inkulturace” Písma do latinského jazyka a kultury a za “trvalé paradigma misionářského působení církve”. “Různé způsoby, jimiž je Boží slovo hlásáno, chápáno a prožíváno v každém novém překladu obohacuje Písmo samotné, neboť - podle známého výroku Řehoře Velikého - roste s každým čtenářem a po staletí tak získává nové akcenty a novou rezonanci,” čteme dále. Dokument cituje také Paula Ricoeura, který interpretoval překlad jako projev “lingvistického pohostinství” analogický k jiným formám vstřícnosti. Překladatelská činnost tak dostává širší etický rozměr a místo v papežem často propagované “kultuře setkání”. “Překladatel je stavitelem mostů,” neboť mnoho konfliktů a předsudků se rodí z neznalosti jazyka druhého. V tomto kontextu papež oceňuje práci mnoha misionářů, kteří publikovali gramatiky, slovníky a další jazykové nástroje pokládající základy lidské komunikace v misijních prostředích. “Je zapotřebí tuto práci ocenit a dále do ní investovat,” konstatuje se v listu s tím, že se tak přispěje k překonání hranic nekomunikativnosti a nedostatku setkání.

Jeroným a Petrova katedra

Řím byl Jeronýmovi “duchovním přístavem”, kam se neustále vracel. V Římě dostal humanistické vzdělání a upevnil svou křesťanskou víru, stal se mistrem a milovníkem latiny, jazyka Věčného města, a navzdory záštím a nepochopení, které jej odtud nakonec vyhnaly, zůstal vždy silně spjat Petrovou katedrou - připomíná se v závěrečných pasážích apoštolského listu. “Já, který nenásleduji nikoho než Krista, přidržuji se ve společenství Petrovy katedry. Vím, že na této skále je církev vybudována”, zdůrazňoval Jeroným a jakkoli jej vášeň z lásky k pravdě vedla někdy k až příliš silným slovům, jeho orientací byl Kristův pokoj, totiž - jak píše - “pokoj beze zbytků nepřátelství, pokoj, který v sobě neschraňuje válku, totiž takový, který si nepodrobuje protivníky, nýbrž spojuje je v přátelství!” (Ep. 82, 2, CSEL 55, s. 109)

V závěru apoštolského listu papež František připojuje apel obrácený především k mladým lidem. Vybízí je, aby v knihovně nebo i na internetu vyhledali knihy, které jsou výrazem žízně po Bohu zachvacující člověka a odrážející duchovní dozrávání teologů a filosofů, umělců a básníků, historiků a vědců. Papež poznamenává, že se dnes nedostává věrohodných interpretů naší vlastní kulturní tradice, a povzbuzuje mladé lidi, aby vyšli ve svém hledání ze svého dědictví. “Křesťanství vás činí dědici nepřekonatelného kulturního bohatství, jehož je třeba se chopit. Objevte nadšení pro tyto dějiny, které jsou vašimi dějinami,” vybízí papež František v listu datovaném 30. září, na liturgickou památku sv. Jeronýma.

(job)

30. září 2020, 17:53