Ježíš je kamenem, na kterém se Šimon stal skálou
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Slavíme dnes svaté patrony Říma, apoštoly Petra a Pavla. A dostalo se nám daru sejít se tady a modlit se poblíž místa, kde mučednickou smrtí zemřel a je pohřben Petr. Dnešní liturgie nám však připomíná docela jinou epizodu a vypráví o tom, jak byl Petr o několik let dříve zachráněn před smrtí. Byl zatčen a uvězněn, a církev, obávající se o jeho život, se za něho nepřetržitě modlila. Proto sestoupil anděl, aby ho z vězení vysvobodil (srov. Sk 12,1-11). Avšak po mnoha letech, kdy byl Petr uvězněn v Římě, se za něho církev opět modlí, avšak tentokrát jeho život ušetřen nebyl. Jak to, že byl z této zkoušky nejprve vysvobozen a potom nikoli?
Petrův život má totiž určitý průběh, který může pomoci osvětlovat i ten náš. Pán mu udělil mnoho milostí a vysvobodil jej od zla, a činí tak i s námi. I my za Ním přicházíme jenom, když něco potřebujeme, prosíme o pomoc. Bůh však vidí dál a vybízí nás jít dál, hledat nejenom Jeho dary, nýbrž Jeho samého, a svěřovat mu nejenom problémy, nýbrž svůj život. Tak nám konečně může udělit tu největší milost, kterou je darovat život. Ano, v životě je nejdůležitější učinit ze svého života dar. A to platí pro všechny: pro rodiče ve vztahu k dětem, pro děti ve vztahu ke stárnoucím rodičům (přicházejí mi tady na mysl mnozí staří lidé, kteří byli opuštěni rodinou – dovolím si říci – jako byli materiálem na vyhození. To je velké drama našich časů: samota starých lidí. Potomci a vnuci nedávají svůj život do služeb starých), pro toho, kdo žije v manželství, i pro toho, kdo vede zasvěcený život; platí to všude, doma i v práci, a vůči komukoli, koho máme před sebou. Bůh si přeje, abychom rostli darováním, pouze tak budeme velicí. Rosteme, pokud se dáváme druhým. Pohleďme na sv. Petra: nestal se hrdinou proto, že byl vysvobozen z vězení, nýbrž proto, že zde odevzdal svůj život. Popravčí místo proměnil svým sebedarováním na útulné místo naděje, kde se nacházíme.
Oč tedy Boha prosit: nejenom o pouhou milost okamžiku, nýbrž o milost života. Evangelium nám dnes podává právě dialog, který Petrovi změnil život. Ježíš se jej otázal: »Za koho mne pokládáš Ty?«. Petr odpověděl: »Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha«. A Ježíš: »Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův« (Mt 16,16-17). Ježíš jej nazývá blahoslaveným, to znamená doslova šťastným. Jsi obšťastněn, poněvadž jsi to řekl. Všimněme si, že Ježíš říká: „blahoslavený jsi“ Petrovi, který mu řekl: jsi Syn živého Boha“. Co je tedy tajemstvím blaženého, šťastného života? Uznat Ježíše, avšak Ježíše jako živého Boha, nikoli jako sochu. Není totiž důležité vědět, že Ježíš je velikánem dějin, není důležité cenit si toho, co řekl nebo činil: záleží na tom, jaké mu dávám místo ve svém životě. A tehdy Šimon Petr slyšel Ježíšova slova: »Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev« (v.18). Nebyl nazván Skálou, protože byl pevný a spolehlivý. Nikoli, dopustí se mnoha chyb, není zrovna spolehlivý, pochybí a dokonce Mistra zapře. Rozhodl se však budovat život na Ježíši - skále, nikoli - jak praví text - na »těle a krvi«, tedy na sobě, svých schopnostech, nýbrž na Ježíši (srov. 17). Ježíš je kamenem, na kterém se Šimon stal skálou. Totéž můžeme říci o apoštolovi Pavlovi, který se zcela daroval evangeliu a všechno ostatní považoval za smetí, aby získal Krista.
Dnes si před apoštoly můžeme položit otázku: „Na čem jsem založil život já? Myslím jenom na okamžité potřeby anebo věřím, že mojí pravou potřebou je Ježíš, který ze mne vytváří dar? A jak svůj život buduji? Na svých schopnostech nebo na živém Bohu?
Madona, která se cele svěřila Bohu, ať nám pomáhá stavět na Něm každý den a přimlouvá se za nás, abychom mohli s Boží milostí učinit ze svého života dar.
Přeložil Milan Glaser
