Hledejte

Vatican News
Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly 

Boha nacházíme skrze sebepoznání a v životě pro druhé

Kniha pod výmluvným názvem „Chce to změnu!“ (v italském originále ještě důraznějším díky užití imperativu), která se v těchto dnech objevila na italském trhu („Cambiamo“, Solferino 2020, 352 stran, 17 euro), shromažduje úvahy Jorge Maria Bergoglia – papeže Františka z doby jeho působení v argentinské jezuitské provincii. Její četba nám zpřístupňuje onu „vůli po změně“, která se již tehdy vtiskla do jeho myšlení. Křesťanská víra přivádí k naslouchání Bohu, jestliže nic nepředstírá a pokud se touha srdce vysvleče z lidských jistot.

Svazek Bergogliových reflexí uvozuje předmluva šéfredaktora jezuitského periodika La Civiltà Cattolica, otce Antonia Spadara, podle něhož toto dílo může “napomoci k chápání náboženského prožitku a měřítek činnosti prvního jezuitského papeže v dějinách církve. Uvědomíme si, proč je natolik přesvědčen o důležitosti utopie vnímané nikoli abstraktně, nýbrž jako životní síla a otevřenost vůči budoucnosti počínaje realitou, tedy tím, co jsme”. “Chceme-li pochopit člověka”, čteme dále v předmluvě, “musíme sestoupit ke kořenům jeho formace a zkoumat zlomové body, krizové momenty a zvraty. Z toho důvodu předkládaná kniha podstatně ulehčuje porozumění papeži Františkovi, neboť je výrazem přechodného údobí, za kterého v něm dozrála schopnost rozlišování a volby”.

Touha

Jezuita Bergoglio se zamýšlí především nad různými formami touhy, jimž  je věnována první a druhá část knihy. “Jakýkoli život určuje jeho schopnost sebedarování. Zde totiž přesahuje sám sebe a dospívá k plodnosti”, prohlašuje o Vánocích roku 1987. “Naopak život a smrt, které jsou nasměrovány samy na sebe, znamenají uzavřenost a nepolodnost. Nežít a neumírat pro sebe je tedy podmínkou, uschopňující k jakékoli sebepřesažnosti. Pouze takto se život stává pravým životem a smrt pravou smrtí. V opačném případě se načrtává jejich pouhá karikatura a zaplétá se nudný a zároveň vysilující řetězec egoismů, který nás dusí v duchovní netečnosti”. Budoucí papez si přisvojuje vizi sv. Ignáce z Loyoly z jeho Duchovních cvičení a spolu s ním potvrzuje, že “přání či touhy rozšiřují srdce a lze v nich rozpoznat Boží hlas v dnešních dějinách”. Bergoglio, poznamenává otec Spadaro, nikdy nehovoří o heroické či vyumělkované touze, vzdálené každodennímu běhu času. Opírá se o prostou okolnost naší stvořenosti, kterou považuje za “princip a základ duchovního života” a která stojí na počátku hledání naší pravdy před Boží tváří. Na této pouti ovšem hledáme rovněž Boží pravdu o nás. Tato duchovní pouť nikdy není cestou do “jiného světa” a nemá nic do činění s pseudomystikou, která “v našich úzkostných a neočištěných srdcích podproruje vybájené zkazky. Skutečná vnitřní pouť předpokládá, že na sebe bereme břemeno svého věku, ubohosti a příběhu, který nám náleží.”

Hledání sebe a Boha

Odsud se odvíjí duchovní hledání Boha a sebe sama, které autor popisuje v třetí části knihy pomocí řady podnětů a pokynů užitečných k formaci noviců. “Člověk, který se vydává za Bohem”, všímá si Bergoglio, “se musí naučit znát sám sebe, a to ve svých nejniternějších tužbách. Má hledat Boha ve své konkrétní reálnosti, a nikoli se krýt maskou. Musí růst zevnitř, posilovat vlastní kostru, a nezaštiťovat se vnějším krunýřem.” “Čtenář se zde konfrontuje s vlastním tajemstvím ve vztahu k Bohu”, komentuje o. Spadaro, “a proto tyto stránky vyžadují osobní zaujetí, pokud chceme čerpat z jejich pokladu, nikoli odstup a objektivní četbu”. Podle Bergoglia nelze pojímat mystiku abstraktně, jelikož se váže k dějinné konkrétnosti, či ještě spíše k našemu vlastnímu životnímu příběhu. “Poznání Boha a sebe sama jdou tudíž ruku v ruce”. Následování Krista pro někdejšího proviniála argentinských jezuitů spočívá v radikálním “spočinutí v Otcových rukou a ochotě dát se Otcem opustit, tedy ochotě »ztratit« Boha, abychom s ním skutečně splynuli. Tato opuštěnost zakládá misijní poslání církve”.

Sebezřeknutí ve službě Bohu

Na počátku čtvrté části knihy Bergoglio stručně tvrdí: “Křesťané se dělí do dvou kategorií – první, která obstojí, a druhé, která nevytrvá, protože podlehne pokušení”. V tomto oddílu svazku, nadepsaném “Slovo o Vánocích”, se vnitřní hledání zaměřuje na ticho, společenství, lásku a sílu, touhu po činění dobra, kterým předchází úvaha o pevnosti v povolání. “Vytrvat, vydržet, trpělivě snášet přispívají k pevnosti při hnutích, která nás navádějí, abychom neobstáli”. Pátá část obrací pozornost k “Některým hlediskům řeholního života”, kriticky zkoumá jeho slabosti a vyznačuje ideální cílový bod v kapitolách nazvaných “Svůdnost blahobytu”, “Nevěra a nejistota”, “Pokoj a identita”, “Apoštolská smělost a vytrvalost”, a to pohledem bergogliovské dialektiky, odkrývané v “Kříži a válečném smyslu života”.

Bergogliova meditace, poznamenává Spadarova předmluva, vychází z nazírání Božího srdce, které se z lásky “vyprázdnilo”. Toto sebezřeknutí, připomenul papež František jezuitům v římském kostele Jména Ježíš (3.1.2014), vyvolává “neklid naší propastnosti”, jenž přivádí k otevřenosti vůči Bohu, který nás neustále převyšuje, Deus semper maior, Bohu ustavičně překvapujícímu a překonávajícímu naše ideály i přání. I díky tomuto klíči čtenář blíže pronikne k tomu, co pro Jorgeho Maria Bergoglia znamená členství v Tovaryšstvu Ježíšovu, což je téma prolínající se šestou a závěrečnou částí nové knihy. Současný papež se v ní (pod titulem “Jezuité”) zabývá argentinskými dějinami řádu a měřítky apoštolského života, přičemž zvláštní prostor vyhrazuje roli laiků a “lidu”.

Výbor z Bergogliových reflexí uzavírá meditace o zázraku v argentinské Saltě (“Pán v saltském zázraku”), kde na sklonku sedmnáctého století (1692) soška Matky Boží, uctívaná na hlavním oltáři, svým smutným výrazem “upozornila” na kříž, po sto let zapomenutý v sakristii hlavního městského kostela. Po kajícném procesí s ukřižovaným Kristem, na něž se občané vydali z vnuknutí jezuity Josého Carriona, Pán město ušetřil před zemětřesením. Z tohoto příběhu Bergoglio vyvozuje souvislost milosti s modlitbou, trpělivostí, pokáním a křížem. Píše: “Vděčností v nás zapouští kořeny milost. Pokud se srdce nesytí vděčností, naděje získává opačné znaménko. Již není vděčným pocitem toho, kdo obdržel a s napřaženou dlaní si přeje přijímat dál, nýbrž nevděčným spěchem člověka, který vše odmítá v domnění, že je to příliš málo.”

(jag)

19. června 2020, 18:19