Hledejte

Vatican News
2020.04.11 Veglia pasquale nella notte santa 2020.04.11 Veglia pasquale nella notte santa  (Vatican Media)

Této noci jsme obdrželi právo na naději

Homilie papeže při Velikonoční vigilii, baz. sv. Petra

»Po sobotě« (Mt 28,1) šly ženy ke hrobu. Evangelium této posvátné vigilie začíná sobotou. Je to den Velikonočního tridua, který spíše přehlížíme, strženi chvějivým očekáváním přechodu od pátečního kříže k nedělnímu aleluja. Tento rok však Bílou sobotu vnímáme více než kdy jindy jako den velkého ztišení. Můžeme se zhlédnout v pocitech žen onoho dne. Stejně jako nám se jim v očích zračilo drama utrpení, netušené a příliš náhlé tragédie. Uviděly smrt a nesly si v srdci smrt. K bolesti se přidružil strach: skončí snad stejně jako Mistr? A potom obavy z budoucnosti. Všechno bude třeba postavit znovu. Zraněná paměť, udušená naděje. Nastala pro ně nejtemnější hodina, jako pro nás.

Ženy se však touto situací nedaly paralyzovat. Nepodléhají temným silám nářku a žalosti, neuzavírají se do pesimismu, neutíkají před realitou. Učiní cosi jednoduchého a mimořádného. Připraví si doma vonné masti na pomazání Ježíšova těla. Nezříkají se lásky a v temnotách srdce zapalují milosrdenství. Madona se v sobotu - v den, který jí pak bude zasvěcen - modlí  a doufá. Tváří v tvář bolesti důvěřuje Pánu. Tyto ženy, aniž to věděly, připravovaly v temnotě oné soboty »úsvit prvního dne v týdnu«, dne, který měl změnit dějiny. Ježíš - jako zrno v zemi - dával ve světě vzklíčit novému životu, a ženy modlitbou a láskou pomáhaly vykvést naději. Kolik lidí si v těchto smutných dnech počínalo a počíná jako ony ženy a rozsévají zárodky naděje! Nepatrnými projevy péče, citu a modlitby.

Na úsvitu jdou ženy ke hrobu. Anděl jim tam říká: »Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen« (Mt 28,5-6). Před hrobem slyší slova života... A potom se setkávají s Ježíšem, původcem naděje, který tuto zvěst potvrzuje a říká: »Nebojte se« (v.10). Nemějte strach, nebojte se – to je zvěst naděje. Pro nás dnes. Jsou to slova, která nám opakuje Bůh v této noci, kterou procházíme.

Dnes v noci získáváme základní právo, které nám nebude odňato: právo na naději. Je to nová a živá naděje, která přichází od Boha. Nejde o pouhý optimismus, nejde o poklepání na ramena či příležitostné povzbuzení, náznak úsměvu. Je to dar z nebe, nemohli jsme si jej opatřit sami. Všechno bude dobré, říkáme v těchto dnech úporně a přimknuti ke kráse svého lidství necháváme od srdce stoupat slova povzbuzení. Avšak s během dní a růstem obav může i ta nesmělejší naděje vyprchat. Ježíšova naděje je odlišná. Vkládá do srdce jistotu, že Bůh umí všechno obrátit v dobré, protože dokonce z hrobu dává vyjít životu.

Hrob je místo, odkud ten, kdo tam vstoupí, nevyjde. Ježíš však pro nás vyšel, vstal pro nás, aby přinesl život tam, kde byla smrt, a aby zahájil nové dějiny tam, kde se uzavřely. On, který odvalil kámen od vchodu do hrobu, může odstranit balvany, kterými je zapečetěno srdce. Nepodléhejme proto rezignaci, neskoncujme s nadějí. Můžeme a máme doufat, protože Bůh je věrný. Nenechal nás samotné, navštívil nás, vstoupil do každé naší situace, bolesti, úzkosti a smrti. Jeho světlo, které osvítilo temnoty hrobu, dnes dosahuje do těch nejtemnějších zákoutí života. Sestro, bratře, i kdybys v srdci pohřbil naději, nevzdávej se, Bůh je větší. Temnota a smrt nemají poslední slovo. Odvahu, nic není ztraceno s Bohem!

Odvaha je slovo, které v evangeliu Ježíš pronáší neustále. Jednou jej vyslovili druzí, aby řekli žebrákovi: »Buď dobré mysli, vstaň, Ježíš tě volá!« (Mk 10,49). On, Zmrtvýchvstalý pozvedá nás potřebné. Jsi-li na cestě slabý, křehký a padáš, neboj se, Bůh tě drží za ruku a říká: „Buď dobré mysli!“. Mohl bys však, jako don Abbondio, říci: „Odvahu si sám člověk nedá“ (A. Manzoni, Snoubenci, XXV, překlad Václav Čep, Praha 1973). Nemůžeš si ji dát, ale můžeš ji přijmout jako dar. Stačí otevřít srdce v modlitbě, stačí trochu pozvednout kámen přivalený k srdci a nechat vstoupit Ježíšovo světlo. Stačí pozvání: „Přijď, Ježíši, do mých obav a řekni mi také: buď dobré mysli! S Tebou, Pane, budeme zkoušeni, ale nikoli zmateni. A ať už v nás bude jakýkoli zármutek, budeme vnímat nezbytnost naděje, protože s Tebou kříž vede ke vzkříšení, protože jsi s námi v temnotě naší noci. Jsi jistotou v našich nejistotách, Slovem v našem mlčení, a nic nebude nám nikdy moci odcizit lásku, kterou k nám chováš.

To je zvěst Velikonoc, zvěst naděje, která pokračuje posláním: »Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje« (Mt 28,10), říká Ježíš. »Jde před vámi do Galileje«, říká anděl. Pán nás předchází. Je krásné vědět, že jde před námi, vstoupil do našeho života a naší smrti, aby nás předešel do Galileje, tedy do míst, která Jemu i Jeho učedníkům připomínala všední život, rodinu, práci. Ježíš si přeje, abychom nesli naději tam, do každodenního života. Galilea však byla pro učedníky také místem vzpomínek, především na první povolání. Vrátit se do Galileje znamená vzpomínat, že byli Bohem milováni a povoláni. Každý ma svoji Galilej. Potřebujeme se vydat znovu na cestu, upamatovat se, že se rodíme a obrozujeme zdarma daným povoláním lásky tam ve své Galileji. Toto je bod, od kterého je třeba začínat vždy znovu, zejména v krizi, v čase zkoušky. Od upamatování na svoji Galilej.

Ale to není všechno. Galilea byl nejvzdálenější region od Jeruzaléma, kde se nacházeli. A nejenom zeměpisně. Galilea se nejvíce vzdalovala od posvátnosti svatého města. Byla to oblast obydlená různými národy, které praktikovaly různé náboženské kulty: »Galilea pohanů« (Mt 4,15). Tam je Ježíš posílá a žádá, aby začali odtamtud. Co to říká nám? Že zvěstování naděje nemáme omezovat na svoje posvátná území, nýbrž nést ji všem. Všichni totiž potřebují dodat odvahu, a pokud to neučiníme my, kteří jsme se rukama dotýkali »Slova života« (1 Jan 1,1), kdo to učiní? Jak krásné je být křesťany, kteří potěšují, nesou břemena druhých a zvěstují život v době smrti! V každé Galileji, v každém regionu lidstva, do něhož patříme a který nám patří, neboť všichni jsme bratři a sestry, nesme zpěv života! Umlčme křik smrti, dost válek! Ať se zastaví výroba a prodej zbraní, protože potřebujeme chléb, a nikoli pušky! Ať ustanou interrupce, které zabíjejí nevinné životy. Ať se otevřou srdce těch, kdo vlastní, aby naplnili prázdné ruce těch, kterým chybí to nezbytné.

Ženy nakonec Ježíši »objaly nohy« (Mt 28,9), ony nohy, které musely ujít dlouhou cestu, vejít a vyjít z hrobu, aby nám vyšly vstříc. Objaly nohy, které potřely smrt a otevřely cestu naděje. My poutníci, hledající naději, dnes objímáme Tebe, vzkříšený Ježíši. Obracíme se zády ke smrti a otevíráne srdce Tobě, který jsi Život.

 

Přeložil Milan Glaser

11. dubna 2020, 13:01