Ježíšovy zázraky mají za účel přivádět k víře
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Jádrem liturgie této čtvrté neděle postní je téma světla. Evangelium (srov. Jan 9,1-4) podává příběh člověka, od narození slepého, kterému Ježíš dává zrak. Toto zázračné znamení potvrzuje výrok, který o sobě pronesl Ježíš: »Já jsem světlo světa« (v.5), světlo, které prozařuje naše temnoty. Takový je Ježíš. Osvěcuje na dvou úrovních: fyzické a duchovní. Slepec nejprve obdržel tělesný zrak a potom je přiveden k víře v »Syna člověka« (v.35), tedy Ježíše. Všechno představuje jednu cestu. Bylo by dnes pěkné, kdybyste si všichni vzali Janovo evangelium a přečetli si tuto pasáž, tedy 9. kapitolu. Je krásná, a velice nám prospěje přečíst si ji znovu nebo dvakrát. Divy, které koná Ježíš, nejsou okázalá gesta, nýbrž mají za účel přivádět k víře cestou vnitřní transformace.
Učitelé Zákona, kteří se tam seskupili, umíněně odmítají uznat zázrak a kladou uzdravenému muži záludné otázky. On je však smete silou reality: »Vím jedno, že jsem byl slepý, a teď vidím« (v.25). Uprostřed nedůvěřivosti a nevraživosti těch, kdo jej obklopují a nevěřícně vyslýchají, se vydává na cestu, která jej postupně přivádí k objevu identity Toho, který mu otevřel oči, a k vyznání víry v Něho. Nejprve jej považuje za proroka (srov. v. 17), potom za někoho, kdo přichází od Boha (v. 33); a nakonec Jej přijímá za Mesiáše a padá před Ním na kolena (srov. v. 36-38). Pochopil, že Ježíš, který mu daroval zrak, »zjevil Boží skutky« (srov. 3).
Kéž tuto zkušenost učiníme také! Se světlem víry objevuje slepec svoji novou identitu. Stává se »novým stvořením«. Je schopen vidět v novém světle svůj život a svět, který jej obklopuje, protože vstoupil do společenství s Kristem, vstoupil do jiné dimenze. Už není žebrákem, který je v obci marginalizován; už není otrokem slepoty a předsudku. Jeho osvěcující cesta je metaforou cesty osvobození od hříchu, na kterou jsme povoláni. Hřích je jako tmavý závoj, který zakrývá náš obličej a brání nám vidět jasně sebe i svět. Pánovo odpuštění snímá tento háv stínu a temnoty a obdarovává nás novým světlem. Postní doba, kterou prožíváme, ať je příhodným a drahocenným časem pro sblížení se s Pánem prosbou o Jeho milosrdenství v různých formách, jež nám Matka církev nabízí.
Uzdravený slepec, který vidí jak tělesnýma očima, tak očima víry, je obrazem každého pokřtěného, který byl ponořením v Milost vytržen z temnot a umístěn do světla víry. Nestačí však přijmout světlo, je třeba stát se světlem. Každý z nás je povolán přijímat božské světlo, aby ho projevoval svým životem. První křesťané, teologové prvních století říkali, že křesťanská obec, tedy církev, je „tajemství luny“, protože svítí, ale nikoli ze sebe, nýbrž světlem, které dostává od Krista. Také my musíme být „měsíčním mystériem“ a osvěcovat světlem, obdrženým od slunce, kterým je Kristus, Pán. Připomíná nám to dnes svatý Pavel: »Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy« (Ef 5,8-9). Setba nového života, zasazená do nás křtem, je jiskrou ohně, který očišťuje především nás, spaluje zlo, které máme v srdci, a umožňuje nám svítit a osvěcovat Ježíšovým světlem.
Nejsvětější Maria ať nám pomáhá napodobovat slepce z evangelia tak, abychom mohli být zaplaveni Kristovým světlem a kráčet s Kristem cestou spásy.
Přeložil Milan Glaser
