Papež: Mějme odvahu dobře zaplatit vychovatelům
Římský biskup se zamýšlel nad příznačnými rysy výchovy, kterou vykreslil jako ekologické, inkluzivní, mírotvorné a týmové hnutí.
„Jádrem výchovy je člověk v jeho celistvosti, jehož má přivést k poznání sebe sama, společného domova, ve kterém se odvíjí jeho život, a především k odkrytí bratrství jako vztahu, z něhož se vyvozuje multikulturní skladba lidstva, jež je zdrojem vzájemného obohacení. Toto výchovné směřování obnovuje „ekologickou rovnováhu na různých úrovních: na vnitřní úrovni ve vztahu k sobě samým, na úrovni solidarity s druhými, na přirozené úrovni ve vztahu se všemi živými bytostmi a na duchovní úrovni ve vztahu k Bohu“. To samozřejmě předpokládá vychovatele, „kteří jsou schopni sestavovat pedagogické postupy environmentální etiky tak, aby účinně pomáhaly růst v solidaritě, v odpovědnosti a v péči založené na soucitu“ (Laudato si´,210)“.
Výchova současně začleňuje všechny odepisované lidi, vyřazované v důsledku chudoby, válek, přírodních katastrof, sociální selekce, rodinných a existenciálních důvodů. Inkluze nabývá konkrétní podoby ve výchovných akcích pro uprchlíky, oběti obchodu s lidmi, či migranty bez ohledu na pohlaví, náboženství či etnický původ.
„Inkluze není jakýsi moderní vynález, nýbrž tvoří nedílnou součást křesťanského poselství o spáse. Dnes je nezbytné uspíšit toto inkluzivní hnutí ve výchově, abychom zabránili projevům skartační kultury, která má původ v odmítání bratrství jako ustavujícího prvku lidství.“
Další typickou vlastností výchovy je mírotvornost, pokračoval Svatý otec a vyzdvihl smiřující roli výchovy v mezigeneračních a mezinárodních sporech, střetech mezi kulturami, různými sociálním vrstvami obyvatelstva, mužstvím a ženstvím, ekonomií a etikou, lidstvem a životním prostředím.
„Tyto rozpory a protiklady, které vedou k chorobnosti vztahů, skrývají strach z odlišnosti a rozdílnosti. Výchova je proto povolána, aby svou mírotvornou silou utvářela lidi schopné pochopit, že různorodost nebrání jednotě a že je naopak nepostradatelná k obohacení vlastní identity i totožnosti všech.“
Výchova se dále vyznačuje tím, že se nejedná o činnost jednotlivých institucí či jedinců, avšak o týmové hnutí. Účastní se jí rodiny, učitelé, různé druhy kulturních, občanských a náboženských sdružení, občanská společnost a celé lidské společenství, upozornil papež.
„Toto týmové hnutí se již před nějakým časem ocitlo v krizi, a to z různých příčin. Proto vnímám jako nezbytnost, abychom 14. května uspořádali den, zaměřený na globální výchovné spojenectví, jehož organizací jsem pověřil vaši kongregaci. Obracím se s výzvou na všechny nositele odpovědnosti na politické, administrativní, náboženské a výchovné rovině, aby opětovně utvořili výchovné společenství. Cílem našeho shromáždění nebude vypracování nějakých programů, nýbrž vykročení společným krokem, abychom vyvinuli úsilí pro mladé generace a spolu s nimi a vrátili se k zápalu pro výchovu, která by byla otevřenější a inkluzivnější, schopná trpělivě naslouchat, vést konstruktivní dialog a vzájemně se chápat. Výchovná smlouva nemá být pouhým nařízením, nemá to být »převařený« pozitivismus, který jsme obdrželi v osvícenské výchově. Musí být revoluční.“
Nikdy v dějinách nebylo tolik potřebné, abychom spojili síly v širokém výchovném spojenectví, které by utvářelo zralé lidi, schopné překonávat rozštěpení a protiklady a znovu tkát předivo mezilidských, bratrštějších vztahů, vysvětloval římský biskup a vyzval k odvaze, kladoucí do středu člověka, investující to nejlepší z lidské energie, formující lidi ochotné sloužit společenství a rovněž k odvaze dobře vychovatelům zaplatit.
„V tomto globálním výchovném spojenectví spatřuji rovněž usnadnění oné interdisciplinarity a transdisciplinarity, kterou nedávná apoštolská konstituce Veritatis gaudium naznačila pro církevní studia, avšak která má platnost pro veškerá studia. Stává se vitálním a intelektuálním principem jednoty vědění za rozlišování jeho četných, souvztažných a sbíhavých projevů, a to též ve vztahu k dnešnímu roztříštěnému a nezřídka rozkládajícímu se panoramatu univerzitních studií a k nejistému, konfliktnímu a relativistickému pluralismu plynoucímu z kulturních přesvědčení a opcí.“
V závěru papež podpořil plánovaný program Kongregace pro katolickou výchovu na budoucí tříleté období, který zahrnuje vypracování direktoria, založení světového observatoria, aktualizaci církevních studií a péči o univerzitní pastoraci jako nástroje nové evangelizace.
(jag)
