Cestou křesťana je Ježíšova pokora

Ježíš překvapuje Jana Křtitele, když přichází požádat o křest. Vybočuje z lidských představ o Mesiáši, jeho cesty nejsou našimi cestami, on sám je cestou k Bohu, cestou, která je nepředvídatelné, objasňoval papež František dnešní perikopu z Matoušova evangelia. Ježíš je plně Bohem a plně člověkem, spojuje to, co bylo dříve rozděleno, překlenuje propastný rozdíl, který vnímal Jan Křtitel.

Mesiáš žádá o křest, aby se zcela naplnila spravedlnost, tedy aby se uskutečnil Otcův plán, který se naplňuje na cestě synovské poslušnosti a solidarity s křehkým a hříšným člověkem. Je to cesta pokory a úplné Boží blízkosti k jeho dětem.

Také prorok Izaiáš ohlašuje, že poslání Božího služebníka se uskuteční způsobem, který je protichůdný duchu světa:

„Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí” (42,2-3). Je to postoj mírnosti - právě to nás učí Ježíš ve své pokoře -  prostoty, úcty, uměřenosti a skrytosti, požadovaný také dnes od Pánových učedníků. Je smutné to říkat, ale kolik je učedníků, kteří se naparují z toho, že jsou Pánovi učedníci. Ten, kdo se takto natřásá, není dobrým učedníkem. Dobrý učedník činí dobro, aniž by to vystavoval na odiv.  Křesťanské společenství je ve svém misionářském působení povoláno vycházet vstříc druhým, nabízet a nikoli vnucovat, vydávat svědectví sdílením konkrétního lidského života.

Řekl papež František v promluvě před modlitbou Anděl Páně a v závěru povzbudil přítomné k připomínce vlastního křtu a slavení jeho výročí: „Je to také povinnost spravedlnosti vůči Pánu, jenž k nám byl tolik dobrý.“

(job)