Papež: Seminář je místem modlitby, studia a společenství
Papež František poukázal na probíhající odkřesťanšťování tohoto regionu, v němž mají seminaristé hlásat evangelium lidem, kterých se zmocnil chlad nejistoty či náboženské lhostejnosti. Lidé potřebují nalézt oporu v jejich pevné víře, která se pěstuje především v osobním vztahu k Ježíši Kristu. Seminář je v prvé řadě místem modlitby, zdůraznil Svatý otec, kde dosud Pán volá své učedníky na odlehlé místo, aby se s ním setkali a naslouchali mu.
„Je proto nezbytné, abychom věnovali přiměřené úsilí duchovní formaci. Jsou to nejpříhodnější léta k tomu, abychom se naučili trávit čas s Bohem, s úžasem zakoušeli milost toho, že jsme jeho učedníci, naučili se mu naslouchat a nazírat Jeho tvář. Zakusit ticho a modlitbu je zásadní – učedník, který setrvává v Pánově přítomnosti, může poznat Mistra, jako Bůh poznává jeho, jak by řekl sv. Pavel (1 Kor 13,12). Podstatné je také setkání s Ježíšem ve tváři a těle chudých lidí. Rovněž to je nedílnou součástí seminaristovy duchovní formace.“
Seminář se dále ztotožňuje se studiem jako privilegovaným nástrojem k dosažení moudrosti a odborného poznání, pokračoval Svatý otec a poukázal na sdílení při studiu. Studijní úsilí je totiž osobní, avšak nikoli individuální činnost, vysvětlil.
„Aniž bychom zanedbávali osobní sklony a vlohy, studujeme v semináři společně, protože nás pojí jedno poslání. To propůjčuje studiu Písma, teologie, dějin, práva a jakéhokoli dalšího předmětu zcela výjimečnou příchuť. Na společném horizontu, založeném na povolání a misii, se konfrontují různé typy osobní vnímavosti. To vše se děje díky službě profesorů, kteří vyučují v rámci téhož církevního horizontu, oproštěného od veškeré sebestřednosti. V takovémto prostředí se krásně studuje.“
Seminář je též domovem společenství, vyzdvihl papež František, a sice společenství vycházejícího z lidské otevřenosti vůči druhým, které ústí do kněžského společenství kolem biskupa a pod jeho vedením.
„Kněžská pastorační láska není věrohodná, pokud jí nepředchází a neprovází ji bratrství, v prvé řadě bratrství mezi seminaristy a poté mezi kněžími. Toto bratrství se stále více prosycuje apoštolátem a obohacuje rysy, plynoucími z přináležitosti k vlastní diecézi, tedy oněmi zvláštními vlastnostmi Božího lidu a světců – zejména svatých kněží – z dané místní církve.“
Papež František se poté zmínil o čtyřech druzích úzkých vztahů, které by diecézní kněz měl utvářet a které ho přibližují k Bohu, biskupovi, bratrům v kněžské službě a Božímu lidu. Připomenul seminaristům, aby nezapomínali na svůj původ:
„Pamatuj, žes byl vybrán ze stádce a přišel jsi, protože si tě zvolil Pán. Buďte blízcí Bohu, biskupovi, kněžím a Božímu lidu. Pokud něco z toho chybí, kněz postupně upadá do zvráceného klerikalismu anebo do rigidity. A tam, kde je klerikalismus anebo rigidita, se skrývají vážné problémy.
Seminární léta jsou ovšem také časem, kdy učedník – stejně jako sv. Jan – přijímá do svého domu Marii jako Matku, zakončil papež František, a svěřil italské seminaristy pod ochranu Matky Boží.
(jag)
