Hledejte

Vatican News
ITALY-POPE Papež František při přednášce v aule Tovaryšstva Ježíšova 13. prosince 2019.  (AFP or licensors)

Papež: Rozlišování v naslouchání je pilířem dialogu

V pátek představil v kongregační aule Tovaryšstva Ježíšova papež František pětisvazkové souborné vydání Spisů svého spirituála, otce Miguela Angela Fiorita S.I. Pronesl přitom obsáhlou, třičtvrtě hodinovou přednášku, v níž za pomoci osobních vzpomínek podal portrét tohoto argentinského jezuity a přiblížil tak svoji vlastní řeholní formaci.

Papežova promluva zahrnuje množství podrobností srozumitelných povětšině především jezuitům, kteří by si ji neměli nechat ujít. Nese název Miguel Ángel Fiorito - Mistr dialogu, který – jak řekl František – poznamenává v jeho pontifikátu vše, co se týká rozlišování a duchovního doprovázení. Dnes přinášíme jen několik výňatků a její plné znění bude brzy dostupné na našich internetových stránkách:

Skutečnost, že prezentuji tyto Spisy v této aule generální kurie je pro mne způsob, jak vyjádřit svoji vděčnost za všechno, co mi Tovaryšstvo Ježíšovo dalo a co pro mne učinilo. V osobě Mistra Fiorita je zahrnuto mnoho jezuitů, kteří mne formovali, a zde chci jmenovat také mnohé řeholní bratry, Mistry, dávající radostný příklad prosté celoživotní služby.

...

Předmluvě vydané v prvním svazku píši: „Spisy otce Miguela Ángel Fiorita jsou již dlouho pramenem útěchy pro nás, kteří z jeho učení čerpáme, a jejich vydání přinese velké dobro celé církvi.“ Tím jsem si jist. Pro nás argentinské jezuity je četba těchto svazků probíráním vlastních dějin: zahrnují sedmdesát let života naší rodiny, a chronologické řazení, kterým se vynořují, nám umožňuje evokovat jejich kontext. Nejenom ten bezprostřední a partikulární, ale také širší kontext všeobecné církve, který Fiorito ve šlépějích Hugo Rahnera nazývá „metadějiny spirituality“. Metadějiny jsou u Fiorita klíčovým pojmem.

»Existují metadějiny, které se někdy neukáží přímo v dokumentech, ale zakládají se na identitě určitého mystického porozumění a náleží k nepřetržitému působení Ducha svatého, neviditelně přítomného ve viditelné církvi, což je nejzazší, ale transcendentní důvod této duchovní stejnorodosti,« která existuje mezi různými křesťany odlišných epoch. Fiorito si osvojuje perspektivu, ze které jeden světec, kterého jsem nedávno kanonizoval, John Henry Newman, rozjímal o církvi: »Katolická církev nikdy neztrácí to, co jednou vlastnila [...] Spíše než by z jedné fáze přecházela do druhé, nese svoje mládí s sebou a svoji zralost ve svém stáří. To, co si církev osvojila, nezměnila, nýbrž akumulovala a podle okolností vytahuje ze svého pokladu věci staré i nové.«8 Napadá mne hezké vyjádření Gustava Mahlera: »Tradice je zárukou budoucnosti a nikoli schránkou na popel«.         

...

Poznal jsem Fiorita roku 1961 po návratu ze svého juniorátu v Chile. Byl profesorem metafyziky na Koleji sv. Josefa, našem formačním domě v San Miguel, v provincii Buenos Aires. Tehdy jsem se mu začal svěřovat, a on se stal mým duchovním vůdcem. ... Tam jsem se důvěrněji začal seznamovat s některými autory, kteří mne od té doby provázejí: Guardini, Hugo Rahner se svojí knihou o historickém zrodu spirituality sv. Ignáce a Fessard se svojí Dialektikou Duchovních cvičení.

...

V roce 1983 Fiorito napsal článek „Otcovství a duchovní rozlišování“, ke kterému sahám proto, že podává definici toho, co míní slovem duchovní (spirituální). ... Domnívám se, že bude užitečné oživit tuto definici, poněvadž dnes je tento výraz nezřídka interpretován reduktivně. Fiorito jej převzal od Origena, pro něhož „duchovní člověk je ten, ve kterém se pojí „teorie“ a „praxe“, péče o bližního a duchovní charisma prospěšné bližnímu. A mezi těmito charismaty“, jak ukázal Fiorito, „Origenes postřehnul zejména to, které nazval diakrisis, totiž dar rozlišovat různost duchů“... . Fiorito v článku prohlubuje pojem duchovního otcovství a mateřství a všeho, co obnáší. Co je třeba k jeho osvojení? Ptá se a odpovídá: „Mít dvě charismata: rozlišování duchů nebo diskrétnost a umění sdělit to  v duchovní konverzaci.“  Nestačí jen rozlišování, „je třeba správně a diskrétně umět vyjádřit myšlenky; jinak neposlouží druhým“.  Toto je charisma „proroctví“, pojímaném nikoli jako poznání budoucnosti, nýbrž jako předání osobní duchovní zkušenosti.

Když jsem jej viděl naposled, bylo to nedlouho před jeho smrtí, která nastala 9. srpna 2005. Vzpomínám si, že to bylo v neděli dopoledne a krátce po jeho narozeninách, které připadaly na svátek sv. Máří Magdaleny, 22. července. Byl hospitalizován v nemocnici Hospital Alemán. V té době již nebyl schopen mluvit. Jenom se díval. Intenzivně. A plakal. Poklidnými slzami, které sdělovaly intenzitu, s níž prožíval každé jednotlivé setkání. Fiorito měl dar slz, který je výrazem duchovní útěchy. (Pozn. pod čarou: „Útěchou se rozumí, když [...] se duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu [...] Stejně tak když prolévá slzy, které ji dojímají láskou k jejímu Pánu“ - Duchovni cvičení, 316).

To jsou výňatky z páteční přednášky papeže Františka na půdě římské rezidence generálního představeného Tovaryšstva Ježíšova.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PŘEDNÁŠKY je ZDE

 

(mig)

14. prosince 2019, 15:25