Radost ať je vaší silou, řekl papež italským kapucínům
Papež mluvil především o tom, jak Bůh povolává, a připomenul, že tak činí různými způsoby. V každé době nicméně vybízí k obrácení, které předpokládá zásadní rozhodnutí. Jde o volbu, do níž se řeholník plně vkládá a která ho nese kupředu životními cestami. Pokud se ovšem Bohem nedáme takto celistvě zapojit a současně zpochybnit, upozornil papež, hrozí nám „řeholní nakyslost“. Z takové roztrpčenosti pak pramení nešťastné pocity a ze zasvěcených osob se stávají „sběratelé utrpěných křivd“, v souladu s typickým postojem člověka, který se ustavičně vnímá jako oběť a nedokáže se vymanit z trvalých nářků. Svatá Terezie od Ježíše varovala své spolusestry před pokušením, jehož vinou se považují za objekt nespravedlivého zacházení. Jde o postoj v tempu „adagio lamentoso“, vypůjčil si papež pojem z hudební terminologie, a jako radikální protilék doporučil právě konverzi. Vstoupit do řeholní komunity znamená připravit se na to, že půjdeme z jedné konverze do druhé, neboť právě to nás přivádí k pokoře.
Svatý otec poté opětovně vyzdvihl nezbytnost „teologie substantiv“, tedy takové mluvy, která se střeží hojného užití přídavných jmen, jak již ostatně plyně z podstaty františkánského ducha. Dalším tématem hovoru bylo misijní vyslání, k němuž se úzce váže nedostatek duchovních povolání. Pokud si někdo zvolí zasvěcený život, řekl papež, přestává myslet sám na sebe, aby mohl vydávat svědectví. Nejde o násilný proselytismus, nýbrž o hlásání Ježíše Krista spíše bytím, než slovy, jak svým bratrům doporučoval sv. František z Assisi. Nikoli náhodou si rovněž současní světci za svého života vyzískali ze strany věřících i nevěřících lidí jednohlasný respekt, plynoucí z jejich věrohodného svědectví, uvedl Petrův nástupce na příkladu sv. Matky Terezy z Kalkaty. Papež kapucíny vyzval k tomu, aby jejich výsostným svědectvím byla pokora, avšak zejména chudoba, kterou je nutné uplatňovat v konkrétním životě, aniž bychom zapomínali, že ďábel vchází právě kapsami. Chudoba je matkou a hradbou řeholního života, připomenul papež slovy sv. Ignáce z Loyoly.
František poté naléhal na obezřetnost před zesvětštěním, do něhož církev někdy sklouzává. Mondénní duch církvi ubližuje a to natolik, že Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí Otce, aby nás nebral ze světa, nýbrž chránil před duchem tohoto světa, který působí zkázu a vynucuje si přetvářku. Takovému zlu je možné čelit jedině pokorou, zdůraznil papež a povšimnul si jiného pokušení v církvi. Klerikalismus, který je potomkem zesvětštění, mění pastýře ze služebníků v pány, a proto je zapotřebí, abychom se navrátili ke služebnému uspořádání v rámci církevního společenství.
Papež dále kapucínům poradil, aby žili co nejpřirozeněji podle své řehole, akceptovali druhé lidi a měli je v úctě. Bratrské společenství se uskutečňuje přirozeně, nikoli uměle, podotkl. Je milostí Ducha svatého a sytí se odpuštěním. František v této souvislosti poukázal na milosrdenství. Bůh nikdy neochabuje v odpouštění, poznamenal, kdežto nás někdy unavuje o něj prosit. Neutuchající milosrdenství papež doložil na dvou vzorech – prvním je již vícekrát opakovaný příběh o stařičkém buenosaireském kapucínovi, který své pochybnosti o možná přílišné shovívavosti ve zpovědnici omlouval tím, že se řídí Ježíšovým příkladem. Druhým je literární postava z Manzoniových Snoubenců, italský kapucín o. Felix, který byl konkrétním nositelem milosrdenství mezi trpícími v milánském lazaretu. Jeho předlohou byla skutečná historická postava, o. Felice Casati (1583-1656), dvojnásobný provinciál řádu, který sám v roce 1630 unikl morové epidemii v Miláně. V polovině čtyřicátých let 17. století byl vyslán do Madridu, aby u krále Filipa IV. dosáhl snížení daní pro svůj kraj soužený válkou a morem, čímž si vysloužil mnohá nepřátelství a dvouleté vyhnanství na Korsice. Zemřel za záhadných okolností, které se někdy vysvětlují zásahem španělské vlády, v Livornu, kde je také pohřben.
V papežově čtvrtečním rozhovoru s italskými kapucíny došlo také na soucit a milost slz. Mluvilo se rovněž o nezbytnosti hlásání evangelia v Evropě, která se z matky stala babičkou a nevede své děti k víře. V tomto ohledu mohou starému kontinentu pomoci mladé církve a rozfoukat doutnající uhlíky evropské víry, doufá papež František, který zmínil svědectví mnoha filipínských žen v Itálii. Ačkoli jsou najímány jako pomocnice v domácnosti v majetných rodinách, díky každodennímu dialogu s dětmi a mladými lidmi se ve skutečnosti mění v katechetky. V závěru Svatý otec kapucínům uložil, aby důvěryhodně svědčili hlavně před mladými lidmi, které přitahuje františkánský duch a jeho charisma radosti i prostoty.
Jménem středoitalských kapucínů papeži Františkovi poděkoval jejich představený Sergio Lorenzini, a to nejenom za vatikánské setkání, nýbrž také za dvojí návštěvu kraje Marche. Ve městě Camerino, které římský biskup navštívil letos na jaře, byl otevřen vůbec první kapucínský klášter řádu, který si za necelých deset let připomene pět století od založení (2028). Papež převzal od kapucínů několik darů – obraz kraje Marche, sochu z Beninu a šál z Etiopie, kde řeholníci působí jako misionáři, a sám své hosty podělil duchovní literaturou.
(jag)
