Ježíš nechce, aby křestané byli duchovní zpravodajové, nýbrž svědkové

Svatý otec v homilii kázal o patronech Věčného města a charakterizoval je jako svědky. Zdůraznil, že jejich životy nebyly přímočaré a neobešly se bez těžkých selhání. Avšak oba – Petr i Pavel – byli Ježíšem povoláni, aby podepírali církev.

„Mohli bychom se ptát, proč nám Pán nedal dva bezúhonné svědky s čistým trestním rejstříkem a  neposkvrněným životem? Proč Petr, když tu byl Jan? Proč Pavel a ne Barnabáš? Je v tom velké poučení: začátkem křesťanského života není zásluha. S těmi, kteří si myslí, že jsou zasloužilí, zmohl Pán velice málo. Domníváme-li se, že jsme lepší než druzí, je to začátek konce. Pán nekoná divy s těmi, kdo se považují za spravedlivé, nýbrž s těmi, kdo vědí, že jsou ubozí. Není přitahován naší znamenitostí, ne proto nás má rád. Má nás rád takové, jací jsme, a hledá lidi, kteří si sami nevystačí, nýbrž jsou ochotní otevřít srdce Jemu. Petr a Pavel takoví byli: transparentní před Bohem.“

Pochopili, že svatost nespočívá v povýšení, nýbrž v ponížení, nikoli ve stoupající klasifikaci, nýbrž v každodenním svěřování svojí vlastní ubohosti Pánu, který koná veliké věci s pokornými. Co je tedy tím tajemstvím, které jim umožnilo uprostřed slabostí postupovat dál?

„Tím tajemstvím je Pánovo odpuštění. Objevme v nich proto znovu svědky odpuštění. Oni ve svých pádech objevili moc Pánova milosrdenství, které je obrodilo. V Jeho odpuštění nalezli pokoj  a radost, jež nelze potlačit. Kvůli tomu, čeho se dopustili, mohli žít s pocitem viny. [...] Setkali se však s láskou větší než jejich selhání, odpuštěním tak mocným, že dokázalo zahojit i jejich pocity viny. Jedině zakusíme-li Boží odpuštění, narodíme se opravdu znovu. Odtud se začíná, od odpuštění, tam najdeme sami sebe, ve vyznání svých hříchů.“

Svědkové života, svědkové odpuštění, Petr a Pavel, jsou především Ježíšovými svědky. V dnešním evangeliu se Ježíš ptá: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“. Odpovědi se vztahují k postavám z minulosti: „Za Jana Křtitele, Eliáše, Jeremiáše nebo někoho z proroků.“ Mimořádné postavy, ale žádná už nežije. Petr však odpoví „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,13.14.16). Mesiáš, tedy Kristus, je slovo, které neukazuje do minulosti, nýbrž do budoucnosti. [...] Pro svědka je Ježíš spíše než historická osobnost živá osoba, je nový, nikoli už někdy viděný; novost budoucnosti, nikoli vzpomínka z minulosti. Svědkem není ten, kdo zná Ježíšův příběh, nýbrž kdo prožívá příběh lásky s Ježíšem.

„Drazí bratři a sestry, tváří v tvář těmto svědkům se ptejme: „Setkávám se denně s Ježíšem?“ Možná jsme na Ježíše zvědaví, zajímáme se o záležitosti církve nebo o náboženské zprávy. Otevíráme sítě a tisk a mluvíme o posvátných věcech. Takto se však zůstává u toho, co říkají lidé, u sondáží, v minulosti, při statistikách. Ježíše to zajímá málo. On nechce zpravodaje ducha a tím méně křesťany z titulních stránek či statistik. On hledá svědky, kteří mu denně říkají: „Pane, ty jsi můj život.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

(mig)