Hledejte

2019.05.01 Udienza Generale 2019.05.01 Udienza Generale 

O Otčenáši – Neuveď nás v pokušení

Katecheze papeže Františka z 1. května 2019, nám. sv. Petra

(1 Kor 10,13)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezích o Otčenáši, tentokrát již předposlední invokací: »neuveď nás v pokušení« (Mt 6,13). Jiná verze [italského liturgického znění – pozn.překl.] říká: »neopouštěj nás v pokušení«. Otče náš začíná poklidně, podněcuje naši touhu, aby se v nás mohl uskutečnit velký Boží plán. Potom se zaměřuje k životu a klade nám do úst prosbu o to, čeho máme zapotřebí každý den, »chléb vezdejší«. Potom se modlitba zaobírá našimi meziosobními vztahy, často zamořenými sobectvím, prosíme o odpuštění a zavazujeme se, že budeme odpouštět. Předposlední invokací však náš dialog s nebeským Otcem takříkajíc nabývá na dramatičnosti a dostává se na půdu konfrontace naší svobody s nástrahami Zlého.

Jak známo, původní řecký výraz obsažený v evangeliích, je těžké tlumočit přesně, a všechny jeho moderní překlady trochu pokulhávají. V jedné věci však panuje jednomyslnost: ať už se tento text pochopí jakkoli, musíme vyloučit, že by Bůh byl protagonistou pokušení, která na člověka během jeho pouti doléhají, jako by snad číhal, aby svým dětem kladl léčky a nástrahy. Takovýto výklad by odporoval především textu samotnému a byl by dalek Bohu, kterého nám zjevil Ježíš. Nezapomínejme, že je Otcem. Modlitba Páně začíná Otcem, a ten neklade svým dětem nástrahy. Křesťané nemají co do činění s nějakým žárlivým Bohem, který soupeří s člověkem anebo se baví tím, že člověka vystavuje zkouškám. Toto jsou obrazy pohanských božstev. V Jakubově listě čteme: »Když je někdo pokoušen, ať neříká: „To mě pokouší Bůh!“. Jako je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, tak ani on sám nikoho nepokouší« (Jak 1,13). Naopak: Otec není původcem zla a žádnému synovi, který jej prosí o rybu, nedá hada (srov. Lk 11,11) – jak učí Ježíš - a když se v životě člověka objeví zlo, bojuje po jeho boku, aby byl osvobozen. Bůh stále bojuje za nás, nikoli proti nám. Je Otcem! A v tomto smyslu se modlíme Otčenáš.

Tyto dva momenty – zkouška a pokušení – byly tajemně přítomny v životě samotného Ježíše. Boží Syn se v této zkušenosti stal kompletně naším bratrem, a to způsobem, který hraničí téměř se skandálem. A právě tyto pasáže evangelia nám dokazují, že nejobtížnější invokace byly již vyslyšeny. Bůh nás nenechal samotné, nýbrž zjevuje se v Ježíši až do posledních důsledků jako „Bůh-s-námi“. Je s námi, když nám dává život, je s námi v průběhu života, je s námi v radosti, je s námi ve zkouškách, je s námi v zármutku, je s námi v porážkách, když hřešíme, ale vždycky je s námi, protože je Otcem a nemůže nás opustit.

Jsme-li pokoušeni dopustit se špatnosti - popřením bratrství vůči druhým a přáním absolutní moci nad vším a nade všemi - Ježíš toto pokušení již vybojoval za nás. Dosvědčují to první stránky evangelií. Hned jak v zástupu hříšníků přijal Janův křest, odchází Ježíš do ústraní pouště a je pokoušen od satana. Tak začíná Ježíšovo veřejné působení, totiž pokušením, které přichází od satana. Byl tam přítomen satan. Mnozí dnes říkají: „Proč dnes mluvit o ďáblu? To je stará věc. Ďábel neexistuje.“ Podívej se však, čemu tě učí evangelium: Ježíš se s ďáblem konfrontoval, byl pokoušen satanem. Ježíš však každé pokušení odmítl a vychází z nich vítězně. Matoušovo evangelium na závěr duelu Ježíše s Nepřítelem činí zajímavou poznámku: »Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu« (Mt 4,11).

Ani v čase vrcholné zkoušky nás však Bůh neponechává samotné. Když Ježíš odchází modlit se do Getseman, prostoupí jeho srdce nevýslovná úzkost, jak sděluje učedníkům, a zakouší opuštěnost a samotu; sám nese odpovědnost za všechny hříchy světa, sám s nevýslovnou úzkostí. Zkouška je natolik trýznivá, že se stane něco nečekaného. Ježíš nikdy nežebrá o lásku, a přece je oné noci jeho duše smutná až k smrti, a prosí svoje přátele, aby mu byli nablízku: »Zůstaňte zde a bděte se mnou« (Mt 26,38). Jak víme, učedníci ze strachu únavou usnuli. Ve chvíli agónie Bůh žádá člověka, aby ho neopouštěl, ale člověk usne. Avšak ve chvíli, kdy člověk prožívá zkoušku, Bůh bdí. V těch nejhorších chvílích našeho života, ve chvíli největšího trápení a nejvější úzkosti Bůh bdí, Bůh bojuje spolu s námi a je nám stále nablízku. Proč? Protože je Otec. Tak jsme začali modlitbu Otčenáš. Otec svoje děti nikdy neopouští. Ježíšova bolestná noc a jeho zápas je poslední pečeť Vtělení: Bůh sestupuje, aby nás našel v našich propastech a souženích, jimiž jsou prostoupeny dějiny.

Ve chvíli naší zkoušky je nám útěchou vědomí, že ono údolí, kterým prošel Ježíš, již není pusté, nýbrž požehnané přítomností Božího Syna. On nás nikdy neopustí.

Vzdal od nás Bože čas zkoušky a pokušení. Avšak nadejde-li nám tato chvíle, Otče náš, ukaž nám, že nejsme sami – Ty jsi Otec – ukaž nám, že Kristus na sebe již vzal i tíži tohoto kříže. Ukaž nám, že Ježíš nás volá, abychom jej nesli s Ním a s důvěrou se svěřili Otcově lásce.

 

Přeložil Milan Glaser

1. května 2019, 15:06