Hledejte

Vatican News
Pope Francis'general audience Papež na začátku generální audience 17. dubna 2019.  (ANSA)

Velikonoce – modlitba k Otci ve zkoušce

Promluva papeže Františka na generální audienci 17. dubna 2019, nám. sv. Petra.

(Mk 14, 32-36)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V těchto týdnech uvažujeme o modlitbě Otčenáš. Nyní, těsně před Velikonočním triduem, se zastavme u několika slov, kterými se Ježíš modlil k Otci v Utrpení. První invokaci pronáší Ježíš po Poslední Večeři, »pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna« - a potom »oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět“« (Jan 17,1.5). Ježíš prosí o slávu. Tato prosba před nadcházejícím Utrpením působí paradoxně. O jakou slávu jde? Sláva v Bibli je vlastně zjevení Boha, rozlišující znamení Jeho spásonosné přítomnosti mezi lidmi. Ježíš je nyní Ten, kdo definitivně vyjeví Boží přítomnost a spásu. A činí tak o Velikonocích; vyvýšením na kříž je oslaven (srov. Jan 12,23-33). Tam Bůh konečně zjevuje svoji slávu: odnímá poslední závoj a udivuje nás jako nikdy předtím. Objevujeme totiž, že veškerou slávou Boží je láska, tedy ryzí, šílená a nepředstavitelná láska překračující všechny meze a veškerou míru.

Drazí bratři a sestry, přisvojme si tuto Ježíšovu modlitbu a prosme Otce, ať nám sejme závoj z očí, abychom v těchto dnech pohledem na Ukřižovaného mohli pojmout, že Bůh je láska. Kolikrát jen si Jej představujeme jako zaměstnavatele a ne Otce, kolikrát jen ho považujeme spíše za přísného soudce než za slitovného Spasitele! Bůh však o Velikonocích ruší distance a ukazuje se v pokoře lásky, která žádá naši lásku. Proto Ho oslavujeme, když všechno, co žijeme, konáme s láskou, protože ta jediná dává život světu. Tato sláva je zajisté opakem té světské, která nastává, jsme-li obdivováni, chváleni a velebeni, zkrátka když jsem středem pozornosti. Boží sláva je však paradoxní: bez aplausů, bez publika. Středem nejsem já, nýbrž druhý. O Velikonocích vskutku vidíme, že Otec oslavuje Syna, když Syn oslavuje Otce. Nikdo neoslavuje sám sebe. Můžeme se dnes ptát: „Pro jakou slávu žiji? Svoji nebo tu Boží? Přeji si jenom dostávat od druhých anebo také dávat druhým?“

Po Poslední Večeři odchází Ježíš do Getsemanské zahrady, i tady se modlí k Otci. Zatímco učedníci nevydrží bdít a Jidáš přichází s vojáky, Ježíš začíná pociťovat »hrůzu a úzkost«. Zakouší úzkost z toho, co jej čeká: zrada, pohrdání, utrpení a ztroskotání. Je »smutný«, a tam, v této propasti, v této neútěše se obrací k Otci tím nejlaskavějším a nejněžnějším oslovením: »Abba«, tedy tatínku (srov. Mk 14,33-36). Ve zkoušce nás Ježíš učí obejmout Otce, protože v modlitbě k Němu je síla jít v bolesti dál. V soužení je modlitba oporou, ujištěním a útěchou. Opuštěn všemi a ve vnitřní neútěše není Ježíš sám, je s Otcem. Avšak my, ve svých Getsemanech často raději zůstáváme sami, místo abychom řekli „Otče“ a svěřili se Mu jako Ježíš, svěřili se do Jeho vůle, která chce naše pravé dobro. Pokud však ve zkoušce zůstáváme zavřeni v sobě, hloubíme si uvnitř tunel, tedy jakousi bolestnou introverzní jednosměrku, která vede vždycky jen hlouběji do vlastního nitra. Největším problémem není bolest, nýbrž způsob, jakým se jí čelí. Samota nenabízí východisko, modlitba ano, protože je vztahem, spolehnutím. Ježíš všechno svěřuje a cele se svěřuje Otci, přináší mu, co cítí, a v zápase se opírá o Něho. Pamatujme na to, až vstoupíme do svých Getseman – každý z nás svoje Getsemany má nebo měl či bude mít – pamatujme, až vstoupíme nebo budeme vstupovat do svých Getseman, pamatujme a takto se modleme: „Otče“.

Nakonec se Ježíš obrací k Otci třetí prosbou za nás: »Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí« (Lk 23,34). Ježíš se modlí za ty, kdo byli vůči Němu zlí, za svoje vrahy. Evangelium uvádí, že tato modlitba je pronesena při ukřižování. Pravděpodobně to byla ta nejostřejší bolest, kdy byly Ježíšovi vráženy hřeby do zápěstí a nártů. Tady, na vrcholu bolesti kulminuje láska: přichází odpuštění, tedy dar té nejzazší moci, která prolamuje kruh zla. Drazí bratři a sestry, až se budeme v těchto dnech modlit „Otčenáš“, můžeme prosit o jednu z těchto milostí: žít svoje dny ke slávě Boží, tedy žít s láskou; umět se svěřovat Otci ve zkouškách, říkat „tatínku“ Otci a nacházet v setkání s Otcem odpuštění a odvahu odpustit. Obojí jde pospolu. Otec nám odpouští, ale dává nám odvahu, abychom mohli odpustit.

 

Přeložil Milan Glaser

17. dubna 2019, 16:07