Cerca

Vatican News
2019.02.20 Udienza Generale Generální audience v aule Pavla VI. 20. února 2019.  (Vatican Media )

O Otčenáši – Otče náš, jenž jsi na nebesích

Katecheze papeže při generální audienci 20. února 2019, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezi o Otčenáši. Prvním krokem každé křesťanské modlitby je vstup do mystéria Božího otcovství. Nelze se modlit jako papoušci. Buď vstoupíš do tajemství, uvědomíš si, že Bůh je tvůj Otec, anebo se nemodlíš. Pokud se chci modlit k Bohu, svému Otci, začínám tajemstvím. Abychom pochopili do jaké míry je nám Bůh otcem, myslíme na postavy svých rodičů, ale musíme je vždycky v určité míře „protříbit“, očistit.

Říká to také Katechismus katolické církve: »Očištění srdce se týká obrazů otce a matky, které se utvořily v naší osobní a kulturní historii a které ovlivňují náš vztah k Bohu« (KKC, 2779). Nikdo z nás neměl dokonalé rodiče, jako my nebudeme nikdy dokonalými rodiči či pastýři. Všichni máme defekty, všichni. Vztahy lásky prožíváme vždycky ve znamení svých omezení i svého sobectví a proto jsou často kontaminovány tužbou přivlastnit si nebo ovládat druhého. Proto se někdy deklarace lásky mění na pocity vzteku a nevraživosti. Podívej na ty dva, kteří se minulý týden tolik milovali a dnes se nenávidí k smrti. To vidíme denně! To je proto, že všichni v sobě máme jedovaté kořeny, které nejsou dobré, občas se objeví a působí škodu.

Proto tedy, když mluvíme o Bohu jako „otci“ s myšlenkou na obraz našich rodičů, zvláště když nám prokazovali lásku, musíme zároveň zajít dál. Láskou Boha je láska Otce, »jenž je na nebesích«, podle výrazu, k jehož používání nás Ježíš vybízí. Je to naprostá láska, kterou v tomto životě zakoušíme pouze nedokonale. Muži a ženy jsou věčnými žebráky lásky – žebráme o lásku, potřebujeme lásku – hledají místo, kde budou konečně milováni, ale nenacházejí. Kolik jen přátelství a kolik zklamaných lásek je v našem světě! Mnoho.

V řecké mytologii je bůh lásky absolutně nejtragičtější. Není zřejmé, zda je andělskou či démonickou bytostí. Mytologie praví, že je synem Pora a Pénie, tedy důmyslu a nouze, a jeho údělem je nosit v sobě něco z fyziognomie svých rodičů. Z toho lze usuzovat na ambivalentní povahu lidské lásky, která je schopna propuknout a zmocnit se života v jediné chvíli a hned poté zvadnout a skonat; co uchvátí, vždycky jí uteče pryč (srov. Platón, Symposion, 203). U proroka Ozeáše se vyskytuje vyjádření, které tuto vrozenou slabost naší lásky neúprosně zachycuje: »Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí« (Oz 6,4). Nezřídka je tedy naše láska stěží dodrženým slibem, záhy vyprahlou a vyprchávající snahou, jako vycházející slunce, jež stírá noční rosu.

Kolikrát jen jsme my lidé milovali způsobem tak chabým a přerývaným. Všichni to ze zkušenosti známe. Milovali jsme, ale potom láska pominula nebo slábla. V touze milovat jsme narazili na svoje meze, nouzi svých sil a nebyli jsme schopni dodržet slib, jehož uskutečnění se ve dnech milosti zdálo snadné. Vlastně také apoštol Petr měl strach a chtěl utéci. Apoštol Petr nebyl věrný Ježíšově lásce. Vždycky tu je slabost, která působí pád. Jsme žebráci, kterým cestou hrozí, že nikdy plně nedosáhnou pokladu, po kterém již od prvního dne svého života touží, tedy lásku.

Avšak existuje jiná láska, kterou chová Otec, »jenž je na nebesích«. Nikdo nesmí pochybovat o tom, že je adresátem této lásky. Miluje nás. Miluje mne. Můžeme říci, že i kdyby nás náš otec a naše matka – hypoteticky vzato – nemilovali, existuje na nebesích Bůh, který nás miluje tak, jako nás na této zemi nemiloval a nebude moci milovat nikdo. Boží láska je trvalá. Prorok Izaiáš říká: »Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu« (Iz 49,15-16). Dnes je v módě tetování: »Hle, vyryl jsem si tě do dlaní«. Vytetoval jsem si tě na svoje ruce. Jsem tak v rukou Božích. Nemohu tě odstranit. Boží láska je jako láska matky, která nemůže zapomenout. A kdyby matka zapomněla? »Já na tebe nezapomenu,« praví Pán. Toto je dokonalá Boží láska. Takto nás miluje Bůh. I kdyby se všechny naše pozemské lásky rozdrobily, a nezůstal nám v rukou než prach, stále existuje vroucí, jedinečná a věrná láska Boží k nám všem.

Hladovění po lásce zakoušíme všichni a není hledáním něčeho neexistujícího, nýbrž pozváním k poznání Boha, který je otcem. Například obrácení svatého Augustina jede na této vlně: mladík, který je brilantním rétorem, jednoduše hledal ve stvoření něco, co žádný tvor dát nemůže, až se jednoho dne odvážil pohlédnout vzhůru. A toho dne poznal Boha, který miluje.

Výraz „na nebesích“ není vyjadřením vzdálenosti, nýbrž radikální odlišnosti lásky, jiné dimenze lásky, neochabující lásky, která trvá vždycky, ba vždycky je na dosah ruky. Stačí říci „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, a přichází ona láska.

Proto žádný strach! Nikdo z nás není sám. I kdyby na neštěstí tvůj otec na tebe zapomněl a tys na něho zahořknul, není ti upřena základní zkušenost křesťanské víry, totiž vědomí, že jsi nejmilovanějším synem Božím a že nic v životě nemůže zničit vroucí lásku Boha k tobě.

 

Přeložil Milan Glaser

20. února 2019, 15:38