Cerca

Vatican News
2019.01.16 Udienza Generale Generální audience v aule Pavla VI. 16. ledna 2019.  (Vatican Media)

O Otčenáši – „Abba, Otče!“

Katecheze papeže Františka na generální azudienci v aule Pavla VI.

(Řím 8,14-16)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezích o Otčenáši. Začněme dnes poznámkou, že v Novém zákoně se tato modlitba jako by chtěla dobrat podstaty a soustřeďuje se dokonce do jediného slova: Abba, Otče.

Slyšeli jsme, co napsal svatý Pavel v listě Římanům: »Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však  ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“« (8,15). A Galaťanům apoštol říká:  »A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“« (Gal 4,6). Dvakrát se objevuje stejná invokace, v níž je kondenzována veškerá novost evangelia. Křesťan, který poznal Ježíše a naslouchal Jeho kázání, nepovažuje už Boha za tyrana, kterého je třeba se obávat, nemá z Něho strach, nýbrž srdcem vnímá kvetoucí důvěru v Něho, může rozmlouvat se Stvořitelem a oslovovat jej „Otče“. Tento výraz je pro křesťany natolik důležitý, že se uchoval netknutý ve své původní formě: „Abba“.

Zřídka se v Novém zákoně vyskytují aramejské výrazy nepřeložené do řečtiny. Musíme si představit, že v těchto aramejských slovech zůstal jakoby „záznam“ samotného Ježíšova hlasu. Respektují Ježíšův dialekt. Hned v prvních slovech „Otče náš“ se nachází radikální novost křesťanské modlitby.

Nejde pouze o používání symbolu – v tomto případě postavy otce – ve spojení s tajemstvím Boha. Jde takříkajíc o přečerpání celého Ježíšova světa do vlastního srdce. Pokud tak učiníme, můžeme se doopravdy modlit „Otče náš“. Říci „Abba“ je něco mnohem důvěrnějšího, jímavějšího než oslovit  Boha pouze „Otče“. Proto kdosi navrhoval přeložit toto původní aramejské slovo „Abba“ výrazem „Táto“ nebo „Tatínku“ a namísto „Otče náš“ říkat „Náš Táto, Tatínku“. Budeme říkat nadále „Otče náš“, ale v srdci jsme zváni říkat „Tati“ a vztahovat se k Bohu jako dítko ke svému tatínkovi, kterému říká „tati“. Tyto výrazy totiž evokují cit, vřelost a něco, co nás uvádí do kontextu dětských let; obraz dítěte objímaného otcem, který zakouší ve vztahu k němu nekonečnou něhu. A proto, drazí bratři a sestry, abychom se modlili dobře, je zapotřebí dobrat se dětského srdce. Nikoli soběstačného srdce, tak není možné modlit se dobře, nýbrž jako dítě, které je v náruči svého otce, svého táty, svého tatínka.

Lépe nám však smysl tohoto slova přiblíží určitě evangelia. Co znamená toto slovo pro Ježíše? Otčenáš dostává smysl a náladu, pokud se naučíme jej modlit například z podobenství o milosrdném otci v 15. kapitole u Lukáše (15,11-32). Představujme si tuto modlitbu pronášenou marnotratným synem poté, co zakusil objetí svého otce, který na něho dlouho čekal, nepřipomněl mu jeho neomalená slova a nyní mu jednoduše jen dává najevo, jak moc mu chyběl. Pak objevíme, jak tato slova ožijí a nabudou na síle. A ptejme se: je možné, že Ty, Bože, znáš pouze lásku? Ty neznáš nenávist? Ne – odpověděl by Bůh – znám pouze lásku. Kde je v Tobě pomsta, požadavek spravedlnosti, rozhořčení nad uraženou ctí? A Bůh by odpověděl: Já znám jenom lásku.

Ve způsobech jednání otce z onoho podobenství je něco, co velice připomíná smýšlení matky. Jsou to především matky, které omlouvají děti, kryjí je, nenaruší empatii k nim a neustále je mají rády, i když by si to už vůbec nezasloužily.

Stačí si vybavit pouze tento výraz – Abba – aby se rozvinula křesťanská modlitba. A svatý Pavel ve svých listech jde stejnou cestou a jinak by to ani nešlo, protože je to cesta, které učil Ježíš. V tomto oslovení je síla, jež táhne celou zbývající modlitbu.

Bůh tě hledá, i když ty jej nehledáš. Bůh tě má rád, i když jsi na Něho zapomněl. Bůh v tobě rozeznává krásu, i když myslíš, žes zbytečně promarnil všechny svoje talenty. Bůh není jenom otec, je jako matka, která svoje dítě nikdy nepřestane milovat.

Modlit se znamená pro křesťana jednoduše říci „Abba“, říci „Tatínku“, říci „Tati“, ale s dětskou důvěrou.

Může se stát, že se i my ocitneme na stezkách Bohu vzdálených, jako se stalo marnotratnému synovi, anebo upadneme do samoty, která nám dá pocítit opuštěnost ve světě; anebo pochybíme a budeme ochromeni pocitem viny. V takových těžkých chvílích můžeme ještě najít sílu se modlit, když začneme oslovením „Otče“, avšak proneseném s nádechem dětské něhy: „Abba“, „Tatínku“. On přede námi svoji tvář neskryje.

Pamatujte si dobře: možná v sobě někdo z vás nosí něco nepěkného, co neví, jak vyřešit, zahořklost, protože jste učinil to či ono... On Svoji tvář neskryje. Neuzavře se do mlčení. Řekni Mu „Otče“. On ti odpoví: ty otce máš. - „Ano, ale já jsem delikvent...“ - Máš ale otce, který tě má rád! Řekni Mu „Otče“, začni se tak modlit. A ve ztišení se nám dostane odpovědi, že nás nikdy neztratil z očí. - „Ale, otče, já jsem se dopustil toho a toho...“ – „Nikdy jsem tě neztratil z dohledu, všechno jsem viděl. Ale zůstal jsem vždycky tam, blízko tebe, věrný Svojí lásce k tobě.“ – Taková bude odpověď. Nikdy nezapomeňte říkat „Otče“.

 

Přeložil Milan Glaser

16. ledna 2019, 14:59