Hledejte

2019.01.15 Conferenza stampa Pontificia Accademia per la Vita 2019.01.15 Conferenza stampa Pontificia Accademia per la Vita 

Mezi jedincem a lidským společenstvím dochází ke schismatu

„Musíme uznat, že bratrství zůstává nesplněným slibem modernosti,“ konstatuje Svatý otec v listě, napsaném u příležitosti 25. výročí založení Papežské akademie pro život.

Obsáhlý list, nazvaný Humana communitas (Lidské společenství) a datován na slavnost Zjevení Páně (6. ledna), je adresován předsedovi zmíněné vatikánské instituce, arcibiskupovi Vincenzo Pagliovi, v souvislosti s jejím chystaným plenárním zasedáním, jež proběhne koncem února (25.-27. února) na téma „Robotika, lidé, stroje a zdraví“.

„Lidské společenství – čteme v teologickém úvodu papežova listu - je Božím snem ještě před stvořením světa (Ef 1,3-14). V tomto společenství přijal věčný Syn zrozený Bohem tělo a krev, srdce a city. V tajemství zrození může velká rodina lidstva znovu objevit sebe sama. Rodinná iniciace bratrství mezi lidskými tvory je v pravém smyslu skrytý poklad, pokud jde o reorganizaci sociální politiky a lidských práv, jejíž potřeba je dnes silně pociťována. Je proto zapotřebí stále více si uvědomovat náš společný původ ze stvoření a lásky Boží. Křesťanská víra vyznává zrození Syna jakožto nevýslovné tajemství věčné jednoty mezi „povoláním k existenci“ a „chtěním dobra“, a tkví v intimitě Trojjediného Boha. Obnovené zvěstování tohoto přehlíženého zjevení může otevřít novou kapitolu v dějinách společenství a kultury lidstva, jež v porodních bolestech (srov. Řím 8,22) volá po novém zrození v Duchu. V Jednorozeném Synu se zjevuje Boží něha a vůle vysvobodit lidstvo, pokládající se za ztracené, opuštěné, skartované a nezvratně odsouzené. Mystérium věčného Syna, který se stal jedním z nás, pečetí jednou pro vždy tato Boží vášeň. Mystérium Jeho Ukřižování „pro nás a naši spásu“ i Jeho Zmrtvýchvstání jako „prvního z mnoha bratří“ (Řím 8,29) říká, kam až sahá tato vášnivá Boží snaha o vykoupení a dovršení lidského stvoření.

Musíme obnovit zřetelnost této Boží vášně k lidským stvořením a jejich světu,“ formuluje papež František teologické zaměření snah Papežské akademie pro život. Připomíná pak jejího  zakladatele sv. Jana Pavla II., který k tomu přijal podnět od velkého francouzského vědce Jérôma Lejeune v roce 1994 (11. února).

„V nynějším dějinném okamžiku – čteme dále v listu papeže Františka - se vášnivé zaujetí lidstvím a celým lidstvem ocitlo ve vážných těžkostech. Radosti rodinných vztahů a sociálního soužití vykazují hlubokou opotřebovanost. Vzájemná nedůvěra mezi jednotlivci a národy se živí nezřízeným hledáním vlastních zájmů a vyhroceného konkurenčního boje, který se nevyhýbá násilí. Zdá se, že vzdálenost mezi obsesí vlastním blahobytem a štěstím sdíleného lidství se rozšiřuje až do té míry, že dnes dochází ke skutečnému schismatu mezi jedincem a lidským společenstvím.“

„V encyklice Laudato si´ jsem poukázal na tuto nouzovou situaci, v níž se nachází náš vztah k dějinám země a národů. Je to alarm vyvolaný nedostatečnou všímavostí k velké a zásadní otázce jednoty lidské rodiny a její budoucnosti. Eroze této vnímavosti je působena světskými mocnostmi rozkolů a válek a narůstá globálně mnohem vyšší rychlostí než produkce bohatství. Jde o skutečnou kulturu – ba lépe řečeno antikulturu – lhostejnosti ke společenství, nevraživou vůči mužům i ženám a spolčenou se zvůlí peněz.

Tato nouzová situace vyjevuje jeden paradox: jak je možné, že právě v této chvíli dějin světa, kdy existují ekonomické a technologické zdroje, jež by umožnily náležitou péči o společný dům a lidskou rodinu i ke cti samotného Božího obdarování právě těmito ekonomickými a technologickými zdroji, stávají se naše rozkoly agresivnějšími a naše úzkosti tísnivějšími? Národy vnímají bystře a bolestně, byť s rozpaky tuto duchovní sklíčenost – a mohli bychom říci nihilismus -  podrobující život světu a společnosti, zmítanými tímto paradoxem. Tendence ke znecitlivění této hluboké stísněnosti slepou honbou za materiálními požitky produkuje melancholii, jež nenachází cíl, odpovídající duchovní dimenzi života. Musíme uznat, že muži i ženy naší doby jsou často demoralizováni, dezorientováni a postrádají vizi. Všichni jsme trochu upnutí sami na sebe. Systém peněz a ideologie konzumu určuje naše potřeby a manipuluje naše sny bez ohledu na krásu života a obyvatelnost společného domu.“

Po analýze tohoto lidského úpadku a paradoxu „pokroku“ zdůrazňuje papež František ve svém listě adresovaném Papežské akademii pro život „povinnost křesťanského lidu naslouchat  volání trpících národů a reagovat na negativní duchy podněcující rozkol, lhostejnost a nevraživost. A musí tak činit nejen kvůli sobě, ale kvůli všem. A je třeba jednat hned, než bude příliš pozdě. [...] Nemůžeme jít nadále cestou dekonstrukce humanismu, směšovaného s nejrůznějšími ideologiemi vůle k moci. Právě kvůli humanismu je zapotřebí postavit se proti jakékoli ideologii, která využívá přesvědčivou podporu trhu a techniky. Rozmanitost lidského života je absolutní dobro, zasluhující etické upřednostnění a mající cenu i v rámci péče o celé stvoření. Je skandální, že si humanismus odporuje, než aby se inspiroval úkonem Boží lásky. Církev musí jako první hledat krásu této inspirace a s novým nadšením být její součástí.“

„Jsme si vědomi, že jsme narazili na těžkosti i v církvi při opětovném otevření tohoto humanistického horizontu. Jako první se proto upřímně ptejme: mají církevní společenství dnes nějakou vizi a vydávají svědectví odpovídající nynější nouzové situaci? Soustředí se důkladně na nadšení a radost z předávání lásky Boha, přebývajícího na zemi mezi svými dětmi? Anebo se dosud ztrácejí ve svých problémech a v bázlivém přizpůsobování, které nepřekonává logiku světského kompromisu? Musíme se seriózně tázat, zda jsme učinili dost pro to, abychom jako křesťané nabídli  svůj specifický přínos k takové vizi lidství, která poskytuje podporu jednotě rodiny národů v dnešní politické a kulturní situaci. Anebo jsme dokonce ztratili ze zřetele toto ústřední téma a dali přednost svým ambicím duchovně vládnout světské obci, uzavřeni do sebe a svého majetku, před péčí o místní společenství, otevřené evangelní přívětivosti vůči chudým a zoufalým?“

„Je čas přijít s novou vizí bratrského a solidárního humanismu jednotlivců i národů. Víme, že víra a láska, jež jsou nezbytné k tomuto spojenectví, čerpají svůj rozmach z mysteria vykoupení dějin v Ježíši Kristu, skrytému v Bohu ještě před stvořením světa (srov. Ef 1,7-10; 3,9-11; Kol 1,13-14). A víme také, že vědomí a cítění lidské bytosti není neproniknutelné, ani necitlivé k víře a ke skutkům všeobecného bratrství, zasetého evangeliem Božího království.“

„Dobře víme, že práh zásadního respektování lidského života je dnes brutálně porušován nejenom činy jednotlivců, ale také účinky strukturálních rozhodnutí a záměrů,“ píše dále Svatý otec František Papežské akademii pro život a pozastavuje se nad jednotlivými oblastmi ohrožení úcty k životu.

„Medicína a ekonomie, technologie a politika, vypracovávané uprostřed moderní lidské pospolitosti, musejí být také a především předkládány k posouzení pozemským periferiím. Mnohé a mimořádné zdroje, jež byly dány k dispozici lidské bytosti vědecko-technologickým bádáním, hrozí, že zatemní radost z bratrského sdílení i krásu společných počinů, ačkoli jedině v jejich službách dostávají autentický smysl. Musíme uznat, že bratrství zůstává nesplněným slibem modernosti. Všeobecný rozmach bratrství, rostoucí ze vzájemné důvěry uvnitř moderní pospolitosti, jakož i mezi národy, dnes velice slábne. Síla bratrství, které mezi lidmi rozněcuje uctívání Boha v duchu a v pravdě, je tedy novou hranicí křesťanství. Každý životní detail těla i duše, odkud vyzařuje láska a vykoupení nového stvoření, jež se utváří v nás, překvapuje jako pravý a skutečný zázrak vzkříšení, které už probíhá (srov. Kol 3-1-2). Kéž nám Pán umožní tyto zázraky rozmnožovat!“ píše Petrův nástupce v závěru svého listu adresovaného členům Papežské akademie pro život.

 

(mig)

15. ledna 2019, 19:17