Beta verze

Cerca

Vatican News
Pope Francis celebrates a Mass for the closing of the synod Mše na zakončení biskupské synody 28. října 2018.  (ANSA)

Cítit potřebu spásy je počátek víry

Homilie papeže při mši na zakončení biskupské synody, baz. sv. Petra

Vyslechli jsme poslední epizodu, kterou evangelista Marek (10,46-52) popisuje Ježíšovo služebné putování, jež vyústí těsně poté v Jeruzalémě Jeho smrtí a vzkříšením. Bartimaios je tedy poslední, kdo se vydává za Ježíšem; z žebráka u cesty v Jerichu se stává učedník a spolu s ostatními jde do Jeruzaléma. Také my jsme putovali společně, „udělali jsme synodu“, a toto evangelium nyní podává tři základní etapy putování víry.

Pohleďme nejprve na Bartimaia, jehož jméno znamená „syn Timaiův“. V textu stojí »Timaiův syn Bartimaios«  (Mk 10,46). Evangelium to zdůrazňuje, ale vystupuje zde paradox: chybí otec. Bartimaios sedí u cesty, je bez domova a bez otce, není oblíben, ale opuštěn. Je slepý a nemá nikoho, kdo by mu naslouchal, a když chce mluvit, okřikují ho. Ježíš však jeho volání uslyšel. Setkává se s ním a nechává jej mluvit. Ježíš nespěchá, udělá si čas, aby jej vyslechnul. To je první krok pomoci na cestě víry: naslouchat. Je to apoštolát naslouchání, je třeba naslouchat dříve než mluvit.

Mnozí z těch, kteří byli s Ježíšem, naopak okřikovali Bartimaia, aby mlčel (srov. 48). Pro tyto učedníky byl nuzák pouhou nepříjemností na cestě, neplánovaným zdržením. Dávali přednost svému času před tím Mistrovým, svým vlastním slovům před vyslechnutím druhých; následovali Ježíše, ale přemýšleli o svých plánech. To je riziko, před nímž je třeba se mít na pozoru neustále. Pro Ježíše však volání toho, kdo prosí o pomoc, není nesnáz, která komplikuje cestu, nýbrž otázka života. Jak důležité je naslouchat životu! Synové nebeského Otce naslouchají bratřím, nikoli neužitečným klepům, nýbrž potřebám bližního. Naslouchat s láskou a trpělivostí jako to Bůh činí s námi a s našimi často jednotvárnými prosbami. Bůh se nikdy nerozmrzí, nýbrž vždycky má radost, když Jej hledáme. Prosme také my o milost chápavého a naslouchajícího srdce. Chtěl bych jménem nás všech, dospělých, říci mladým lidem: odpusťte nám, když vám nezřídka nedopřáváme sluchu a když namísto toho, abychom vám otevřeli své srdce, zahlcujeme váš sluch. Jako Ježíšova církev toužíme naslouchat vám s láskou a jsme si jisti dvojím: jednak tím, že pro Boha je váš život drahocenný, protože Bůh je mladý a miluje mladé, a jednak tím, že váš život je také pro nás drahocenný, ba nezbytný, abychom mohli jít dál.

Po vyslechnutí následuje druhý krok doprovázení na cestě víry, a tím je stát se bližním. Pohleďme na Ježíše, jenž neposílá někoho z »velkého zástupu«, který šel s Ním, nýbrž setkává se s Bartimaiem osobně. Říká mu: »Co chceš, abych pro tebe udělal?« (v.51). Ježíš se ztotožňuje s Bartimaiem, neodhlíží od jeho očekávání: Co chceš, abych pro tebe udělal? Nikoli řekl, ale udělal pro tebe. Nikoli podle idejí předem stanovených pro každého, nýbrž  pro tebe v tvojí situaci. Už Ježíšův způsob jednání je poselstvím. Takto v životě klíčí víra.

Víra prochází životem. Je-li víra koncentrována čistě na věroučné formulace, hrozí, že bude oslovovat pouze hlavu a nedotkne se srdce. A když se soustředí pouze na jednání, hrozí, že se stane moralismem a redukuje se na sociální dimenzi. Víra je však životem, je životem Boží lásky, která proměnila naši existenci. Nemáme být doktrináři či aktivisté; jsme povoláni pokračovat v Božím díle Božím způsobem, přiblížením, spjati s Ním, ve společenství mezi sebou a nablízku bratřím. V přiblížení spočívá tajemství, jak předat jádro víry a ne pouze její druhotný aspekt.

Stát se bližním znamená vnést Boží novost do života bratra, což je lék proti pokušení připravených receptů. Ptejme se, zda jsme křesťany, schopnými se sblížit, vyjít z našich kruhů a obejmout ty, kteří „nejsou naši“ a které horlivě hledá Bůh. Stále je zde pokušení, které se v Písmu mnohokrát vyskytuje, totiž umýt si ruce. Tak učinil onen velký zástup v dnešním evangeliu, tak učinil Kain s Ábelem i Pilát s Ježíšem: umyl si ruce. My však chceme napodobit Ježíše, a jako On si ušpinit ruce. On, cesta (srov. Jan 14,6), se kvůli Bartimaiovi zastavil na cestě; On, světlo života (srov. Jan 9,5), se sklonil ke slepci. Uznáváme, že si Pán ušpinil ruce s každým z nás, hledíme na kříž, od kterého začínáme upamatováním, že se Bůh stal mým bližním v hříchu a smrti. Stal se mým bližním. Odtud všechno začíná. A staneme-li se z lásky k Němu bližními také my, staneme se nositeli nového života, nikoli učiteli všech, nikoli odborníky na posvátno, nýbrž svědky lásky, která přináší spásu.

Svědčit je třetí krok. Pohleďme na učedníky, kteří volají na Bartimaia. Nejdou k tomuto žebrákovi, aby jej uchlácholili mincí nebo mu udělovali rady, nýbrž v Ježíšově jménu. A obracejí se k němu třemi slovy, s nimiž je poslal Ježíš: »Buď dobré mysli, vstaň, volá tě« (v.49). Jenom Ježíš v celém evangeliu vybízí k odvaze, protože jenom On křísí srdce. Jenom Ježíš říká v evangeliu vstaň, aby uzdravil ducha i tělo. Jenom Ježíš volá a mění život toho, kdo Jej následuje, staví na nohy toho, kdo se ocitl na zemi, a vnáší Boží světlo do temnot života. Mnoho dětí, mnoho mladých jako Bartimaios hledají světlo života. Hledají pravou lásku. A stejně jako Bartimaios, který navzdory velkému zástupu vzývá pouze Ježíše, tak i oni vzývají život, ale často nacházejí jenom falešné sliby a potkávají málo těch, kdo by se o ně doopravdy zajímal.

Není křesťanské čekat, až hledající bratři zaklepou na naše dveře; musíme jít k nim, avšak  nepřinášet sebe, nýbrž Ježíše. On nás posílá jako ony učedníky, abychom v Jeho jménu povzbuzovali a umožňovali povstat. Posílá nás, abychom každému řekli: „Bůh tě žádá, aby sis od Něho nechal prokázat lásku.“ Kolikrát jsme však v církvi namísto tohoto osvobozujícího poselství spásy přinášeli sami sebe, svoje „recepty“ a svoje „etikety“! Kolikrát jen jsme namísto osvojených Pánových slov pašovali svoje ideje! Kolikrát jen lidé vnímají spíše tíhu našich institucí než přítomnost Ježíšova přátelství! Potom se stáváme neziskovou, nestátní organizací a nikoli společenstvím spasených, kteří zakoušejí Pánovu radost.

Naslouchat, stát se bližním, svědčit. Pouť víry končí v tomto evangeliu krásně a překvapivě, když Ježíš prohlásí: »Jdi, tvá víra tě zachránila!« (v.52). A to přesto, že Bartimaios nevyznal víru, nevykonal žádný skutek, nýbrž pouze prosil o smilování. Cítit potřebu spásy je počátek víry. To je  přímá cesta k setkání s Ježíšem. Víra, která zachránila Bartimaia, nespočívala v jeho jasných idejích o Bohu, ale v jeho hledání Boha a touze setkat se s Ním. Víra je otázkou setkání, nikoli teorie.  Na setkání přichází Ježíš, na setkání buší srdce církve. Nikoli tedy naše kázání, nýbrž svědectví našeho života bude účinné.

Vám všem, kteří jste se účastnili tohoto „společného putování“, děkuji za vaše svědectví. Pracovali jsme společně a upřímně, v touze sloužit Bohu a Jeho lidu. Pán ať žehná našim krokům, abychom mohli mladým naslouchat, přiblížit se jim a dosvědčovat, že radostí našeho života je Ježíš.

 

Přeložil Milan Glaser

28. října 2018, 15:36