Beta verze

Cerca

Vatican News
Viaggio Apostolico in Lituania Lettonia Estonia 2018.09.23 Papež káže při bohoslužbě v litevském Kaunasu 23. září 2018.  (Vatican Media)

Touha po moci je nejrozšířenější postoj těch, jejichž paměť není zahojena

Homilie papeže Františka při mši svaté v litevském Kaunasu.

Svatý Marek v jedné části svého evangelia podává nauku určenou učedníkům. Ježíš jako by od nich chtěl, aby v půli cesty do Jeruzaléma obnovili svoje rozhodnutí, protože ví o zkouškách a bolestech, které s sebou nese Jeho následování. Evangelista, který podává tuto životní etapu, připomíná, že Ježíš třikrát předpověděl svoje utrpení, učedníci třikrát vyjádřili svoje zděšení a svůj odpor, a Pán jim pokaždé zanechal určité ponaučení. Vyslechli jsme právě druhé z nich (srov. Mk 9,30-37).

Křesťanský život vede vždycky skrze kříž, který - jak se někdy zdá - trvá do nekonečna. Minulé generace prožily výheň okupace, úzkost z deportací, nejistotu ohledně těch, kteří se nevraceli, hanbu udavačství a zrady. Kniha Moudrosti vypráví o spravedlivém, který je pronásledován, snáší výsměch a mučení jenom proto, že je dobrý (srov. Mdr 2,10-20). Kolik z vás by o sobě nebo o svých příbuzných mohlo vyprávět totéž, co jsme slyšeli v dnešním čtení! Někteří z vás také zakusili, jak se jejich víra otřásá, protože se neukázal Bůh, aby je bránil, a zachování věrnosti Jej nepřimělo zasáhnout do vašich dějin. Kaunas i celá Litva to zná a může dosvědčit mrazení, které vzbuzuje pouhá zmínka o Sibiři nebo o ghettech - mimo jiné - ve Vilniusu či Kaunasu, a může spolu se svatým  Jakubem jednohlasně zopakovat dnešní pasáže z jeho listu: žádáte, zabíjíte, nenávidíte, bojujete a válčíte (srov. Jak 4,2).

Učedníci však nechtěli, aby jim Ježíš povídal o bolestech a kříži; nic nechtějí vědět o zkouškách a úzkostech. A svatý Marek podotýká, že se zajímali o jiné věci a cestou domů diskutovali o tom, kdo z nich je největší. Bratři, touha po moci a slávě je nejrozšířenější způsob jednání těch, kteří neumějí hojit svoji dějinnou paměť a snad právě proto odmítají zapojit se do práce pro přítomnost. Diskutuje se pak o tom, kdo se více zaskvěje, kdo byl v minulosti více ryzí, kdo má větší právo na privilegia než ostatní. Tak popíráme svoje dějiny, „které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě a vytrvalosti v namáhavé práci“ (Evangelii gaudium, 96). To je marnivý a sterilní postoj, který odmítá usilovat o přítomnost a ztrácí kontakt se svízelnou realitou našeho věřícího lidu. Nesmíme být jako oni „duchovní“ experti, kteří soudí jenom podle zevnějšku a tráví veškerý svůj čas mluvením o tom, „co by se mělo dělat“ (tamt.).

Ježíš, který věděl, o čem přemýšlejí, nabízí protilék na tyto mocenské půtky a na odpor k obětavosti, a aby dodal vážnosti tomu, co říká, posadí se jako Mistr, zavolá svých Dvanáct a učiní gesto: vezme dítě a postaví ho do jejich středu, nějakého chlapce, který si přivydělával pracemi, které nikdo nechtěl dělat. Koho postaví tady, v toto nedělní dopoledne, doprostřed nás? Kdo budou ti nejmenší, nejchudší mezi námi, které máme přijmout po sto letech od svojí nezávislosti? Kdo nemá čím oplatit naši namáhu a naše odříkání? Možná jsou to etnické menšiny v našem městě nebo nezaměstnaní, kteří jsou nuceni emigrovat. Možná jsou to opuštění staří lidé nebo mladí, kteří nenacházejí smysl života, protože postrádají svoje kořeny. „Uprostřed“ znamená ve stejné vzdálenosti od všech, takže nikdo nemůže předstírat, že nevidí, nikdo nemůže tvrdit, že „odpovědnost mají ti druzí“, protože „já jsem neviděl“ nebo „jsem byl příliš daleko“. Avšak žádný  protagonismus či snaha sklidit aplaus nebo být první.

Ve městě Vilnius dává stejnojmenná řeka své vody i své jméno řece Neris, která tady rovněž ztrácí svoje jméno a odevzdává své vody řece Němen. O to jde, aby totiž církev „vycházela“ a neměla strach, že vyjde a zanikne, i když se může zdát, že se rozpouštíme a ztrácíme za těmi, kdo jsou  nejmenší a žijí na existenciálních periferiích. Víme, že vycházení vyžaduje, abychom v jistých případech také zpomalili krok, odstranili úzkost i nutkání, uměli pohlédnout do očí, vyslechnout a doprovodit toho, kdo zůstal vedle cesty. Někdy je třeba jednat jako otec, čekající u dveří na návrat svého marnotratného syna, aby mu otevřel, jakmile se objeví (srov. tamt. 46); jindy jako učedníci, kteří se musejí učit, že přijetím jediného maličkého přijímají samotného Ježíše.

Právě proto jsme dnes tady, abychom dychtivě přijali Ježíše v jeho slovu, v eucharistii a v maličkých. Aby nás Jeho přijetí smířilo s naší pamětí a doprovodilo do přítomnosti, která neustále podněcuje svými výzvami a znameními, jež nám zanechává; abychom Jej následovali jako učedníci, protože není nic opravdu lidského, co by nemělo odezvu v srdcích Kristových učedníků; tak budeme vnímat radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí (srov. Gaudium et spes, 1). Proto také - jako společenství tohoto města a celé Litvy - cítíme, že jsme opravdu těsně spjati s lidstvem a jeho dějinami (srov. tamt.), a chceme věnovat život službě a radosti, a tak dát všem vědět, že Ježíš Kristus je naše jediná naděje.

 

Přeložil Milan Glaser

23. září 2018, 15:27