Beta verze

Cerca

Vatican News
2018.06.28 Concistoro CPF Arcibiskup Luis Francisco Ladaria Ferrer dostává kardinálský biret od papeže Františka 28. června 2018  (Vatican Media)

Autorita v církvi roste schopností prosazovat důstojnost druhého

Homilie Petrova nástupce na konzistoři 28. června 2018

»Učedníci byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš pospíchal (řec. proago je stejné sloveso jako v Mk 16,7, kde Zmrtvýchvstalý říká, že „jde před učedníky“ do Galileje – pozn. pod čarou) před nimi« (Mk 10,32).

Začátek této Markovy paradigmatické pasáže nám vždycky umožní vidět Pána pečujícího o svůj lid pedagogikou, jež nemá obdoby. Ježíš cestou do Jeruzaléma neopomíjí předcházet (primerear) svoje učedníky.

Jeruzalém představuje hodinu velké rozhodnosti a velkých rozhodnutí. Všichni víme, že důležité životní okamžiky dávají promlouvat srdci a odhalují jeho úmysly a napětí. Tyto existenciální křižovatky se nás dotazují a umožňují, aby se vynořily ne vždycky zřejmé otázky a touhy lidského srdce. Vyjevuje to velice prostě a realisticky evangelní úryvek, který jsme právě vyslechli. Tváří v tvář třetí a nejdůraznější předpovědi utrpení evangelista neváhá odhalit určité  tajnosti srdce učedníků: hledání prvních míst, žárlení, závisti, pletichy, uzpůsobení a ujednání; logiku, která nejen podkopává a nahlodává jejich vzájemné vztahy zevnitř, ale navíc je uzavírá a zaplétá do neužitečných a nevalných diskusí. Ježíš se nad tím však nepozastavuje, ale jde kupředu, před nimi (primerea) a důrazně jim říká: »Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem« (Mk 10,43). Tímto postojem se Pán snaží zkoncentrovat pohled a srdce svých učedníků a zamezit tomu, aby v lůně společenství měly místo sterilní a sebevztažné diskuse. Co prospěje získat celý svět, pokud se zkazí nitro? Co prospěje získat celý svět, je-li život stržen dýchavičným pletichařením, které sterilizuje srdce i poslání? Kdosi postřehnul, že tato situace jako by již umožnila nahlédnout palácové intriky i v církevních úřadech.

»Mezi vámi však tomu tak nebude« - Tato Pánova odpověď je především pozváním a přínosem k obnově toho nejlepšího, co je v učednících, aby se nedali zruinovat a spoutat světskými  logikami, které odvracejí zrak od toho, co je důležité. »Mezi vámi však tomu tak nebude« - je hlasem Pána, který zachraňuje společenství, aby se příliš nezahledělo do sebe, ale snažilo se spíše obrátit zrak, zdroje, očekávání a srdce k tomu, co je důležité: k misijnímu poslání.

Takto nás Ježíš učí, že konverze, transformace srdce a reforma církve je a vždycky bude  misionářská, protože předpokládá, že se přestanou vidět a pěstovat vlastní zájmy a začnou se vidět a pěstovat Otcovy zájmy. Konverze z našich hříchů a z našeho sobectví není a nikdy nebude samoúčelná, ale směřuje hlavně k růstu věrnosti a ochoty přijmout poslání. A to takovým způsobem, abychom v hodinu pravdy, zejména v těžkých chvílích svých bratří, byli ochotni a připraveni provázet a přijímat všechny a každého a nestali se dokonalými nárazníky, ať už  zúženými pohledy nebo ještě hůře tím, že bychom mezi sebou diskutovali a přemýšleli o tom, kdo je důležitější. Když zapomínáme na misijní poslání, když ztrácíme ze zřetele konkrétní tvář bratří, omezujeme svůj život na sledování vlastních zájmů a jistot. A tak začíná narůstat zášť, sklíčenost a znechucení. Postupně ubývá prostor pro druhé, pro církevní společenství, pro chudé, pro naslouchání Pánova hlasu. Tak se vytrácí radost a srdce se stává vyprahlým (srov. Evangelii gaudium, 2).

»Mezi vámi však tomu tak nebude  - říká nám Pán - [...] kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech« (Mk 10,43.44). To znamená, že jsme denně voláni zpívat požehnání a velebení. Toto volání nám adresuje Pán, abychom nezapomněli, že autorita v církvi roste schopností prosazovat důstojnost druhého a udělovat pomazání druhému, abychom uzdravovali jeho rány i jeho nezřídka ublíženou naději. Znamená to připomínat, že jsme zde, protože jsme posláni »přinášet chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění, slepým navrátit zrak, propustit zdeptané na svobodu a vyhlásit milostivé léto Páně« (Lk 4,18-19).

Drazí bratři kardinálové a neo-kardinálové! Cestou k Jeruzalému Ježíš pospíchá před námi, aby nám znovu připomněl, že jedinou věrohodnou autoritou je ta, která se rodí ze sklánění se k nohám druhých ve službě Kristu. Je to autorita nezapomínání na Ježíše, který dříve než sklonil hlavu na kříži, nebál se sklonit se před učedníky a umýt jim nohy. Toto je nejvyšší vyznamenání, které můžeme obdržet, největší povýšení, kterého se nám může dostat: sloužit Kristu ve věřícím Božím lidu, v hladovém, zapomenutém, vězněném, nemocném, drogově závislém, opuštěném,  v konkrétních lidech s jejich příběhy a nadějemi, očekáváními a zklamáními, utrpeními a ranami. Jenom tak bude mít autorita pastýře příchuť evangelia a nebude »jako znějící kov a zvučící cimbál« (1 Kor  13,1). Nikdo z nás nesmí nad někým pociťovat „nadřazenost“. Nikdo z nás nesmí hledět na druhého shora dolů. Tak můžeme na člověka hledět jedině tehdy, když mu pomáháme vstát.

Chtěl bych si spolu s vámi připomenout duchovní závěť svatého Jana XXIII., který v pokročilém stadiu své cesty mohl napsat: »Narodil jsem se jako chudý, leč poctivým a skromným lidem, a velice mne těší, že umírám chudý, když jsem - podle potřeb a okolností svého jednoduchého a skromného života ve službě chudým a svaté církve, která mne živila - rozdal všechno, co mi, byť v dosti omezené míře, přišlo pod ruku během mého kněžství a biskupství. Zdání zámožnosti nezřídka zastřelo skryté trny dotírající chudoby a bránilo mi rozdávat hojněji, jak bych si přál. Děkuji Hospodinu za tuto milost chudoby, kterou jsem slíbil ve svém mládí, chudoby ducha jako kněz Božského Srdce i reálné chudoby; umožnilo mi to nikdy nic nežádat: ani posty, ani peníze, ani výhody, a to nikdy ani pro sebe, ani pro svoje příbuzné či přátele« (29. dubna 1954).

 

Přeložil Milan Glaser

28. června 2018, 16:36