Beta verze

Cerca

VaticanNews
Incontro Papa Francesco e Papa Benedetto XVI Papež s emeritním papežem 2.5.2013  (Vatican Media)

Poslušnost člověka Bohu stanoví meze poslušnosti vůči státu

Papež František napsal předmluvu ke knize vybraných spisů Josepha Ratzingera-Benedikta XVI. „Osvobodit svobodu. Víra a politika ve třetím tisíciletí“ (Liberare la libertà. Fede e politica nel terzo millennio, Cantagalli 2018). Předmluvu přinášíme zde.

Výbor textů emeritního papeže s jedním dosud nepublikovaným starším textem bude prezentován v Římě tento pátek. Přinášíme předmluvu papeže Františka:

„Vztah mezi vírou a politikou je jedním z velkých témat, jež byly vždycky středem zájmu Josepha Ratzingera – Benedikta XVI., a provází jej během celé jeho lidské a intektuální pouti. Přímá zkušenost nacistického totalitarismu jej ještě jako mladého studenta přivedla k reflexi o mezích poslušnosti státu ve prospěch svobodné poslušnosti Bohu: „Stát – říká v tomto kontextu v jednom z publikovaných textů – nepředstavuje celek lidské existence a nezahrnuje veškerou lidskou naději. Člověk a jeho naděje přesahují realitu státu, jakož i politickou sféru. Platí to nejenom pro stát nazývaný Babylón, ale pro každý druh státu. Stát není totalita. Toto zjištění snímá tíhu z beder politika a otevírá cestu k racionální politice. Římský stát byl falešný a antikřesťanský právě proto, že si nárokoval být totum všech možností a nadějí člověka. Žádal tak něco, co nelze; falzifikoval a zbídačoval člověka. A svojí totalitní lží se stal démonickým a tyranským.“

Potom, rovněž na tomto základě a po boku svatého Jana Pavla II., vypracoval a podal křesťanskou koncepci lidských práv, která je schopna teoreticky i prakticky zpochybnit totalitní nárok marxistického státu i ateistické ideologie, na níž se zakládal. Autentický rozpor mezi marxismem a křesťanstvím totiž podle Ratzingera nespočíval v přednostní pozornosti křesťana vůči chudým. „Musíme se naučit znovu – nikoli na teoretické rovině, nýbrž ve smýšlení a jednání – že vedle reálné Ježíšovy přítomnosti v církvi a ve svátosti existuje jiná reálná Ježíšova přítomnost v maličkých, zdeptaných tímto světem, v těch posledních, ve kterých si přeje být rozpoznán námi,“ píše Ratzinger již sedmdesátých letech s onou teologickou pronikavostí a zároveň snadnou přístupností, jež jsou vlastní autentickému pastýři. Zmíněný rozpor, jak zdůrazňuje v polovině osmdesátých let, není dán nedostatečným cítěním církevního magisteria pro rovnost a solidaritu, tedy chybějícím poukazováním na skandál nerovností mezi bohatými a chudými, ať už jde o netolerované nerovnosti mezi bohatými a chudými zeměmi anebo mezi společenskými stavy na území téhož státu.“ Ratzinger poznamenává, že hluboký rozpor je - spíše než marxistickou koncepcí nebe na zemi a vykoupením člověka na tomto světě – dán propastným rozdílem, který vyvěrá z toho, jak má k tomuto vykoupení dojít: „Dojde k němu osvobozením ode všech závislostí anebo je jedinou cestou k osvobození naprostá závislost na lásce, závislost, která je v posledku pravou svobodou?“

A takto je nám po třicet let průvodcem na cestě k porozumění naší přítomnosti svědectvím ustavičné svěžesti a vitality svého myšlení. Dnes totiž  jako nikdy předtím stojíme před tímtéž pokušením odmítnutí jakékoli závislosti na lásce, která není lidskou láskou k vlastnímu , „egu a jeho choutkám“, a v důsledku toho před rizikem „kolonizace“ svědomí ideologií, která popírá zásadní jistotu, že člověk existuje jako muž a žena, jimž je svěřeno poslání předávat život; onou ideologií, která se posouvá až k plánované a racionální produkci lidských bytostí a která – možná s jakýmsi „dobrým“ cílem – dochází k názoru, že je logické a dovolené eliminovat to, co již není považováno za stvořené, darované, počaté a zrozené, nýbrž udělané námi.

Tato zdánlivá lidská „práva“ jsou orientována na sebezničení člověka, jak nám působivě a mocně ukazuje Josef Ratzinger, a mají jediný společný jmenovatel, totiž velkou negaci: popření závislosti na lásce, popření, že člověk je Boží stvoření, láskyplně Bohem učiněné k Jeho obrazu, a toužící po Bohu jako laň po vodách bystřin (srov. Žl 41). Je-li popírána tato závislost stvoření na Stvořiteli; je-li negován tento vztah lásky, je vlastně odmítána pravá velikost člověka, záštita jeho svobody a důstojnosti.

Obrana člověka a lidskosti před ideologickými redukcemi moci dnes opět vyžaduje, aby poslušnost člověka Bohu kladla meze poslušnosti státu. Přijmout tuto výzvu ve skutečné a opravdové změně epochy, kterou dnes prožíváme, znamená bránit rodinu. Ostatně již svatý Jan Pavel II., který jasně pochopil rozhodný význam této otázky a právem byl nazván „papežem rodiny“, nikoli náhodou zdůrazňoval, že „budoucnost lidstva závisí na rodině“ (Familiaris consortio, 86). A v tomto smyslu jsem také já podtrhnul, že „prosperita rodiny je rozhodující pro budoucnost světa a církve“ (Amoris laetitia, 31).

Jsem proto obzvláště rád, že mohu uvést tento druhý svazek vybraných spisů Josepha Ratzingera na téma „politika a víra“. Spolu s jeho objemným Opera omnia mohou nejenom nám všem pomoci chápat naši přítomnost a nacházet solidní orientaci k budoucnosti, nýbrž být také pravým a vlastním inspiračním zdrojem pro politickou aktivitu, která bude kladením rodiny, solidarity a rovnosti do středu svojí pozornosti a svých programů, opravdu prozíravě hledět do budoucnosti.“

Přeložil Milan Glaser

7. května 2018, 18:25