Beta verze

Cerca

VaticanNews
Generální audience, 2. května Generální audience, 2. května  (Vatican Media)

Křest - Pramen života

Katecheze papeže Františka z 2. května, náměstí svatého Petra

(Mt 3,16)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V další reflexi o křtu bych se dnes chtěl zastavit u hlavních obřadů, které se konají u křtitelnice. Uvažujme nejprve o vodě, nad níž se vzývá Duch svatý, aby měl moc obrodit a obnovit (srov.  Jan 3,5 a Tit 3,5). Voda je nositelkou života a blahobytu, zatímco její nedostatek vede ke zmaru, jako se to děje v poušti; voda však může také zapříčinit smrt, když pohltí do svého proudu nebo všechno zaplaví; voda nakonec umí omývat, očišťovat a vypírat.

Na základě tohoto přirozeného symbolismu, který je všeobecně uznáván, popisuje Bible Boží zákroky a zaslíbení skrze znamení vody. Moc odpustit hříchy však nespočívá ve vodě samotné, jak vysvětloval svatý Ambrož nově pokřtěným: „Vodu jsi viděl, ale ne každá voda uzdravuje, nýbrž taková, která má Kristovu milost. [...] Voda je činná, ale Duch svatý působí“ (De sacramentis 1,15).

Církev proto vzývá nad vodou Ducha svatého, „aby všichni, kdo budou ve křtu spolu s Kristem pohřbeni, ve křtu s ním tak vstali ze smrti k životu“ (Křestní obřady malých dětí, 54). Modlitba svěcení se obrací k Bohu, který učinil vodu, jež „naznačuje náš křest“, a zmiňuje hlavní biblické předobrazy: Duch se na počátku vznášel nad vodami a vložil do vody život (srov. Gen 1,1-2), v přívalech potopy zničil hřích a započal nový život (srov. Gen 7,6-8,22) a přechodem přes Rudé moře vysvobodil potomky Abraháma z otroctví (srov. Ex 14,15-31); připomíná se Ježíšův křest v Jordánu (srov. Mt 3,13-17), krev a voda, jež vytryskly z Jeho boku (srov.  Jan 19,31-37) a poslání učedníků křtít všechny národy ve jménu Trojice (srov. Mt 28,19). Mocí tohoto upamatování je Bůh žádán, aby seslal do křtitelnice milost Krista, který zemřel a vstal z mrtvých (srov. Křestní obřady malých dětí, 54). Tak je tato voda proměněna a má v sobě moc Ducha svatého. A touto vodou mající sílu Ducha svatého křtíme lidi, dospělé i děti, všechny.

Po posvěcení vody je třeba disponovat srdce k přijetí křtu. To se děje zřeknutím se Satana a vyznáním víry, dvěma úkony, které vzájemně úzce souvisejí. V míře, do jaké odmítám ponoukání ďábla, tedy toho, který rozděluje, jsem s to přitakat Bohu, který mne volá, abych se Mu připodobnil myšlením i skutky. Ďábel dělí, Bůh vždycky sjednocuje komunitu – lidi - ve svůj lid. Není možné se přimykat ke Kristu a klást si podmínky. Je třeba odloučit se od určitých pout, aby bylo možné opravdu se připoutat jinými. Buď jsi zadobře s Bohem nebo jsi zadobře s ďáblem. Zřeknutí se zlého a vyznání víry jdou tedy pospolu. Je třeba spálit za sebou mosty, obrátit se k nim zády, aby bylo možné vydat se novou Cestou, kterou je Kristus.

Odpověď na otázky – »Zříkáte se ducha zla, všeho co působí a čím láká?« - dává dotazovaný za sebe osobně: »Ano«. A stejně tak vyznává víru církve: »Věřím«. Já se zříkám a já věřím – to je základ křtu. Je to zodpovědná volba, která musí být tlumočena konkrétními gesty důvěry v Boha. Úkon víry předpokládá závazek, jehož vytrvalému naplňování v různých životních situacích a zkouškách pomáhá samotný křest. Připomeňme si starobylou moudrost Izraele: „Synu, přicházíš-li sloužit Pánu, připrav se na pokušení“ (Sir 2,1). A sílu k dobrému boji nám dává Duch svatý.

Zřeknutí se hříchu, svodů zla a satana, původce a příčiny každého hříchu, a stvrzení víry v to, co věří církev, nejsou jednorázové úkony, omezené na okamžik křtu, nýbrž postoje, které provázejí veškerý růst a zrání křesťanského života.

Drazí bratři a sestry, když se při vstupu do kostela dotýkáme rukou svěcené vody a děláme znamení kříže, mysleme s radostí a vděčností na křest, který jsme obdrželi a tato voda nám jej  připomíná, a obnovujme svoje »Amen« - „Jsem rád“, abychom žili pohrouženi v lásce Nejsvětější Trojice.

Přeložil Milan Glaser

2. května 2018, 15:05