Hledejte

Vatican News
bb Mše svatá v kalpi Domu sv. Marty 7. května 2020. 

O čichu víry v lidu Božím

„Nejnebezpečnější úchylkou je pro křesťana každé doby zapomenutí na přináležitost k lidu vyvolenému Bohem“ – kázal papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Bohoslužbu v přímém přenosu uvedl papež touto intencí:

Včera jsem dostal dopis od skupiny umělců. Děkovali za úmysl, na který jsme se modlili včera. Prosím Pána, aby jim žehnal, protože umělci nám umožňují chápat, co je krása, a bez krásy není možné chápat evangelium. Modleme se ještě jednou za umělce.“

V homilii papež komentoval první čtení ze Skutků apoštolů (13,13-25), jež podává Pavlovo kázání k židovské obci v Antiochii.

Když je Pavel poslán promluvit v synagoze v Antiochii, aby vyložil to nové učení, tedy hlásal Ježíše, začíná od dějin spásy (srov. Sk 13,13-21). Pavel povstal a začal: »Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ« (v.17) a převyprávěl celé dějiny spásy. Totéž učinil Štěpán před svým mučednictvím (srov. Sk 7,1-54) a Pavel později ještě jednou. Stejně tak i autor listu Židům, když mluví o Abrahámovi a »všech našich předcích« (srov. Žid 11,1-39). Totéž jsme dnes recitovali v Žalmu: »Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost« (v. Žl 88,2). Zpívali jsme o Davidovi: »Nalezl jsem Davida, svého služebníka« (v.21). Totéž činí Matouš (srov. Mt 1,1-14) i Lukáš (srov. Lk 3,23-38), když mluví o Ježíši, počínaje Jeho rodokmenem.

Co je za Ježíšem? Dějiny. Dějiny milosti, dějiny vyvolení, dějiny zaslíbení. Pán vyvolil Abraháma a šel se svým lidem. Na začátku mše jsme ve vstupní antifoně slyšeli: »Bože vycházel jsi před svým národem, ukazoval jim cestu a přebýval s nimi«. Bůh se svým lidem tvoří dějiny. A proto, když je Pavel vyzván, aby vyložil důvody víry v Ježíše Krista, nezačíná od Ježíše Krista, ale začíná dějinami. Křesťanství je učením, ale ne jenom tím. Není pouze tím, co věříme, existují dějiny, jež nesou toto učení, kterým je Boží příslib, Boží smlouva, Boží vyvolení. Křesťanství není jenom etikou. Ano, skutečně obsahuje morální principy, ale nejsme křesťany pouze svojí etickou koncepcí. Křesťanství je víc, není elitou lidí, vyvolených pro pravdu. Toto elitářské cítění se vine dějinami církve. Například, já patřím do této instituce, do tamtoho hnutí, které je lepší než to tvoje... Ať tak či onak, jde o elitářství. To však není křesťanství. Křesťanství je přináležitost k lidu, který byl zdarma vyvolen Bohem. Pokud nebudeme mít toto vědomí přináležitosti k lidu, budeme „ideologickými křesťany“, kteří mají nějakou maličkou nauku, jež tvrdí pravdu, etiku a morálku, jež je dobrá, anebo elitou. Budeme se cítit skupinou vyvolenou Bohem – křesťany – ale ti druzí půjdou do pekla nebo budou spaseni Božím milosrdenstvím, ale jsou odepsáni, tak nějak podobně.  Pokud si neuvědomujeme svoji přináležitost k lidu, nejsme opravdovými křesťany.

Proto Pavel vysvětluje Ježíše od začátku, od přináležitosti k lidu. A často, často upadáme do této předpojatosti, ať už dogmatické, morální či elitářské. Elitářské cítění nám velice škodí a znemožňuje nám vnímat přináležitost k věřícímu svatému Božímu lidu, vyvolenému v Abrahamovi, jemuž dal Bůh obrovské zaslíbení – Ježíše, umožnil mu kráčet s nadějí a uzavřel s ním smlouvu. Vědomí lidu.

Vždycky mne oslovuje Deuteronomium, které myslím v 26. kapitole říká: »Jednou ročně budeš obětovat Hospodinu z prvotin, a když se tě syn zeptá: „proč to děláš, otče?“, neřekneš: „protože to nařídil Bůh“, nýbrž řekneš „Stali jsme se lidem, který vysvobodil Hospodin“...« (Dt 26,1-11).  To je podání dějin, jak to tady činí Pavel. Předávat dějiny naší spásy. Pán v tomto Deuteronomiu prohlašuje: »Až dojdeš do země, kterou jsi nedobyl, ale dostal ode mne, a budeš jíst z plodů, jež jsi nevypěstoval, a přebývat v domech, které jsi nepostavil, řekneš« - a to je známé deuteronomické krédo - »můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egpyta«, zůstal tam 400 let, stal se lidem a potom jej Pán vysvobodil.  Opěvuje dějiny, paměť a existenci lidu.

V těchto dějinách Božího lidu, postupujících až k Ježíši Kristu, jsou svatí, hříšníci, obyčejní lidé, dobří, ctnostní i hříšní, ale všichni. Onen „zástup“, který následoval Ježíše a měl čich přináležitosti k lidu. Domnělým křesťanem je takový, který tento čich nemá, není pravý křesťan, považuje se tak trochu za zvláštního a ospravedlněného tak trochu mimo lid. Přináležitost k lidu, paměť Božího lidu. Tomu učí Pavel, Štěpán, jindy opět Pavel i apoštolové... Tak radí autor listu Židům: »Vzpomeňte na svoje předky« (srov. Žid 11,2), tedy na ty, kteří šli cestou spásy před námi.

Kdyby se mne někdo zeptal: „Co je podle vás úchylka pro dnešní i včerejší křesťany? Co je pro křesťany nejnebezpečnější úchylka?“ – řekl bych bez váhání: zapomenout na přináležitost k lidu. Pokud toto chybí, nastupují dogmatismy, moralismy, umravňování a elitářství. Chybí lid. Lid je vždycky hříšný, jako my všichni, ale nechybuje obecně, cítí, že je vyvoleným lidem, jde  za příslíbem, uzavřel smlouvu, kterou možná nenaplní, ale ví.

Prosme Pána o toto vědomí lidu, jež Matka Boží tak krásně vyzpívala v hymnu Magnificat (srov. Lk 1,46-56), a Zachariáš v Benedictus (srov. 67-79). Tato kantika se modlíme každý den, ráno a večer. Vědomí lidu: my jsme veřící svatý Boží lid, který jak říká První i Druhý vatikánský koncil má jako celek tento čich víry a je neomylný tímto způsobem víry.

Kázal papež při liturgii ze čtvrtka po čtvrté neděli velikonoční. Mši svatou zakončil opět adorací svátosti oltářní vystavené za účelem duchovního svatého přijímání pro věřící, kteří se v mnoha zemích stále ještě nemohou účastnit slavení eucharistie jinak než sledováním jejího televizního přenosu.

 

(mig)

7. května 2020, 12:33
Čtěte více >