Hledejte

Vatican News
bb bb  (ANSA)

O daru Ducha svatého, kterým je odvaha mluvit otevřeně

Parrhesia, odvaha mluvit otevřeně, byla tématem dnešního kázání římského biskupa při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Jako obvykle před zahájením bohoslužby papež formuloval dnešní intenci:

Včera jsem dostal dopis od jedné řeholní sestry, která pracuje jako překladatelka do jazyka pro hluchoněmé, a vyprávěla mi o obtížné práci, kterou mají zdravotníci, ošetřovatelky a lékaře s pacienty, kteří se nakazili nemocí Covid-19. Modleme se za ty, kteří slouží postiženým lidem, postrádajícím určité schopnosti, které máme my.

V homilii komentoval papež čtení ze Skutků apoštolů (Sk 4,13-21), popisující reakci učitelů Zákona na kázání Petra a Jana po té, co jejich prostřednictívm došlo k zázračnému uzdravení jistého postiženého muže v Jeruzalémě.

Když přední muži v lidu, starší a učitelé Zákona viděli, s jakou odvahou [Petr a Jan] mluvili, a věděli, že jsou to lidé neučení, možná neuměli psát, divili se a nechápali: „Tomu nerozumíme. Jak to, že jsou ti lidé tak odvážní a smělí?“ (srov. Sk 4,13). Toto slovo se stalo příznačným pro styl, který je vlastní křesťanským kazatelům také v knize Skutků apoštolů. Odvaha, otevřená řeč - to všechno označuje toto slovo, které vychází z řeckého kořene a někdy jej také  používáme v řeckém znění: parrhesia [dosl. říkat všechno – pozn.překl.]. Když tedy tuto otevřenost, tuto odvahu – parrhesii – viděli u těchto lidí, nechápali.

Otevřenost, odvaha a smělost, s jakou kázali první apoštolové, se často objevuje v knize Skutků. Říká to například o Pavlovi a Barnabášovi, kteří otevřeně vysvětlovali židům Ježíšovo tajemství a hlásali evangelium (srov. Sk 13,46). Je však jeden verš, který se mi moc líbí, v listě Židům, kde jeho autor poznamenává, že v obci dochází k jakémusi ochabnutí, že se něco vytrácí, dostavuje se vlažnost a apatie. Nepamatuji se přesně, ale říká tam: »Vzpomeňte si na minulé doby, [...] kdy jste museli mnoho zápasit a trpět, neodhazujte nyní svoji odvahu« (srov. Žid 10,32-35). Obnov se, vzchop se odvahou, křesťanskou odvahou, abys pokračoval. Nelze být křesťanem bez této odhodlanosti, otevřenosti. Nedostává-li se ti jí, nejsi dobrý křesťan. Nemáš-li odvahu, utíkáš-li se pro vysvětlení svojí pozice k ideologiím či kazuistice, chybí ti ona otevřenost, chybí křesťanský styl, svoboda promluvit a říci všechno. Odvaha.

A potom vidíme, jak se přední mužové, starší a učitelé Zákona stávají obětí této otevřenosti, která je tlačí do kouta; nevědí, co dělat. »Uvážili, že jsou to lidé neučení a prostí, divili se. Poznávali je, že bývali s Ježíšem; ale protože teď zároveň s nimi viděli toho uzdraveného člověka, neměli, co by proti tomu mohli říci« (Sk 4,13-14). Místo aby přijali zřejmou pravdu, měli srdce tak uzavřené, že hledali diplomatickou cestu, kompromis: »Zastrašíme je trochu, pohrozíme jim tresty a uvidíme, zda umlknou« (srov. Sk 4,16-17). Byli touto odvahou opravdu zahnáni do kouta a nevěděli, jak z toho vyjít. Nepřišlo jim na mysl: „Ale co když je to pravda?“. Srdce bylo uzavřené, zatvrzelé; srdce bylo zkažené. Je to jedno z dramat: síla Ducha svatého, která se otevřeně projevuje kázáním, tímto bláznivým kázáním, nemůže vstoupit do zkaženého srdce. Mějme se proto na pozoru. Hříšní jsme, nikdy však zkažení. Neupadněme do této zkaženosti, která se projevuje mnoha způsoby...

Ocitli se v koutě, nevěděli, co dělat a nakonec našli kompromis: „Pohrozíme jim, postrašíme je trochu.“ »Zavolali si je tedy a přikázali jim, že vůbec nesmějí v Ježíšově jménu kázat ani učit« (Sk 4,18). Petra známe, nebyl odvážný od narození. Byl zbabělý a zapřel Ježíše. Co však stalo nyní? [Petr a Jan] odpověděli: »Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli« (Sk  4,19-20). Odkud přichází taková odvaha do tohoto zbabělce, který se zřekl Pána? Co se stalo v srdci onoho muže? Dostal Ducha svatého. Odvaha, smělost a parrhesia je dar, milost, kterou dal Duch svatý o Letnicích. Právě po seslání Ducha svatého šli kázat. Byli odvážní, bylo to pro ně nové. Toto je konsekventnost, poznávací znamení pravého křesťana, který je odvážný, říká celou pravdu, protože je konsekventní.

K této konsekventnosti povolává Pán v [dnešním] evangeliu, kde Marek podává souhrn o vzkříšení a referuje, jak je Ježíš »káral pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného« (Mk 16, 14). Síla Ducha svatého je však Ježíšův pozdrav: »Přijměte Ducha  svatého!« (Jan 20,22). »A řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“« (Mk 4,15), jděte s odvahou a odhodláním, nemějte strach. A s odvoláním na zmíněný list Židům dodám: „nezbavujte se tohoto daru Ducha svatého“ (srov. Žid 10,35). Odtud se rodí poslání, z tohoto daru, který nás činí odvážnými a smělými při hlásání Slova.

Kéž nám Pán stále pomáhá, abychom byli odvážní. To neznamená nerozvážní, nikoli. Křesťanská odvaha je vždycky rozvážná, ale je odvahou.

Kázal papež z kaple Domu sv. Marty při dnešní bohoslužbě, kterou zakončila adorace Nesjvětější svátosti, vystavené k duchovnímu eucharistickému přijímání věřících, sledujících její přímý přenos.

 

(mig)

18. dubna 2020, 13:15
Čtěte více >