Hledejte

Vatican News
bbb bbb 

Prosit o odpuštění znamená odpouštět

„Odpouštět není snadné, protože naše sobecké srdce se neustále přimyká k nenávisti,“ kázal dnes papež František při bohoslužbě, přenášené v pravidelném streamingu z kaple Domu sv. Marty. „Nenosme s sebou zbytečný kříž zášti a nevraživosti,“ vyzval Petrův nástupce. Zvláštností dnešní bohoslužby byl krátký výstav Nejsvětější svátosti bezprostředně po mši, adorace a svátostné požehnání.

Mši svatou sloužil papež na úmysl, který formuloval před jejím zahájením:

Chtěl bych se dnes modlit za staré lidi, kteří v této chvíli obzvláště trpí velkou samotou a často velkým strachem. Modleme se k Pánu, aby byl nablízku našim prarodičům a všem starším a posiloval je. Dali nám moudrost, život a dějiny. Také my jsme jim nablízku modlitbou.

V homilii komentoval římský biskup Ježíšovo podobenství z Matoušova evangelia (18,21-35) o služebníkovi, kterému pán na jeho úpěnlivou prosbu odpustil dluh deseti tisíc hřiven, ale který pak nebyl s to prominout svému dlužníkovi nesrovnatelně menší částku sta denárů.

Ježíš podává nejprve katechezi o bratrské jednotě, kterou končí slovy: »Jestliže se shodnou na zemi dva z vás a budou prosit o nějakou milost, bude jim dána« (Mt 18,19). Jednota, přátelství a  pokoj mezi bratry přitahují dobrotu Boha. Nato se Jej Petr zeptá: »Ano, ale co máme dělat s těmi, kdo se proti nám prohřeší? Když se můj bratr proti mně proviní, urazí mě, kolikrát mu mám odpustit? Sedmkrát?« A Ježíš odpovídá způsobem, který znamená v jejich nářečí „vždycky“, totiž „sedmasedmdesátkrát“. Odpouštět se má vždycky. A není to snadné, protože naše sobecké srdce se neustále přimyká k nenávisti, pomstě a zahořklosti. Všichni jsme někdy viděli rodiny zničené záští, která se předává z generace na generaci. Bratry, kteří se nad rakví jednoho z rodičů ani nepozdraví, protože jsou zatrpklí z minulosti. Zdá se, že je snadnější přimknout se k nenávisti než k lásce. A nenávist je pokladem ďábla, který hnízdí v našich zahořklostech a v našich nevraživostech, které podněcuje k růstu a udržuje, aby všechno pustošil a ničil. A častokrát kvůli maličkostem. A deptá rovněž Boha, který nepřišel odsoudit, nýbrž odpustit. Boha, jenž je s to vystrojit slavnost hříšníkovi, který se přibližuje, a zapomenout všechno.

Když Bůh odpouští, zapomíná všechno zlo, které jsme spáchali. Kdosi řekl, že je to Boží slabost. Nepamatuje si a dovede v těchto případech zapomínat. Bůh zapomíná na ošklivosti mnoha hříšníků, na naše hříchy. Zapomíná a jde dál. Žádá nás jenom: Jednej stejně. Nauč se odpouštět. Nenos s sebou už tento zbytečný kříž nenávisti, zášti a [neříkej:] „to mi zaplatíš!“. Taková slova nejsou křesťanská, ani lidská. Ježíšova velkodušnost nás učí, že pro vstup do nebe musíme odpustit. Ba dokonce říká: „Chodíš na mši?“ – Ano. – „Pokud však jdeš na mši a víš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nejprve se s ním usmiř. Nechoď za mnou s láskou ke Mně v jedné ruce a s nenávistí k bratrovi v druhé.“ Láska vyžaduje důslednost, odpuštění, a to odpuštění srdcem.

Jsou lidé, kteří žijí z toho, že druhé odsuzují, mluví o nich špatně, neustále špiní svoje spolupracovníky, sousedy a příbuzné, protože neodpustili něco, co od nich vytrpěli, anebo neprominuli něco, co se jim nelíbilo. Zdá se, že ďáblovým bohatstvím je rozsévání zamilovanosti do neodpouštění, lnutí k neodpouštění. A odpuštění je podmínkou vstupu do nebe.

Podobenství, které vypráví Ježíš, je velice jasné. Kéž nás Pán naučí moudrosti odpouštět, což není snadné. A učiňme to tak, že až půjdeme ke zpovědi přijmout svátost smíření, zeptejme se nejprve: »Odpustil jsem já?«. Pokud někdo cítí, že neodpustil, pak ať se nepřetvařuje, že prosí o odpuštění, protože mu odpuštěno nebude. Prosit o odpuštění znamená odpouštět. Obojí jde spolu, neoddělitelně. A ten, kdo prosí o odpuštění pro sebe - jako onen člověk z podobenství, kterému pán  všechno odpustil, ale on neodpustil druhým – skončí stejně: »Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte«.

Kéž nám to Pán pomůže pochopit, sklopit hlavu, nebýt pyšnými, ale velkodušnými v odpuštění. Odpouštět alespoň zainteresovaně. Jak? Ano, odpouštět, protože, neodpustím-li, nebude mi odpuštěno. Alespoň tak, ale vždycky odpustit.

Končil papež ranní kázání v kapli Domu sv. Marty.

 

(mig)

17. března 2020, 14:16
Čtěte více >